Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Autodestruktivnost teorie sobeckých memů

Není rozdíl mezi verifikací a falzifikací
 |  5. 10. 1999
 |  Vesmír 78, 572, 1999/10

Čtenáři Vesmíru se na stránkách tohoto přírodovědeckého časopisu již delší dobou setkávají s tvorbou doc. Zrzavého z Biologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, který je asi (co do kvantity) jeho největším přispěvatelem k otázce současné evoluční biologie. Zrzavého literární tvorba je stylisticky poměrně zdařilá a čte se velmi dobře. Při bližším zkoumání se však kritickému čtenáři musí ukázat některé nejasnosti a nedostatky, na které chceme upozornit.

1. Především je možné najít mnoho rozporů v Zrzavého pojetí metodologie přírodních věd, na které poukážeme zvlášť. Buďto nepochopil přesně, o čem vlastně jeho přejatá metodologie je a jaké jsou její vážné slabiny a omezení, anebo se občas skutečně učebnicově sám vyvrací, což je krásný příklad nedozrálosti jeho myšlenek či snad důsledek jeho „spisovatelské“ činnosti, ve které se myšlenky jaksi samy zrodily bez ohledu na celkovou konzistenci myšlení. 2. Zdá se nám velice nefér, když jsou Zrzavého oponenti (či spíše protivníci, neboť jak napsal Stanislav Komárek ve Vesmíru 78, 276, 1999/5, jsou především protivní) vylučováni z diskuse právě proto, že překračují meze Zrzavého metodologie výkladu světa kolem nás, popřípadě jsou odkázáni mimo rámec vědy s konstatací o „nakaženosti“ negenetickou informací, zvanou mem, která jaksi okupuje VŽDY oponentův mozek a vnucuje mu VŽDY nevědecké, tedy VŽDY nesmysly. Chceme ukázat, že teorie memů je autodestruktivní jak v podání Zrzavého, tak jaksi všeobecně (ale u Zrzavého víc).

Problémy s metodologií

Zrzavý využívá jako metodologii Popperův kritický racionalizmus, ke kterému se rád a často (zasvěceně) vyjadřuje. K tomu je třeba říci:

Popperův kritický racionalizmus je nástupcem teorie vědy v podání novopozitivizmu Vídeňského kruhu, jejímiž hlavními programovými body byl empirizmus (dané jako základ poznání, které je zapsáno protokolárními větami a převedeno do jazyka fyziky, který má být intersubjektivní), induktivizmus (podle kterého tvoříme obecné zákony indukcí z jednotlivých pozorování, stačí mít empiricky dané, z kterého při zachování pravidel indukce – např. Millových kánonů – dospějeme k platným generalizacím a obecným zákonům), empirické kritérium smyslu (formulujeme hypotézy, které poté experimentem či pozorováním verifikujeme) a konečně kumulativizmus (vývoj vědy je kontinuální, lineární a vede k hromadění získaných pravdivých poznatků).

Popper vystupoval především proti empirizmu, induktivizmu a kumulativizmu. Uvědomil si, že verifikacionizmus je založen na neplatné inferenci:

Logicky platný modus ponens je metodologicky sterilní, protože v premise minor se předpokládá pravdivost hypotézy. Proto navrhl Popper jako metodu ověřování správnosti vědeckých teorií jejich falzifikaci – protože nevíme, kdy vlastně bude naše hypotéza definitivně verifikována, je lepší vytvářet takové teorie, které budou otevřené možné falzifikaci, a které tedy budeme mít za platné do té doby, než je experimentem či pozorováním falzifikujeme. Proces falzifikace je tedy modus tollens:

Vytváření hypotéz je podle Poppera namáhavou intelektuální činností, kdy se náhle přijme určitá myšlenka, která se rozvede do hypotézy, a poté se cestou dedukce odvozují tvrzení, která se porovnávají s výsledky pozorování či experimentu. Pokud některý výsledek dedukce nesouhlasí s pozorováním, hypotéza je falzifikována a nic nebrání tomu, aby se nahradila jinou. Z uvedeného je vidět, že verifikacionizmus je nahrazen falzifikacionizmem, induktivizmus deduktivizmem a kumulativizmus náhlou formulací nové, odvážné hypotézy. K tomu je ještě třeba dodat, že Popper odmítal empiricky dané, protože základní informativní (observační) věty jsou podle něho rovněž teoretické povahy a o jejich přijetí spolurozhoduje uznávaná teorie.

