NICHOLAS GOODRICK-CLARKE: Okultní kořeny nacismu Rakouští a němečtí ariosofisté (1890–1935).

Automaticky předpokládáme, že tak mimořádné zlo, které zrodilo Osvětim či Treblinku, muselo mít mimořádně ošklivé, ba přímo ďábelské kořeny. Toto intuitivní přesvědčení živí občasné novinové články a knihy, jako bylo slavné Pauwelsovo a Bergierovo „Jitro kouzelníků“. Goodrickova-Clarkova zajímavá, ale poněkud suchá, velmi opatrná studie vychází z doktorské práce předložené na Oxfordské univerzitě. Neprohánějí se v ní žádní ďáblové ani nadpřirození tibetští mniši, ale místo toho jsme krok po kroku konfrontováni s malostí, předsudky a hloupostí, které ve spojení s důkladností a funkčností systému vedou k hrozivým koncům. S něčím, co H. Arendtová ve své studii o Eichmannovi v Jeruzalémě příhodně nazvala banalitou zla.

Kniha však překvapivě podává svědectví o současnosti, protože se týká reakcí průměrného, masového člověka, konfrontovaného s časem změn a hledajícího v nejistém světě nějakou zkratku, nějaký jednoduchý návod, jak porozumět tomu labyrintu, v němž jsme se octli. Jednoduché ponaučení, jak to ve světě je, zatím vždycky poskytovaly ideologie, ale s jejich nedávnou ztrátou stále více lidí potřebuje nějaký speciální návod, jakési zjevení skrytých věcí („gnosis neboli zvláštní ezoterickou znalost spirituální povahy“, jak definuje okultizmus N. Goodrick-Clarke). Tak tomu bylo na konci středověku, na konci minulého století, ve zmateném, krizemi zmítaném Německu mezi oběma válkami – a tak je tomu, žel, i dnes. Okultisté jsou vůči vědě ve výhodě – okultní nauky byly podle přesvědčení svých protagonistů dokončeny už kdysi v dávnověku. Okultizmus je hotovou věcí a k jeho ztracenému zlatému věku se tu více či méně úspěšně přibližujeme. Věda je naproti tomu, jak např. ve Vesmíru 77, 388, 1998/7 říká J. D. Watson, blíže svému začátku než svému konci. Některé odpovědi (po smyslu částic, genomu, věcí) nám poskytne až za desetiletí, ale mnoho z nás je zmateno už dnes, takže člověk 20. století přečasto uklidňuje svůj strach mimo sféru vědy a náboženství. Alternativy jsou dvě – okultní nauky a nacionalizmus.

Pangermánské hnutí, jakási obdoba našeho národního obrození, se zvláště silně vyvíjelo od 2. poloviny 19. stol. v Rakousku. Rakouští Němci vnímali monarchii i katolickou církev jako svého úhlavního nepřítele, který brání kulturnímu sjednocení všech Němců. Zároveň se cítili ohroženi vzestupem slovanského živlu. Východisko hledali ve „völkisch“ filozofii, kde slovo „Volk“ – národ – mělo širší význam, než jaký má pro Němce dnes. Obsahovalo v sobě romanticky melancholický povzdech nad zašlým světem, kdy Němci i se svými bohy byli silným, zdravým a nadřazeným národem. Později byli oslabeni mísením s jinými rasami, korumpováni „židovským vynálezem“ peněz a bank a vinou křesťanství ztratili zdravý spirituální „völkisch“ náboj. Nepřátelské strany i léky na sociální slabost tak byly známy už v 19. století – návrat k mýtickým germánským kořenům, očištění národa od podřadných živlů, eugenika, antikatolicizmus a antisemitizmus. Kdyby nebylo tragických důsledků 1. světové války a velké hospodářské krize, mohlo se celé učení ariosofistů, lidí věřících v určitou formu rasového darwinizmu, v nadřazené, dějinné poslání německého národa, stát okrajovou historickou kuriozitou.

Adolf Hitler jistě uměl zahrát na nějakou velice temnou strunu zdeptaného národního vědomí, ale nezdá se, že by byl v nějakých dlouhodobých těsných kontaktech s velmistry německých tajných společností. Goodrick-Clarke sleduje jeho pouť pangermánskými spolky, mapuje kontakty s jejich okultními vůdci, ale také ukazuje, že Hitlerovi šlo o moc, a té mohl dosáhnout jen prostřednictvím mas. Sledoval jiný program, než je činnost malých, uzavřených, byť nějak elitních skupin. Snil o nezkažené germánské prehistorii, ale víc jej zajímali dávní hrdinové. Nechával se unášet Wagnerovou hudbou, ale neexistují historické doklady o tom, že by četl nějaké ezoterní knihy nebo byl pod vlivem okultních vůdců. Ve Vídni nasákl ariosofií spíš prostřednictvím velmi pokleslého ariosofického časopisu Ostara. Třetí říše nám připadá nepochopitelná, a proto tajemná (podobně jako současní studenti mívají problém pochopit komunizmus). Máme tendenci dívat se na nacizmus jako na nějaký tajuplný, démonický fenomén, ale Goodrick-Clarke přichází z jiné strany k podobnému závěru jako H. Arendtová – hnacím motorem nacizmu nebyli žádní démoni, nýbrž intelektuálně průměrní lidé bez svědomí, ovládaní hloupou iracionální ideologií, kterou dokázali důkladně a efektivně uskutečňovat.

N. Goodrick-Clarke svou knihu uzavírá myšlenkou, že vliv náboženského nacionalizmu koncem 20. století stále sílí, a doufá, že pochopíme-li na základě vědeckého studia historii nacizmu, získáme naději, že se nám na Zemi podaří udržet bezpečí. I v české akademické obci se někdy hovoří o nutnosti boje s iracionalitou a pavědami. Imponuje mi pocit odpovědnosti za další vývoj společnosti, ale jsem si také vědom úskalí „průzkumu bojem“. Během „boje“ nemáme totiž čas posadit se a přemýšlet, trpělivě třídit fakta, mýty a předsudky, tak jak to udělal N. Goodrick-Clarke ve své zcela nesenzační, ba až nudné, ale poctivé a tak potřebné knize. Neboť jak autor říká: „Okultizmus byl velmi atraktivní pro lidi, kterým se zdálo, že se svět vzhledem k rychlým společenským a ideologickým změnám na konci 19. století vymkl z kloubů. Tyto lidi, kteří svými názory a výchovou inklinovali k idealizmu a romantizmu, moderní okultizmus velmi lákal, protože toužili po řádu, který se otřásal, neboť dosavadní konvence a víry přestávaly platit.“