Mohou být dřevokazné houby nebezpečné člověku?

Z dřevokazných hub se asi každému nejdříve vybaví „choroše“ rostoucí na starých stromech, popřípadě dřevomorka, která rozrušuje trámy starých domů. Není sporu, že dřevokazné houby svým způsobem života působí škody na dřevě. Mohou však mít negativní vliv i na zdravotní stav člověka?

V minulosti byly dřevokazným houbám často (oprávněně) připisovány účinky léčivé. Již ve středověku se používal verpánník lékařský (Agaricum officinale) jako prostředek proti různým vnitřním onemocněním, z troudnatce kopytovitého (Fomes fomentarius) se roztloukáním plodnic připravovaly obvazy s hojivými účinky. U některých dřevokazných hub byl později potvrzen obsah antibioticky aktivních látek. Submerzní (z lat. submersus – potopený) kultura houby slizečky slizké (Oudemansiella mucida) se dokonce používala k průmyslové výrobě jediného původního československého antibiotika – mucidinu.

Alergie na výtrusy

Otázka negativního vlivu dřevokazných hub na lidské zdraví se naopak zkoumá poměrně krátce. Zatímco nižší houby – kvasinky a plísně (např. rodů Aspergillus, Cryptococcus či Candida) – jsou známé jako původci kožních, ale i vnitřních onemocnění, stopkovýtrusé houby oddělení Basidiomycota (kam spolu s  žampiony a muchomůrkami patří i dřevokazné houby) donedávna až na výjimky nebyly s onemocněním člověka spojovány.

Nejdříve se zjistilo, že nebezpečné mohou být výtrusy hub, zejména pokud se vyskytují ve větším množství. Výtrusy (spory) totiž mohou u citlivých osob vyvolat alergickou reakci, která je provázena tvorbou protilátek třídy IgE. Dlouhodobý pobyt v takovém prostředí pak vede k vzniku „farmářských plic“ – zánětlivého respiračního onemocnění, které se vyskytuje zvláště u lidí pracujících se slámou a senem. O tom, že dřevokazné houby mohou k tvorbě alergenů přispět velmi výrazně, svědčí např. i to, že výtrusy lesklokorky tvořily hlavní podíl vzdušných alergenů zjištěných v Aucklandu na Novém Zélandu. Alergenní výtrusy produkují i některé šupinovky, hnojníky, lysohlávky, a nedávno byla dokonce publikována práce o neobvykle silné alergické reakci na výtrusy hřibu smrkového. Zvláště nebezpečná je z tohoto hlediska práce v pěstírnách jedlých hub (žampionů a hlívy ústřičné). V období, kdy houby sporulují, se vytváří na 1 mm² plodnice (hymenoforu) až 650 výtrusů denně, takže plodnice o velikosti krabičky od zápalek produkuje za den více než milion mikroskopických výtrusů.

Růst mycelia v tkáních

Dalším nebezpečím pro člověka může být vlastní růst mycelia (podhoubí) v tkáních. Z hub oddělení Basidiomycota je nejčastějším původcem takových onemocnění dřevokazná houba klanolístka obecná (Schizophyllum commune). Tato nenápadná houba, porůstající obvykle odumřelé větve a padlé kmeny stromů, je schopna působit nejrůznější zdravotní problémy (tab. 1 ). Nejčastěji napadeným orgánem jsou plíce. Obvykle růst houby vyvolá zánětlivou reakci, ale v plicích se také mohou vytvořit útvary dosahující značných rozměrů. V Japonsku bylo nedávno 67 let staré ženě trpící tuberkulózou odstraněno z průdušnice několik tuhých myceliálních útvarů klanolístky obecné. Největší byl 5 cm dlouhý a měřil 0,8 cm v průměru! U jednoho 58letého muže zas byly nalezeny dvě léze v mozku, tvořené myceliem téže houby; větší z nich měla průměr 3 cm. Za zmínku stojí též plicní infekce vyvolané hnojníkem (Coprinus sp.) nebo zánět oční dutiny způsobený blíže neidentifikovanou stopkovýtrusou houbou. Napadení nosních dutin a dutiny ústní houbami pak může vést až k perforaci kostěných přepážek. V naprosté většině případů však byla houbová infekce zjištěna u osob s oslabenou imunitou (nejčastěji cukrovkou, tuberkulózou nebo HIV).