Kritika Zrzavého metodologie je, popravdě řečeno, snadná. Tam, kde eklekticky používá Popperovy myšlenky, je možné se ho zeptat, co ho přimělo k tomu, aby z alternativních metodologií vybral právě tuto jednu. Vždyť přece – a ať nás Zrzavý opraví, jestli se mýlíme – neexistuje žádný empirický důvod proč přijmout právě kritický racionalizmus a stejně tak neexistuje žádné jeho empirické potvrzení či falzifikace. Rádi bychom Zrzavého upozornili, že pokud se pouští do diskusí o vědecké metodologii, sám porušuje zásady vědeckosti, které tak úzkostlivě požaduje po svých protivnících. Pokud tak přesto učiní, nejenom že vyvrací sám sebe a své námitky proti „tvoření vědy“ u svých protivníků (těch protivných), ale rádi bychom slyšeli, jak ve svém systému obhájí pravdivost tohoto výroku: „Veškeré zkušenostní poznání je pravdivé.“ Rozhodně mu k tomu přeji hodně úspěchů, ale ať nezapomíná, že musí odvozovat ze zkušenosti.

Že je Zrzavého myšlení rozporuplné, ukázal velice pěkně Stanislav Komárek, který se právem podivuje, jak může Zrzavý v krátkém článku na jednom místě tvrdit, že „...všechno zlo na světě způsobuje kultura, která světu vnutila hodnoty...“ a o malý kousek dál přitom najdeme: „kultura nestojí proti přírodě, mimochodem...“ Mimochodem, tak stojí, nebo nestojí? Nebo že by Zrzavý byl stále ještě ovlivněn marxistickou jednotou protikladů na vyšší úrovni, které spolu vytvářejí dialektickou jednotu? Ale tím rozpory v Zrzavého tvorbě nekončí. V jednom článku se totiž můžeme dočíst, že: „Nejsme totiž obklopeni žádnými jevy, nýbrž dosud nevyvrácenými hypotézami o těchto jevech (a abychom se mohli oprávněně radovat, že naše hypotéza dosud nebyla vyvrácena, musí být formulována tak, aby ji bylo možno aspoň potenciálně falzifikovat, a čím lépe je falzifikovatelná, tím je lepší, nebyla-li (dosud) falzifikována.“ Nejenom že se zde Zrzavý dostává do učebnicového regresu in infinitum (čím tedy falzifikujeme danou hypotézu, když existují pouze a jen hypotézy? Jevy, tedy empirickými fakty ne, protože jaksi nejsou. Zbývají jen hypotézy... Jenže: ty se musí také falzifikovat, a tedy zase hypotézami. A tedy... až do nekonečna.), ale popírá tím metodu falzifikace. Dále jaksi neujasňuje, jak je nutno formulovat hypotézu, aby byla falzifikovatelná (protože to neví), místo toho papouškuje Popperovo tvrzení o netestovatelnosti velkých myšlenkových systémů jako celku. Je to problém, protože o falzifikovatelnosti teorie rozhodne až samotná falzifikace. Proto v tomto ohledu není žádný rozdíl mezi verifikací (nevíme, kolik verifikací potřebujeme) a falzifikací, nehledě k tomu, že obě metody se v Popperově kritickém realizmu nutně doplňují. Čím však lze verifikovat (tedy výsledky dedukce, samozřejmě)? Zase jen empirickými fakty. Ty však podle Zrzavého neexistují – a jsme tam, kde jsme byli. A k tomu ještě další citace z článku J. Zrzavého ve Vesmíru 74, 145, 1995/3: „...ano, jakási fakta bez hypotézy, která je interpretuje, existují, ale my nevíme, co – a zda vůbec něco – znamenají.“ Srovnejte to s jeho předchozím tvrzením a řekněte sami – není to krásné, když se oponent sám vyvrací?

