FUSTEL DE COULANGES: Antická obec. Studie o kultu, právu a institucích starého Řecka a Říma

Fustel de Coulanges (1830–1889) napsal Antickou obec v roce 1864 a toto dílo jej proslavilo. Do konce minulého století vyšlo v řadě překladů a v desítkách vydání, načež bylo pozapomenuto až do doby, kdy ho důkladně zkritizoval Georges Dumézile. Poté od 80. let opět několikrát vyšlo ve Francii, Německu a USA. To má nejméně dva dobré důvody – Fustel se zabývá tím, co nás v posledních dvou desetiletích zajímá stále více, každodenním životem a „malými“ dějinami institucí. Druhý důvod spočívá v samotné povaze druhé poloviny 19. století, které bylo vybaveno dobrou vědeckou metodikou a na rozdíl od našeho století se vyznačovalo důkladnou znalostí literárních pramenů – tehdejší učenci se totiž nemuseli seznamovat s obrovským tělesem archeologických, přírodovědných a jiných znalostí. O to hlubší bylo jejich jazykové vzdělání a znalost i okrajových pramenů. Zjednodušeně řečeno se Fustel pokouší (alespoň v úvodních kapitolách) na základě rozboru zákonů antické obce dospět k předliterárním představám, které ke vzniku zákonů vedly. Na tomto místě není možné podat širší přehled Fustelových názorů, jejich kritiku či archeologické a folklorní paralely, nicméně je užitečné alespoň stručně citovat některé Fustelovy poznatky, jež mají vztah jak k běžným archeologickým nálezovým situacím, jako je umístění ohniště, zásvětní dary nebo pohřbívání pod podlahou příbytku či mumifikace, tak k řadě téměř současných etnologických pozorování.

Fustel se programově snaží zkoumat, v co staří věřili, abychom pochopili jejich instituce, ...protože z toho, co jsme po nich převzali a co nám odkázali, si namlouváme, že se nám podobali. Nemůžeme je považovat za cizí národy, protože v nich vidíme sebe samé... Co například rozuměli svobodou, o které neustále mluvili? V úvodní kapitole se Fustel prostřednictvím rozboru rituálních formulí snaží dobrat náboženských představ o duši po smrti. Dochází k názoru, že podle nejstarších náboženských představ Italů a Řeků duše netráví svůj druhý život v jiném světě, který by s tím naším neměl nic společného. Zůstává docela blízko lidí a žije nadále pod zemí. Dokonce velmi dlouho věřili, že duše zůstává v druhém životě spojena s tělem. S ním se rodí a smrt ji od něj neodloučí... Vergilius končí líčení Polydorova pohřbu slovy: Uzavíráme tuto duši do hrobu. Na konci pohřebního obřadu bylo zvykem popřát duši šťastný život pod zemí a říci: Nechť je ti země lehká. Duše, která neměla svůj hrob, neměla příbytek, byla bludičkou. Zprvu nešťastná, stala se později zlomyslnou. Celý dávnověk byl přesvědčen, že bez pohřbu je duše ubohá a že pochováním se stane navždy šťastnou. Strach, že po smrti nebudou obřady dodrženy, byl zdrojem palčivých obav. Athéňané popravili velitele, kteří po vítězné bitvě opomněli pohřbít mrtvé. Ve starých státech právo postihovalo provinilce trestem pověstným svou hrůzností – odnětím pohřbu. Teprve později se ujímal jiný názor na pobyt mrtvých. Představovali si krajinu, také podzemní jako hrob, ale mnohem rozsáhlejší – Tartaros a Elysejská pole. Bytost žijící v podzemí nebyla zbavena svého lidství natolik, aby nepotřebovala potravu. A tak se v určitých dnech nosilo ke každému hrobu jídlo. Mrtvý, jemuž se nic nenabízí, je odsouzen k věčnému hladu. Řekové říkali mrtvým „podzemní bozi“. Hroby byly chrámy těchto božstev. Byl-li zanedbávaný mrtvý bytostí zlomyslnou, pak ten, který byl uctíván, byl ochranným bůžkem.

