Tout doit disparaître
| 5. 9. 1998
Francouzština je opravdu elegantní jazyk: tam kde my máme Totální výprodej nebo Totální likvidaci, tam Francouzi píší téměř metafyzickou či eschatologickou větu Tout doit disparaître – Všechno musí zmizet. A v Paříži v ulici St. Maur, o patro výš, než bydlí Vlasta a Prokop Voskovcovi, je na dveřích nějakého bytu či ateliéru místo našeho obvyklého Pozor zlý pes! cedulka s varováním Attention, un chien bizarre!, tedy něco jako Pozor, bizarní pes!, či jak to raději překládám: Pozor, pes podivín! Psa to neurazí a nevítanou návštěvu to odradí.
Když jsme se v roce 1992 po dlouhé době (já po 23 letech) s Tomášem Vrbou opět ocitli v Paříži, ubytovali nás v hotýlku v latinské čtvrti. Ani jsme nerozbalili a hned se vydali zkontrolovat, zda se boulevard St. Germain nescvrkl; byl v pořádku. Moc času jsme na další zkoumání neměli, v osm večer nás čekali v jistém soukromém pařížském salonu, který se konal jednou měsíčně a my přijeli právě v ten večer. Když jsme pak vystupovali z metra ve stanici St. Maur po schodech k východu, ozvalo se nad námi: „Ale to jdete špatným směrem, ta vernisáž je v Bonapartce!“ Vlasta Voskovcová a Miloš Síkora! A tak jsme se vrátili tam, odkud jsme vyjeli, a zúčastnili se v galerii 1900–2000 velice milé vernisáže výstavy surrealistického malíře rumunského původu Perahima, o jehož díle zrovna vyšla objemná monografie. Potkali jsme tam spoustu starých známých, a pak společně poseděli v nedalekém bistru se stále pro mne záhadným názvem Le Pr Aux Clercs. Do salonu jsme dorazili až k půlnoci, shltli rychle nějaké lahůdky, které ještě zbyly, prohlédli si zběžně množství obrazů na stěnách pokojů a zkontrolovali, zda jako správní francouzští bohatí intelektuálové mají v knihovně Trockého (měli). Zbytek noci jsme už strávili u Voskovců – přijeli jsme totiž nevědomky právě na Prokopovy padesátiny. Chtěl jsem vidět, co Miloš v Paříži maluje (ateliér má v témže domě, jen přes dvorek se musí přejít) a co dělá Vlasta, ale nějak k tomu už nedošlo.
Prohlédnout jsem si to mohl v klidu až v Praze, kde Vlasta a Miloš vystavovali už třikrát (vždy společně) v galerii Vyšehrad. Miloše Síkoru jsem už ve Vesmíru představil (Vesmír 74, 710, 1995/12). Reprodukce jsme tedy pořídili na jejich druhé výstavě Veselá úzkost. Už tehdy jsme vyfotografovali některé kresby Vlasty Voskovcové a další fotografie jsme pořídili na výstavě letošní, která se jmenovala česky Ústřicový inventář, ale měla i svůj název francouzský: Tout doit disparaître.
O kresbách a obrazech Vlasty Voskovcové mohou psát snad jen básníci. A tak to přenechávám těm nejpovolanějším: Petru Královi a Prokopu Voskovcovi.
Obrázky
Citát
EVA RUDYŠAROVÁ-MIŠÍKOVÁ: Civilizování půd Alberta, Praha 1994
Noc naruby
(Vlastě V.)
Klekánice běží
nebo je v podřepu
nebo stojí na střeše
nebo usíná v lese
nebo i vykukuje z vod
polonahá
s monoklem na levým oku
šílí z dětí
klekánice má hrůzu z mlíka a mouky
už třeba cíp šatů v nich ponořený
by jí způsobil smrt
i matný odraz její tváře
na dně hrnku
zpečetil by její temný osud
Její stav blaženosti je rozevlátý
jako lidské duše, kterýma jen kamsi uniká
její ruce se míhaj jako blesky
ty úplně vespod ohmatávaj naditý kapsář
tam žasne nad množstvím drobných věcí
ty úplně nahoře proplétaj jehlice skrz koruny stromů
tam její hlava klesá na prachovej polštář
Věřte nevěřte
tenhle přízrak vadí jenom dospělým
podobá se rozvrzanejm kočkám z půdy
pakliže zavládne strach
sesychá jí čenich jako psům
pakliže hněv
vstávají jí vlasy na hlavě
v bitkách
syčí jako had
starý kůže rozvěšuje
ve dne po dvorech
a v nových se paprskovitě šíří
směrem k půlnoci
svůj děs střádá a posunuje
až na druhý konec pokoje
už už by zatahala za kravskej zvonec ...
Když tu najednou
mrkněte na hodiny
Putuji napříč tmou
jako rozšmajdanej střevíc
poroučí jim nejdelší prst na světě
a jednou se do nich zaposlouchá
i to nejstarší princovo ucho
Jaká pouta trvají mezi Vlastou a Toyen, která ji jistě nemohla neuhranout – a to hned nadvakrát: jako malířka a jako žena – když ji objevila? Je-li Vlasta stejně jako Toyen bytostná spáčka, žije každá z nich zcela jiný sen. Kde u Toyen hieratickými fantomy (či přízraky) s těly plnými trhlin prosakuje nepamětná noc, jež je jaksi i jejich jedinou substancí, těly Vlastiných „hrdinů“ – stejně těkavých, jako jsou postavy Toyen ztuhlé – proniká všudypřítomné prázdno; je střídavě vzdušné a jako vodové, naznačené jen bílým pozadím nebo i trochu zředěné, špinavou vodou evokující barvy, a podobá se zapomenutí, předem smazávajícímu věci ze světa. Dýchání kresby – v tom má k Toyen blízko – přitom u Vlasty nevlhne jedinou slzou; nicota jen suše zametá uvnitř forem, i lodní dno, k němuž se všechno zdá klesat, je suché jako poušť. I když však také Vlastiny kresby zjevují jakési nevyslovitelné zranění, marnost, která jimi nehybně prochází, je současně rozptyluje až k bezstarostnosti.
Vlasta si libuje v kresbě bez perspektivy. Má v ní takovou zálibu, že ze svých plošných skloubení vytváří velice sugestivní průzor do šedivé placatosti světa.
Miloš je zdánlivě, ale o nic beznadějněji mužštější. Dovede namalovat kdejakého ptáka v perspektivě svého rybničnatého a nesměnitelného venkovanství, jenom proto, aby pak obraz pracně, dlouze a už zcela městsky, rozmazával. Nevím proč. Jeho zoufalství z tvoření je trochu jiné než Vlastino. Vlasta nemaže, Vlasta rozpíjí neperspektivnost svých přirozených oblud. Vystavuje-li zde poprvé, je to z donucení. Nezneklidňuje ji to jako Miloše, který jednou přišel ze svých průzkumů pařížského uměleckého života a prostě mi sdělil: „Je přeobrazíno.“ Měl jsem strach, že se ten večer oběsí. Řekl jsem na útěchu: „Je a není.“ Koupili jsme si růžové víno a povídali si jako správní kluci z pařížské jedenácté čtvrti o řezníkovi, kterého máme v baráku. Dlouze a důkladně. Přišla Vlasta a přidala k lepšímu své neperspektivní příběhy o tomtéž řezníkovi. Miloš se neoběsil a bylo nám dobře.
Ke stažení
Článek ve formátu PDF [71,5 kB]
O autorovi
Jiří Fiala
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
