Proč chceme chránit rozmanitost

(...) Musím se přiznat, že si nejsem zrovna dvakrát jistý zmiňovaným pocitem lidí, že bez rozmanitosti života bychom se neobešli. Z čeho ten pocit vyvěrá? (...) Říkáte, že skrze rozmanitost se reflexí začleňujete do světa a že to je hlavní důvod, proč si rozmanitosti ceníme. Snad máte pravdu, ale co když to jde i bez diverzity, myslím ona reflexe? Tím nechci zdůraznit své přesvědčení, ale, jak se obávám, nedostatek ve Vašich argumentech.

Posléze vyzdvihujete hodnotu, kterou představuje totemizmus. Nedá se než souhlasit, že o jistý totemizmus tu jde, ale (...) k poznání určitě patří vývoj přístupu k světu a odmítnutí předsudků, které tím poznáním překonáme, i kdyby byly přerozmilejší a měly kdovíjakou tradici (v případě totemizmu nejde o nic jiného než o tradici zatuchlou). A jejich význam pro budoucnost? Uchovávat si nějaký ten předsudeček? Proč? Snad ze sentimentu? (...) Není to strach, že nezvládnem to, co na nás jako na člověka bylo naloženo?

(...) Máme za každou cenu zachovávat něco, co by bez našeho zásahu už dávno neexistovalo? Není ta snaha o zachování toho kterého druhu jenom pustým lpěním na tom, co bylo? (...) Je to jako bychom měli oblíbené místo u řeky a každé jaro by nám divoká voda vzala kámen, na kterém tak rádi sedáváme. Co uděláme? Potopíme se pro něj, vytáhneme ho, očistíme od bahna a dáme zpět, aby nám ho divoká voda příští jaro zase vzala. (...) Nesnažíme se vlastně přizpůsobovat přírodu sami sobě? Není to přece stavba, která nám spadne na hlavu, když se o ni nebudeme starat. (...) Odmítli jsme přeci ničení, máme tedy právo zasahovat? (...)

Odpověď autora: Cílem mé poznámky bylo především přimět čtenáře k hlubšímu zamyšlení. To se zřejmě povedlo a bylo by tedy možné odpovědět: ano, všechny tyto otázky jsou na místě a je na každém z nás, aby se je pokusil zodpovědět. Pokusím se nicméně zareagovat, i když to není snadné, vzhledem k tomu, že více než polovinu původního (nezkráceného) textu tvořily věty tázací.

1. Bez rozmanitosti přírody to možná jde, radši bych to ale nezkoušel. Domnívám se, že člověk ke svému životu opravdu potřebuje vnější, přirozený svět. Potřebuje totiž jistotu, že není sám, že je součástí něčeho, co je mimo něj, a přitom to není ani jeho výtvor a ani to není natolik jednoduché, že by to šlo jednoznačně pochopit a tak vlastně zahrnout do světa artefaktů, něco, co je zdrojem smyslu, aniž jsme to sami vytvořili. Mé argumenty jsou skutečně nedostatečné, celý problém by zasloužil detailní psychologický, sociologický a asi i filozofický rozbor.

2. Domnívám se, že co se týče totemizmu, jde o nedorozumění. Totemizmus není předsudek ani zatuchlá tradice, totemizmus je systém vzájemných poukazů mezi přírodou a společností, který má svou vnitřní logiku a vnitřní smysl. Nezastávám se naivní představy totemizmu jakožto přesvědčení, že můj rod je potomkem kojota, ale nevědomé schopnosti vidět a cítit souvislosti mezi jevy pozorovanými v přírodě a jevy ve společnosti, schopnosti „brát přírodu vážně“. Proč bychom se této schopnosti zbavovali, k čemu by nám to pomohlo? Možná k pokroku. Není ovšem předsudek pokroku jakožto nutného břímě naloženého na člověka nebezpečnější než „předsudek“ o naší sounáležitosti s přírodou?

3. Otázky ve třetím odstavci jsou závažné. Ano, vlastně nemáme právo zasahovat (pokud jsme odmítli ničení), ovšem máme právo minimalizovat zásahy. Je pravda, že ochrana přírody je často (nejen u nás) mimořádně kontraproduktivní. Ovšem ničení přírody v pravém slova smyslu je většinou ještě mnohem horší. Pokud nemáme právo zasahovat, právo ničit nemáme už vůbec. Vůči ohromným možnostem lidstva jsem skeptický, to je ale asi otázka nátury.