Abychom si to shrnuli. Zrzavý si vytvořil krásnou šachovnici, jejíž jednu stranu tvoří požadavek falzifikovatelnosti hypotéz a druhou vybraná empirická fakta (ať chce nebo nechce, implicitně s nimi operuje, ale jaksi se k tomu nepřiznává veřejně). Po ní si vesele prohání své figurky a rozporuplnost jeho metodologie a jeho vlastních myšlenek ho moc netrápí. Je pochopitelné, že v rámci své šachovnice je nenapadnutelný, a proto si klidně a beztrestně formuluje (asi z nudy) teze o epistemologické nepotřebnosti Boží existence nebo o tom, jak je lidstvo téměř stejné jako šimpanzi a veškeré řeči o hodnotách či etických principech jsou zbytečné. Přestává však být vědcem a stává se ideologem, protože:

  1. Každého, kdo se pohybuje mimo jeho herní pole, diskvalifikuje s poukazem na metodologii, která však je nekriticky přejatá, nereflektovaná a rozporná.
  2. Jeho pohled na svět je ten jedině správný, protože je vědecký. Všichni ostatní se pletou buďto konceptuálně, nebo empiricky. Konceptuálně proto, že neprovozují vědu „...jak byla před padesáti až sto lety celkem všeobecně odhlasována...“ (Zrzavý). O žádném všeobecném hlasování nic nevím (a vzhledem k bouřlivému vývoji názorů jak Vídeňského kruhu, tak i samotného Poppera o něm dosti pochybuji), zato mi připadá divné, jak se někdo může mýlit empiricky, když jinde Zrzavý tvrdí, že existují pouze nevyvrácené hypotézy. Že by další rozpor v jeho myšlení? Možná by neškodilo si po sobě přečíst starší články.
  3. Posledním rysem ideologizmu myšlení J. Zrzavého je, že si myslí, že jediná věda o člověku a vlastně o celé přírodě je biologie – ta jeho, ovšem – a proto mu nevadí, že by mohl vyvrátit myšlenkové úsilí dvou a půl tisíciletí práce filozofů. Vždyť stejně neříkali o člověku nic užitečného a už vůbec ne pravdivého.

Buďto nemají pravdu, nebo mají mem a stejně nemají pravdu

Velice zvláštní nám připadá celé to povídání o memech. Předně jejich postulace nutně překračuje Zrzavého empiricko-kritickou metodologii, ale rovněž se dostává do již zmíněného regresu in infinitum. Proč? Nejdříve si povězme, o co vlastně v jádru jde. Dawkins ve své knize The Selfish Gene napsal kapitolku o tom, jak vidí lidskou kulturu. Přišel s překvapivým zjištěním, že lidská kultura je krásný memopool, ve kterém se můžou množit – a také množí – sobecké myšlenky. Ony ty myšlenky ve skutečnosti sobecké nejsou (nemají možnost o svém chování svobodně rozhodnout, jak by nepatřičně podotkl Jiří Michálek, viz Vesmír 77, 344, 1998/6), ale protože se replikují a replikují a replikují a v tom soutěží s ostatními memy, jsou jako sobecké (stejně jako geny v genomu). Zatím to zní nevinně, ale opravdové nebezpečí nastane, když se tato teorie dostane do rukou ideologa, kterému slouží k diskvalifikaci soupeřů, nebo také skutečností, které zrovna „nesedí“. Krásným příkladem je Tomáš Grim, který na adresu Matky Terezy poznamenává, že „Existuje něco jako memy (negenetická informace předávaná vertikálně i horizontálně)“, čímž chce jaksi naznačit, že Matka Tereza je z hlediska sobeckého genu naprosto v pořádku, protože pro změnu byla nakažena sobeckým memem, který ji nutil chovat se altruisticky. Kromě toho, že memem je podle Zrzavého nakažen třeba každý křesťan (a tedy více než jedna miliarda lidí), je jím nakažen vlastně každý, tedy kromě Zrzavého, který prozřel, odhalil záludnost memů a jako prorok nového věku (toho správného samozřejmě) hlásá teze o všeobecném sobectví všeho živého.

