Ad Neveselé kapitoly o vědě a moci

S napětím a zájmem přímého účastníka doby sleduji pravidelně otiskované kapitoly o době těsně po válce a době začínající totality na Lékařské fakultě UK z pera mého přítele prof. Otakara Poupy. Abych doložil jeho velice přiléhavé a fundované líčení té doby, přidávám příběh jednoho objevu, který souvisí s Albertovem.

V r. 1947 jsem dostal nápad: když Janský prokázal spolu s Landsteinerem čtyři krevní skupiny u červených krvinek, proč by se nemohlo něco podobného najít i u krvinek bílých? V literatuře o tom mnoho nebylo, takže jsem svým přátelům a spolupracovníkům Donnerovi a Rejholcovi navrhl metodiku, jak zmíněný problém řešit. Po diskusích a určitém váhání (částečně zaviněném únorovou katastrofou) došlo na první experimenty, a ono to fungovalo! Takže jsme začali systematicky pracovat se vzorky naší krve, a posléze jsme vyšetřili téměř všechny kolegy na 2. interně, to vše pod podnětnou patronací prof. A. Vančury. Práce probíhala zejména na podzim r. 1949 a neocenitelnou pomoc nám poskytla obětavá a precizní laborantka Z. Mandlíková. Jenže únor se velmi tvrdě podepsal na mém kádrovém posudku a toho použil můj tehdejší šéf František Patočka k tomu, aby zařídil za pomoci Ivana Málka a jiných kolaborantů režimu můj nucený odsun do Plzně. To bylo ovšem spojeno se ztrátou možnosti pokračovat v naší činnosti, zejména nám byla odebrána laborantka. Přesto jsme studii za dosti dramatických okolností laboratorně dokončili. Výsledky na první pohled nedávaly naději, ale jejich seřazení do tabulek ukázalo ve skupině probandů přítomnost jasných čtyř antigenně odlišných skupin.

Tehdy bohužel zasáhl osud v podobě akčního výboru fakulty, který vyhodil Rejholce z Prahy na venkov a Donnera kádrově tak zpražili, že mu na delší dobu vůbec znemožnili vážnou práci – už se z toho nikdy pořádně nevzpamatoval. Takže výsledky ležely dosti dlouho nepoužity, snad teprve za dva roky byly sepsány do tehdejší obvyklé publikační podoby. Ovšem v Časopise lékařů českých si dali na čas s uveřejněním, ke kterému došlo teprve 1954, tedy pět let po experimentech. V tomtéž roce však byla v časopise Vox Sanguinis publikována práce Jeana Dausseta. Jak známo, za tento objev dostal Dausset právem Nobelovu cenu.

Jako doklad připojuji kopii naší práce, také proto, že výkony naší vědy jsou v přítomné době – stejně jako tehdy – zlehčovány.