V domě každého Řeka či Římana byl oltář. Na oltáři muselo vždy být trochu popela a žhavého uhlí. Běda domu, kde oheň vyhasl! Každý večer se uhlíky přikrývaly popelem. Vyhaslý oheň a vyhaslá rodina byly tenkrát synonymní výrazy. Náboženství dokonce rozlišovalo dřevo stromů, které se na oheň smělo použít, od dřeva, jehož použití by bylo bezbožností. Jednou do roka, u Římanů to bylo 1. 3., musela každá rodina svůj oheň uhasit a vzápětí zapálit znovu, při tom bylo třeba se vyvarovat křesání kamenem o železo. Podobný zvyk se dodržoval na Velikonoce. Jeho hmotnou stopou jsou kruhové důlky na vnějších zdech kostelů, v Praze např. u sv. Jiljí nebo u Martina ve zdi. Proti kostelní zdi se opíral dřevěný čep, který se třel o podložku z měkkého dřeva a z odpadlých uhlíků se zažínal „živý oheň“. V neštěstí se člověk uchyloval ke svému ohništi a vyčítal mu, v okamžicích štěstí mu děkoval. Oheň byl ochráncem rodiny, když zhasl, přestal existovat bůh. Horatius, Ovidius a Juvenalis ještě večeřeli před svými ohništi, dělali úlitby a modlili se. Nezapomínalo se, že oheň je starší než bohové. Oheň si vzal na starost nosit do nebe prosby a oběti. Z mýtu posvátného ohně vznikla velká Vesta. Nepředstavovala ve světě ani plodnost, ani moc. Byla řádem. Představovali si ji jako jakousi vesmírnou duši, která upravovala rozličné pohyby světů, jako lidská duše zavádí řád mezi orgány. Kult mrtvých byl úzce provázán s kultem ohniště.

Mrtvý však přijímá oběť pouze z rukou svých bližních. Lucilius jasně vysvětluje: Mrtvý, který nezanechal syna, nedostává obětní dary a je neustále vystaven hladu. Syn měl za povinnost konat oběti předkům. Nesplnění závazku bylo nejvážnější bezbožností, protože způsobilo úpadek řady mrtvých a zničilo jejich štěstí. Takové zanedbání nebylo nic jiného než skutečná otcovražda, násobená ještě počtem předků. V dávných časech byl hrob na pozemku rodiny, uprostřed hospodářství a nedaleko dveří, aby se synové potkávali se svými otci a vzývali je. Posvátný oheň zastupoval předky, ale neměl nic společného s ohněm sousední rodiny. Cicero říká, že obřad, který spatřil někdo cizí, je poskvrněn. Každá rodina si vytvářela své bohy. Rodina tvoří jedno tělo v tomto životě i v druhém. Adoptovaný je opravdovým synem, ačkoliv nemá pouto krve: má něco víc, totiž společenství kultu. Starý řecký jazyk měl pro označení rodiny významné slovo „epistion“, znamená to doslova „ten, který je u ohniště“.

Fustel dále popisuje svatbu jako násilný rozchod se starým kultem (rituální únos nevěsty) a začleněním do nového kultu. Ukazuje, jak v antických obcích existovaly zákony zakazující celibát, jak nad kontinuitou rodiny bděl zvláštní státní úředník, protože zánikem rodu by zaniklo jedno ochranné božstvo obce. Z náboženského pojetí, kdy „bůh chce mít své stálé místo“, vyrůstá i římské vlastnické právo, ve kterém je část pozemku neprodejná. Fustel dále upozorňuje na „boha hradby“, na zakládání měst rituální orbou. V místě, kde měla stát brána, bylo nutné pluh přenést – a z toho vzniklo označení brány porta. Myslím, že z uvedených úryvků vyplývá důležitost Fustelovy knihy – nepřináší žádné nové, radikální náhledy. Vytýkají-li současní kritici Fustelovi něco skutečně podstatného, tak to je míra zjednodušení, jako by se z mnoha protichůdných tendencí a krajových odlišností pokusil sestavit jeden univerzální model, který vlastně nemůže existovat. Většinu toho, co říká, jsme četli v rozmělněné a méně konkrétní formě někde jinde. Fustel má však úžasnou „fraserovskou“ znalost pramenů, dar abstrakce a schopnost, shodně vnímanou čtenáři francouzského i českého vydání – otevírá oči nad fakty, které jsme již odněkud znali, ale plně si neuvědomovali jejich význam.