Přizpůsobivost a nízká náročnost hub

Co vlastně umožňuje houbám, primárně kolonizujícím dřevo, růst v takovém prostředí, jakým je lidský organizmus? ¹⁾ Konkrétní příčinou je patrně nízká náročnost dřevokazných hub na růstové podmínky. Většina druhů je termotolerantní, s růstovým optimem často až kolem 30 °C. Houby jsou rovněž schopny růst v širokém rozmezí pH, s optimem obvykle mezi pH 6–8, tj. v oblasti pH lidské krve. Ke kolonizaci neobvyklých prostředí jistě přispívá také schopnost využívat jako živiny značné množství organických látek, včetně nejrůznějších druhů polysacharidů. Konečně růst mycelia usnadňuje vysoká adhezivita povrchů hyfů (houbových vláken), způsobená přítomností specifických proteinů – hydrofobinů.

Infekce způsobené dřevokaznými houbami jsou nebezpečné hlavně pro jejich obtížnou diagnostiku. Ta se opírá především o rentgenové, resp. tomografické nálezy a následnou kultivaci a mikroskopii materiálu získaného z postižených tkání. Zařazení patogenu mezi vyšší houby je pak založeno na pozorování tvorby přezek na myceliu, které jsou typické pro vyšší houby, popřípadě na tvorbě plodnic na umělých médiích. Bohužel se však získaný materiál často chová atypicky, a proto zjištění původce nebývá jednoduché. Počet zaznamenaných případů onemocnění člověka způsobených stopkovýtrusými houbami nepřekračuje ročně několik desítek; většina takových onemocnění ale zřejmě zůstává nerozpoznána, nebo je léčena jako jiná nemoc. O tom svědčí i fakt, že převážná část případů byla zjištěna ve Spojených státech, kde je diagnostika těchto onemocnění již poměrně dobře propracována. Rozsah onemocnění, která stopkovýtrusé houby působí v rozvojových zemích, není možno ani odhadnout. Počet popsaných případů má v posledních letech výrazně vzrůstající tendenci, což může být způsobeno jak rostoucím počtem onemocnění, tak i rostoucí schopností chorobu rozpoznat.

Větší rozšíření houbových onemocnění nehrozí

Terapie houbového onemocnění u pacientů se sníženou imunitou byla zatím málo úspěšná. Zpravidla se kombinuje chirurgické odstranění mycelia a užívání antibiotik. Klinické podávání amfotericinu B nebo itraconazolu, popř. fluconazolu však obvykle nemělo u postižených osob v popsaných případech úspěch. Houby stopkovýtrusé (Basidiomycota) totiž představují vývojově nejdokonalejší skupinu hub, které jsou velmi málo citlivé na většinu běžných antibiotik (snad kromě cykloheximidu a nystatinu). V našich laboratorních experimentech bylo růstu klanolístky obecné zabráněno pouze těmito látkami, určitý vliv byl patrný i u výše zmíněného antibiotika mucidinu. Přesto se zřejmě není nutno většího rozšíření bazidiomykóz obávat. Je velmi pravděpodobné, že možnost onemocnění je skutečně omezena pouze na osoby s výrazně oslabeným imunitním systémem. Za potenciálně rizikové skupiny je možné považovat pracovníky pěstíren jedlých hub. Pokusy s úpravou slámy dřevními houbami pro její další využití v živočišné výrobě (testovaly se některé outkovky, choroše a hlívy) vesměs nepřekročily dveře výzkumných ústavů a stavby zachvácené dřevomorkou spadnou jistě dříve, než k nějaké nákaze obyvatel stačí dojít. Patogenita dřevokazných hub tak zůstává okrajovou záležitostí a návštěva lesa by měla pro naprostou většinu populace zůstat bezpečná.