Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

JAN ŽĎÁREK: Proč vosy, včely, čmeláci, mravenci a termiti...? aneb Hmyzí státy

Ústav organické chemie a biochemie AV ČR 1997, ilustrace akademický malíř Ivo Švorčík, 200 stran, cena neuvedena.
 |  5. 8. 1998
 |  Vesmír 77, 458, 1998/8

Jan Žďárek si vybral nesnadný úkol přiblížit obrovskou bohatost a různost sociálního chování hmyzu (a částečně i sociálně se chovajících členovců, pavouků), a to vyváženým způsobem, který zaujme čtenáře-nebiologa, ale nezkreslí hodnotu vědecké informace v pozadí popisovaných skutečností.

Kniha poskytuje množství příkladů, jak se společenské chování hmyzu vyvíjelo od společné péče o potomstvo v rámci jediné generace přes dělbu práce v rámci jedné generace až po dělbu práce v rámci překrývajích se generací. Seznamuje s jednotlivými stupni vedoucími k pravému sociálnímu chování hmyzu.

Relativně pokročilé formy společenského chování se vyvinuly i u členovců fylogeneticky starších než vlastní hmyz. Pavouci v koloniích čítajících stovky jedinců stavějí společné sítě, společně zdolávají kořist, která by byla nad síly jedince, synchronně rostou a svlékají se, společně pečují o vajíčka a výživu mláďat a komunikují chemickými látkami ukládanými na vlákna pavučiny, nebo používají k dorozumívání vibrace vláken.

Vosy a jim příbuzné druhy jsou představeny jako důležitý prvek k udržení přírodní rovnováhy, jako pečliví rodiče, kteří v případě potřeby zahřívají své potomstvo, a jako hmyz, u něhož se již vytváří společenského chování a hierarchie. To vše je zprostředkováno chemickou komunikací, feromony. Chladnoucí larva žádá dospělce o zahřátí termoregulačním feromonem, shlukování jediců zprostředkuje shromažďovací feromon, obranu poplašný feromon, výstavba hnízda je regulována dokonce dvěma stavebními feromony. Jeden výstavbu podporuje, druhý ji brzdí.

Značná část knihy je věnována různým formám společenského chování u včel a čmeláků. Zde čtenář, doprovázen suverenní znalostí a sdělovacím talentem autora, může sledovat vývoj socializace od samotářských včel přes kooperaci mezi jedinci u včel ploskočelek, tvorbu jednoduchých kolonií čmeláků až po pravé eusociální chování u včely medonosné, Apis mellifera. Dozvíme se, proč se stala včela medonosná jedním z nejúspěšnějších hmyzích druhů, který využívá člověka jako svého šiřitele a pečovatele. Je to díky její schopnosti obývat téměř uzavřené dutiny, shromažďovat v nich velké zásoby medu, ale v neposlední řadě i díky kolektivní termoregulaci. Každá z těchto zdánlivě jednoduchých schopností ovšem vyžaduje dokonalou organizaci včelího společenstva a efektivní přenos informací. Již schopnost včel „ubytovatelek“ vyhodnotit hmatem objem a další parametry stromové dutiny a posoudit její vhodnost pro osídlení včelím rojem by sama mohla patřit mezi sedm divů světa, kdyby ovšem včelí svět takových divů neskrýval podstatně více. Třeba schopnost předávat informace o zdrojích potravy o velikosti až 25 bitů proslulými včelími tanečky. Četba o jejich objevu von Frischem, o sporech o jejich interpretaci a pokusech, které měly jejich podstatu rozluštit, či význam tanců dokonce popřít, je fascinující – nejen pro biologickou podstatu jevu, ale i proto, že čtenář získává představu o tom, jak se dělá věda.

Neméně zajímavý je svět mravenců. Dočteme se, proč se mravencům podařilo osídlit všechna místa zeměkoule, která jen trochu umožňují život, jak jim ztráta křídel otevřela bohaté energetické zdroje půdy a částí rostlinného světa, jak vysoká společenská organizace, vedoucí až k sebeobětování jedince pro blaho společenství, přispěla k tomu, že mravenci jsou dominantní skupinou hmyzu, jejichž biomasa v některých biotopech několikanásobně převažuje hmotnost ostatních tam žijících živočichů. Autor nás seznamuje s komunikačními mechanizmy mravenců, s poznatky o jejich vývojové historii, s tropickými kočovnými mravenci, s mravenci-zrnojedy, kteří shromažďují zásoby a jako dobří hospodáři-zemědělci své zásoby suší a větrají. Dozvíme se, jak mravenci připravují svůj „chléb“, jak mravenci-střihači pěstují v dobře větraných a klimatizovaných pěstírnách specifickou, jen v mraveništích se vyskytující houbu Leucocoprinus gongiliophora. Někteří mravenci využívají své soukmenovce jako živé zásobárny medu. Mravenci-tkalci se naučili budovat hnízda v listoví stromů a keřů a ovládnout tak rozsáhlý nový biotop. Lesní mravenci zas důmyslně „federativním způsobem“ obhospodařují svá teritoria. Tato populační strategie jim umožnila dosahnout populační hustotu až 15 milionů jedinců o celkové váze 120–130 kg na hektar lesní plochy, což je snad největší trvale udržitelná populační hustota jednoho živočišného druhu vůbec.

Ani mravenci však nevedou bezstarostný život. Pohled do světa mravenců zabíjejících, olupujících a zotročujících jiné mravence čtenáři připomene, že toto vše se vyskytuje i mimo lidskou společnost...

Poslední velkou sociálně žijící skupinou hmyzu jsou termiti, kteří představují nejstarší společenský hmyz na zeměkouli s nejvyspělejším sociálním chováním. Přes své evoluční stáří jsou hmyzem velmi rozšířeným, který děkuje za svůj vývojový úspěch schopnosti symbiotických prvoků trávit celulózu. Schopnost využívat jako energetický substrát dřevní hmotu z nich dělá onen obávaný hmyz teplých oblastí zeměkoule, vystižený v českém jméně všekazi.

Žďárkova kniha je zpestřena barevnými fotografiemi a odlehčeně koncipovanými kresbami I. Švorčíka. Je nabita fakty a lze ji bezesporu označit za populární encyklopedii sociálního hmyzu. Nakonec dva drobné kritické postřehy. Celá kniha je budována na příkladech ze života zástupců sociálně žijícího hmyzu. Tím se stalo, že se popisy některých funkčních principů společných různým skupinám sociálního hmyzu v knize opakují. Markantním příkladem jsou údaje o feromonech. Podobně je to s genetickou podstatou sociálního chování, které je věnována v knize jen okrajová zmínka. To je ovšem záležitost, kterou lze popularizovat jen obtížně.

Zakončeme parafrází věty biblického krále Šalamouna, který dává mravence za vzor „lenochovi“: Jdi k mravenci, čtenáři, dívej se jak žije, ať zmoudříš.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Entomologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Jiří Vávra

RNDr. Jiří Vávra, DrSc. (*1933). Vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Karlovy Iniverzity v Praze. Profesor emeritus Katedry parazitologie PřF UK, profesor parazitologie BF JČU a vědecký pracovník PaU AV ČR v Českých Budějovicích. Zabývá se studiem parazitických protozoí.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné