Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024Siemens2024

Aktuální číslo:

2024/10

Téma měsíce:

Konzervace

Obálka čísla

Tout doit disparaître

 |  5. 9. 1998
 |  Vesmír 77, 538, 1998/9

Francouzština je opravdu elegantní jazyk: tam kde my máme Totální výprodej nebo Totální likvidaci, tam Francouzi píší téměř metafyzickou či eschatologickou větu Tout doit disparaître – Všechno musí zmizet. A v Paříži v ulici St. Maur, o patro výš, než bydlí Vlasta a Prokop Voskovcovi, je na dveřích nějakého bytu či ateliéru místo našeho obvyklého Pozor zlý pes! cedulka s varováním Attention, un chien bizarre!, tedy něco jako Pozor, bizarní pes!, či jak to raději překládám: Pozor, pes podivín! Psa to neurazí a nevítanou návštěvu to odradí.

Když jsme se v roce 1992 po dlouhé době (já po 23 letech) s Tomášem Vrbou opět ocitli v Paříži, ubytovali nás v hotýlku v latinské čtvrti. Ani jsme nerozbalili a hned se vydali zkontrolovat, zda se boulevard St. Germain nescvrkl; byl v pořádku. Moc času jsme na další zkoumání neměli, v osm večer nás čekali v jistém soukromém pařížském salonu, který se konal jednou měsíčně a my přijeli právě v ten večer. Když jsme pak vystupovali z metra ve stanici St. Maur po schodech k východu, ozvalo se nad námi: „Ale to jdete špatným směrem, ta vernisáž je v Bonapartce!“ Vlasta Voskovcová a Miloš Síkora! A tak jsme se vrátili tam, odkud jsme vyjeli, a zúčastnili se v galerii 1900–2000 velice milé vernisáže výstavy surrealistického malíře rumunského původu Perahima, o jehož díle zrovna vyšla objemná monografie. Potkali jsme tam spoustu starých známých, a pak společně poseděli v nedalekém bistru se stále pro mne záhadným názvem Le Pr Aux Clercs. Do salonu jsme dorazili až k půlnoci, shltli rychle nějaké lahůdky, které ještě zbyly, prohlédli si zběžně množství obrazů na stěnách pokojů a zkontrolovali, zda jako správní francouzští bohatí intelektuálové mají v knihovně Trockého (měli). Zbytek noci jsme už strávili u Voskovců – přijeli jsme totiž nevědomky právě na Prokopovy padesátiny. Chtěl jsem vidět, co Miloš v Paříži maluje (ateliér má v témže domě, jen přes dvorek se musí přejít) a co dělá Vlasta, ale nějak k tomu už nedošlo.

Prohlédnout jsem si to mohl v klidu až v Praze, kde Vlasta a Miloš vystavovali už třikrát (vždy společně) v galerii Vyšehrad. Miloše Síkoru jsem už ve Vesmíru představil (Vesmír 74, 710, 1995/12). Reprodukce jsme tedy pořídili na jejich druhé výstavě Veselá úzkost. Už tehdy jsme vyfotografovali některé kresby Vlasty Voskovcové a další fotografie jsme pořídili na výstavě letošní, která se jmenovala česky Ústřicový inventář, ale měla i svůj název francouzský: Tout doit disparaître.

O kresbách a obrazech Vlasty Voskovcové mohou psát snad jen básníci. A tak to přenechávám těm nejpovolanějším: Petru Královi a Prokopu Voskovcovi.

Obrázky

Citát

EVA RUDYŠAROVÁ-MIŠÍKOVÁ: Civilizování půd Alberta, Praha 1994


Noc naruby

(Vlastě V.)


Klekánice běží

nebo je v podřepu

nebo stojí na střeše

nebo usíná v lese

nebo i vykukuje z vod

polonahá

s monoklem na levým oku

šílí z dětí

klekánice má hrůzu z mlíka a mouky

už třeba cíp šatů v nich ponořený

by jí způsobil smrt

i matný odraz její tváře

na dně hrnku

zpečetil by její temný osud

Její stav blaženosti je rozevlátý

jako lidské duše, kterýma jen kamsi uniká

její ruce se míhaj jako blesky

ty úplně vespod ohmatávaj naditý kapsář

tam žasne nad množstvím drobných věcí

ty úplně nahoře proplétaj jehlice skrz koruny stromů

tam její hlava klesá na prachovej polštář


Věřte nevěřte

tenhle přízrak vadí jenom dospělým

podobá se rozvrzanejm kočkám z půdy

pakliže zavládne strach

sesychá jí čenich jako psům

pakliže hněv

vstávají jí vlasy na hlavě

v bitkách

syčí jako had

starý kůže rozvěšuje

ve dne po dvorech

a v nových se paprskovitě šíří

směrem k půlnoci

svůj děs střádá a posunuje

až na druhý konec pokoje

už už by zatahala za kravskej zvonec ...