V čem tedy spočívá autodestruktivnost „teorie sobeckých memů“? Je autodestruktivní eo ipso tím, že jakmile jednou přijmeme memy jako skutečnost, těžko budeme hledat objektivní kritérium, podle kterého rozlišíme, co je a co není mem. I náš pocit smyslového vjemu může přece být mem! A proto nelze vyloučit, že samotná hypotéza sobeckých memů je memem, čímž se sama vylučuje ze hry. U Zrzavého je vše ještě jednodušší. Protože existují pouze nefalzifikované hypotézy, jak sám tvrdí, je teze o memech nutně hypotézou a opět jsme nasedli do kola vedoucího k regresu in infinitum, jak bylo ukázáno výše.

Závěrečné zhodnocení

Zrzavý se dostal do velice zvláštní situace. Postuloval si metodologické pole své působnosti, kterým se jako vědec vymezuje od ne-vědců (tedy všech ostatních), které však – ze své strany snad nevědomky, z pohledu filozofa nutně – neustále překračuje a diskvalifikuje se tak v pohledu kritického čtenáře jako vědec, navíc nesnášenlivostí k alternativním výkladům přírody bez podstatné a pevně ukotvené důkazové jistoty získává nálepku ideologa.

Bylo by možné polemizovat dále. Tím, že Zrzavý ztrácí metodologickou jistotu, ztrácí zároveň jistotu svých interpretací živé přírody jako souhrnu sobeckých zájmů replikátorů. Proto nejsou relevantní ani jeho články, vyjadřující se k chování a etice člověka. Je k tomu více důvodů, které na závěr pouze nadneseme. Především aby dokázal neplatnost mravní kvalifikace lidských skutků podle nějaké etické normy, musel by Zrzavý dokázat dvě teze:

  1. Žádná takováto norma, stojící nad člověkem a jeho kulturou, neexistuje.
  2. Lidské chování je plně determinováno.

Stejně tak by musel dokázat, že jedinou extramentální realitou je hmota, která svou samoorganizací vytváří veškeré projevy skutečnosti. K tomu mu přejeme mnoho pracovních a vědeckých úspěchů a čekáme na odpověď.

Redakční poznámka


Sebevášnivější konflikt sebesvětovějších názorů je nicotná fraška a kočičina, nejde-li o nic jiného než o verbální fechtování proti podvrženým míněním.

Karel Čapek (Dobrá vůle, 1923)

„…v dobrém časopise mohou vyjít jen rozumné věci,“ píše Pavel Krejčí (wtyd@mendelu.cz) v dopise komentujícím odpověď S. Fraňkové a J. Kleina na recenzi jejich knihy o etologii člověka. To je v zásadě i postoj redakce. Od diskutujících bych očekával přinejmenším pokoru vyjádřenou modlitbou: O Lord, help me to keep my big mouth shut until I know what I am talking about. Výsledek recenzního řízení příspěvku D. Černého a P. Majeráka nebyl jednoznačný. Při konečném rozhodování o něm jsme vzali v úvahu mj.:

  • J. Zrzavý je člen redakční rady a neměl by vzniknout dojem, že je nekritizovatelný či ve výsadním postavení,

  • autoři srozumitelně vysvětlili rozdíl mezi verifikacionizmem a falzifikacionizmem,

  • autoři využívají polemiku s J. Zrzavým jako záminku k odmítnutí Poppera.

Redakce navrhla autorům některé opravy a doplnila citace. Dostali jsme však tuto překvapivou odpověď: ...nejsme si vyložených chyb vědomi, takže ponechte náš článek, jak jsme Vám jej poslali. Tomuto přání jsme vyhověli s váháním a jen částečně: Pominu-li opravu běžných překlepů a hrubých pravopisných chyb, nevím, proč bychom měli v textu ponechávat jméno Waltra Komárka, který do Vesmíru nikdy nepsal, namísto Stanislava Komárka.

Ivan Boháček

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Diskuse

O autorech

David Černý

Pavel Majerák

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné