Slovo má prof. Vratislav Schreiber, DrSc.

Loni 17. 12. bylo v Hrzánském paláci slavnostní shromáždění, na němž byly – jako každoročně – předány ceny ministra zdravotnictví ČR. Ministr Ivan David ve svém úvodním projevu klidně, věcně a vůči lékařské vědě přátelsky shrnul současný rozpočtový stav a z toho vyplývající omezení. Nicméně vyslovil přesvědčení o životaschopnosti české lékařské vědy a podporu tomu, aby interní grantová agentura Ministerstva zdravotnictví ČR nadále podporovala vědecké úsilí našich lékařů. Také prof. MUDr. P. Ventruba, DrSc., za vědeckou radu MZd vyslovil podporu dalšímu racionálnímu rozvoji lékařské vědy.

Jakkoli prognózy ministra zdravotnictví i představitele vědecké rady Ministerstva zdravotnictví ČR byly střízlivě optimistické, pociťuji nutnost připomenout, proč jistý stupeň zdravotnického výzkumu patří do všech velkých zdravotnických zařízení, zejména do fakultních nemocnic. Jsou k tomu tři důvody:

• Jestliže se ČR počítá k relativně kulturním státům, má povinnost k světovému fondu vědy přispívat, nikoliv z něj jen brát. Samozřejmě jsou státy s dobrou zdravotní péčí, které pro své nemocné ze světového vědeckého fondu jen berou. Mají americké nemocnice, využívají licence apod. Při české intelektuální kapacitě je to ovšem pro nás málo.
• Provádění zdravotnického výzkumu nemá jen význam zmíněný v předešlém odstavci. Jestliže lékaři sami bádají, eo ispo zlepšují péči o své nemocné, znají světové vývojové trendy, znají nové diagnostické a léčebné postupy... Není to tak dávno, co jsem jako proděkan nynější 1. Lékařské fakulty měl kontroverzi s jednou bývalou (a poměrně osvícenou) ředitelkou nemocnice na Karlově náměstí, která vyhlásila, že nemocnice bude podporovat jen ten výzkum, který bezprostředně slouží blahu jejích nemocných. Jakkoli se to může zdát přiměřené, není to nic než sofisma. Kdyby naši nemocní byli odkázáni na to, co my sami vyzkoumáme, asi by jich mnoho nepřežilo!
• Zejména to vše platí pro nemocnice fakultní, kde se učí medici. Jak můžeme jen plnit sudy jejich duší průmyslováckými vědomostmi a nezapalovat v nich oheň, to jest touhu po poznání? Může být učitelem nových lékařů někdo, kdo nebádá? Kdo jim nesděluje nové kontroverze a problémy, známé ze světa? Samozřejmě že může, když je dobře učí. Ale k tomu musí mít znalosti, znalosti toho, kam ve světě medicína směřuje. A to je snazší u těch, kteří se současně s léčebnou a učitelskou rutinou oddávají bádání.

Takže nemocnice, zejména fakultní, nezbytně potřebují být také medicínskými vědeckými centry – nebo bude zle jak pro pacienty, tak pro nové lékaře (V. Schreiber: Fakultní nemocnice jako vědecké centrum, Čas. lék. čes. 110, 11–14, 1971). Je trudno citovat své vlastní tak staré nářky, leč „Plus c± change, plus c’est la mme chose“. Úplně nejnovější události (omezování laboratoří při klinikách) ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí mne k pokračování v nářku opravňují. To, o co se profesor Charvát (Vesmír 73, 286, 1994/5 a Vesmír 73, 344, 1994/6) a mnozí další snažili, je na cestě přijít vniveč.