Pravá a falešná tetřeví jména

Málokdy je něco tak jednoduché, jak se to jeví na první pohled. Výjimkou nejsou ani pomístní jména připomínající výskyt tetřeva (viz mapku, Vesmír 78, 563, 1999/10). Spousta jich nějak souvisí s tokáním. Například nejvyšší hora Brd (865 m) se jmenuje Tok a tetřev tu byl kdysi vskutku hojný. Přesto se někteří badatelé domnívají, že spíš jde o jméno předkeltské (související s albánským tok či tog – hromada, kupa), jiní soudí, že některé toky vznikly od točitých cest na vrchol či točení větru, a další vidí souvislost se slovesem téci, tedy s vodním tokem. Někteří znalci upozorňují, že v Evropě nebylo zvykem pojmenovávat hory podle ptačích hlasů.

Brdský Tok ostatně není jedinou horou toho jména, další najdeme na Plzeňsku i jinde. A pak je tu Točná nad Kytínem, známý hrad Točník (s točitou cestou), a navíc všelijaká pole Nad tokem, Na toku, Toka, Pod tokem či Pod točkem, evidentně pojmenovaná podle zavlažovací strouhy. Do všeho se ještě pletou podobná jména v Polsku (Toczek) či u jižních Slovanů (Točak), označující pramen. Kromě hradu Točníku existuje i rybník Točník (na Klatovsku), přičemž každý z nich byl evidentně pojmenován podle něčeho jiného. A teď mi povězte, co z toho má aspoň šanci připomínat tetřeva?

Jan Čáka, malíř, spisovatel a milovník Brd, se domnívá, že pro brdský Tok byl tok tetřevů nadmíru charakteristický, tetřevi zdejší tokaniště opustili teprve počátkem 70. let. Podle lesníka Jiřího Kráčmery tokal poslední tetřev v Brdech r. 1971. Zhruba v té době z Brd zmizeli i tetřívci. Někdejší hojnost tetřevů i tetřívků je v Čákově knize „Střední Brdy krajina neznámá“ doložena snímky Jaroslava Holečka staršího. Nedávno prý zdejší lesníci zakoupili padesát tetřevů a opatrně se je snaží vysadit na původní místa.

Snad nejspolehlivějším indikátorem výskytu tetřevů by mohla být jména, která nesouvisí s tokáním, ale přímo s tetřevem. I to je však dost zmatená historie. Nějakým způsobem sice ta jména na tetřeva či tetřívka upozorňují, ale nejednou jsme z uctivého obdivu k dávné historii vrženi do syrové reality nedbalých opisovačů map.

Hojnost tetřevích jmen bychom našli (kromě Šumavy, o níž je to známo) i v severních Čechách. Stačí jen pohlédnout na starou mapu Českého Švýcarska, kde v její severní části najdeme Tetřeví stěny – Auerhahnwände či Na Tokání – Balzhütte. Mluvíme-li o severních Čechách, nelze vynechat Jizerské hory ani Ještědský hřeben. Z Liberce do sedla pod Ještědem šplhá horská silnička (na Český Dub), až se mezi kopci prosmykne Tetřevím sedlem (770 m), zvaným též Výpřež (vypřahaly se tam koně). Jen o málo vyšší je Tetřeví tok (796 m) s Tetřevími skalami. Tady už tetřeví původ jména vypadá pravděpodobně. Složitější je to s Tetřeví loukou, ležící opačným směrem od Liberce, v Jizerských horách. V němčině má rašeliniště mnoho synonym, která mají základ ve slově čihadlo. České čihadlo je pochopitelně od číhání (na ptáky), to je však sourozencem čouhání a dítětem čúhání. Čúhající ptáčník pozorně koukal, čímž se (změnou ú v í) dostal až do terminologie (číhání, čižba, čihař). Čúhající (sláma z bot) jen tak halabala vykukovala, až (změnou ú v ou) začala novočesky hovorově čouhat. Čižba bývala v Jizerských horách rozšířena. Laičtí němečtí vykladači poněmčenému českému čihadlu (Tschihanelwiese) nerozuměli a pokoušeli se je vysvětlit jako hlas lesního kura, tetřívka. Proto po tetřívkovi (Birkhunwiese) zpětně pojmenovali jednu z Tschihanelwiese (M. Nevrlý: Kniha o Jizerských horách). Pak se to zas přeložilo do češtiny jako Tetřeví louka (Čihadla jsou tam také, o kus dál). Zdá se tedy, že k tomuhle pozemku přišel tetřev jako slepý k houslím. Lze ovšem namítnout, že k omylu by nedošlo, kdyby se tam tetřev nevyskytoval.

Mohli bychom brát jméno po jméně a zpochybňovat jejich tetřeví původ, avšak nemělo by to smysl. Jisto je, že mnoho jmen tetřeva nebo tetřívka připomíná, těch „pravých“ je však méně, než by se zdálo při prvním pohledu do mapy.