Když tu najednou

mrkněte na hodiny


Putuji napříč tmou

jako rozšmajdanej střevíc

poroučí jim nejdelší prst na světě

a jednou se do nich zaposlouchá

i to nejstarší princovo ucho

Jaká pouta trvají mezi Vlastou a Toyen, která ji jistě nemohla neuhranout – a to hned nadvakrát: jako malířka a jako žena – když ji objevila? Je-li Vlasta stejně jako Toyen bytostná spáčka, žije každá z nich zcela jiný sen. Kde u Toyen hieratickými fantomy (či přízraky) s těly plnými trhlin prosakuje nepamětná noc, jež je jaksi i jejich jedinou substancí, těly Vlastiných „hrdinů“ – stejně těkavých, jako jsou postavy Toyen ztuhlé – proniká všudypřítomné prázdno; je střídavě vzdušné a jako vodové, naznačené jen bílým pozadím nebo i trochu zředěné, špinavou vodou evokující barvy, a podobá se zapomenutí, předem smazávajícímu věci ze světa. Dýchání kresby – v tom má k Toyen blízko – přitom u Vlasty nevlhne jedinou slzou; nicota jen suše zametá uvnitř forem, i lodní dno, k němuž se všechno zdá klesat, je suché jako poušť. I když však také Vlastiny kresby zjevují jakési nevyslovitelné zranění, marnost, která jimi nehybně prochází, je současně rozptyluje až k bezstarostnosti.

Vlasta si libuje v kresbě bez perspektivy. Má v ní takovou zálibu, že ze svých plošných skloubení vytváří velice sugestivní průzor do šedivé placatosti světa.

Miloš je zdánlivě, ale o nic beznadějněji mužštější. Dovede namalovat kdejakého ptáka v perspektivě svého rybničnatého a nesměnitelného venkovanství, jenom proto, aby pak obraz pracně, dlouze a už zcela městsky, rozmazával. Nevím proč. Jeho zoufalství z tvoření je trochu jiné než Vlastino. Vlasta nemaže, Vlasta rozpíjí neperspektivnost svých přirozených oblud. Vystavuje-li zde poprvé, je to z donucení. Nezneklidňuje ji to jako Miloše, který jednou přišel ze svých průzkumů pařížského uměleckého života a prostě mi sdělil: „Je přeobrazíno.“ Měl jsem strach, že se ten večer oběsí. Řekl jsem na útěchu: „Je a není.“ Koupili jsme si růžové víno a povídali si jako správní kluci z pařížské jedenácté čtvrti o řezníkovi, kterého máme v baráku. Dlouze a důkladně. Přišla Vlasta a přidala k lepšímu své neperspektivní příběhy o tomtéž řezníkovi. Miloš se neoběsil a bylo nám dobře.

Ke stažení

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu

Michal Anděl  |  30. 9. 2024
Vesmír přináší v tomto čísle minisérii článků, které se zabývají různými aspekty konzervování. Toto slovo má různé významy, které spojuje...
Životní příběh Nicolase Apperta

Životní příběh Nicolase Apperta uzamčeno

Aleš Rajchl  |  30. 9. 2024
Snaha prodloužit trvanlivost potravin a uchovat je pro období nedostatku je nepochybně stará jako lidstvo samo. Naši předci jistě brzy...
Izotopy odhalují původ krovu z Notre-Dame

Izotopy odhalují původ krovu z Notre-Dame uzamčeno

Anna Imbert Štulc  |  30. 9. 2024
Požár chrámu Matky Boží v Paříži (Cathédrale Notre‑Dame de Paris) v roce 2019 způsobil ikonické památce velké škody. V troskách po ničivé pohromě...