Slovo mají Pavel Blažka, Zdeněk Brandl a Jan Zrzavý

Vesmír: Před šesti lety vznikla Biologická fakulta Jihočeské univerzity. Přestože je mladá, je vyhledávaná. Jak se zakládá úspěšná fakulta?

Pavel Blažka: Biologická fakulta JU je zplozencem státního převratu – zaprvé proto, že první nápad pochází z generální stávky 27. listopadu 1989 a že to byly stávkové výbory jihočeských ústavů Akademie věd, z čeho se vynořil přípravný výbor, a zadruhé proto, že značná část otců-zakladatelů by bez převratu fakultu zakládat nemohla. Toto znamení zrodu si fakulta nese nadále – např. na ní nepůsobí vůbec žádná odborová organizace.

Biologická fakulta byla založena jako fakulta čistě bakalářská roku 1991, r. 1992 získala oprávnění k magisterskému a doktorandskému studiu a r. 1995 právo habilitací a profesorských jmenovacích řízení. Od tohoto okamžiku jsme fakultou – rádi bychom řekli rovnocennou – přinejmenším rovnoprávnou: všechno, co taková fakulta pro svůj život potřebovat může, si také můžeme sami udělat a udělit.

Vesmír: Co se povedlo?

Zdeněk Brandl: Biologická fakulta funguje, což je vlastně nesmírně překvapivá věc, uvážíme-li, že v podstatě vznikla explozí. Když začínala, nosil celou administrativu P. Blažka, pověřený vedením, tedy ještě ani ne děkan, v aktovce, bydlel v pronajaté místnosti na Parazitologickém ústavu AV ČR a různě po zasedacích místnostech akademických ústavů a v propůjčených laboratořích kdesi po městě se potloukalo 42 studentů prvního ročníku. (Pozn. red.: Současný stav viz rámeček 1)

Podařilo se nám nebýt regionální fakultou. Studenti z okresů bývalého Jihočeského kraje představují 13 % našich studentů (bez doktorandů!), větší zastoupení u nás mají Praha a střední Čechy (24 %), jižní Morava (15 %), západní a severní Čechy (po 14 %). Obava, že budeme učilištěm pro víceméně nadané synky z okolí, se nesplnila.

Rovněž se v míře jinde nevídané povedla spolupráce s Akademií věd ČR. Studenti opravdu pracují na diplomkách v laboratořích Akademie a učí je pracovníci Akademie – už proto, že jiní skoro v Českých Budějovicích nejsou. Zároveň toto pouto umožňuje věc také jinde nevídanou – normální aplikování scientometrických a jiných vědeckých kritérií na pracovníky fakulty. Když jsme žádali o povolení habilitací, zkusmo jsme si otestovali vědeckou produktivitu kolegů docentů a profesorů jedné sesterské staroslavné fakulty dle našich kritérií; a zjistili jsme, že dobrá polovina z nich by se mohla habilitovat i u nás. Také máme pravidelné studentské hodnocení přednášek, uvedené i ve statutu, a tedy nezávislé na momentální náladě vedení, která by někdy mohla být studentskému hodnocení nepřízniva.

Povedlo se zavést kreditní systém studia, umožňující velmi volnou kombinovatelnost přednášek. Proto vlastně neexistují ročníky ani rozdělení kurzů na bakalářské a magisterské, proto existují toliko jednotliví studenti (pravda, volitelnost kurzů je poněkud omezena, aby se nezvlčilo a absolvování oboru zahrnovalo absolvování předepsaných kurzů).

Povedlo se dostat ne snad na kýženou, ale na docela slušnou úroveň ve vybavení knihovny i laboratoří, aspoň v některých oborech; nikoli proto, že máme mnoho studentů (jak známo, ve školství se platí od hlavy), nýbrž proto, že máme mnoho grantů (viz rámeček 1 ). Nezbývá než doufat, že se naši studenti během práce na grantech naučí čerpat peníze i z grantových agentur (součástí rozpočtu fakulty jsou studentské grantové projekty); a nezbývá než doufat, že se grantové agentury nepolekají našeho podílu na grantech a něco málo v budoucnu uštědří i nám, nejen těm, na které se dosud nedostalo. Umožňují-li nám granty dělat vědu nikoliv za peníze státního příspěvku, můžeme si dovolit nabídnout za institucionální prostředky, i když jen vybraným skupinám studentům, něco kurzů v české kotlině netradičních, především každoroční týden mořské (a potápěcí) biologie na Jadranu (25 účastníků v roce 1998), i exkurze do Pyrenejí, Skandinávie, dunajské delty, berlínských zoologických a botanických zahrad.

A konečně se, myslíme, podařilo vytvořit poněkud jiný vztah studentů a pedagogů, než jaký jsme – bez ohledu na věk – zažívali na studiích my. Celkem se potvrdilo, že varování před přílišnou familiárností pochází od lidí, jimž nezbývá než si svou autoritu potvrzovat občasným poukazováním na fakt, že ji opravdu mají. Ale to si asi jenom myslíme: aspoň studenti si věčně na něco stěžují. Máme dvě studentské počítačovny (16 počítačů) otevřené 23 a půl hodiny denně; studenti úpí kvůli té půlhodině na úklid. A mají samozřejmě pravdu.

Vesmír: Co se (zatím) nepovedlo?

Z. Brandl: Ono to v podstatě funguje – ale právě jenom v podstatě. Funguje to, ale stojí to spoustu úsilí, spousta problémů se řeší ad hoc, nepodařilo se (zatím?) zavést takový ten automatizmus, kdy na běhu instituce nikdo nepozná, že už jsou uvnitř všichni mrtvi. Máme obavu, že na Biologické fakultě by se to poznalo. Lidé z vědy odmítají dělat administrativu, a když neodmítají, je to často ještě horší. Nejsou lidi. A lidi nebudou, dokud nebudou byty. (Ale – byty nejsou nikde a České Budějovice jsou trochu levnější než Praha, údajně asi tak 1:3; nicméně ušetřit si na byt, byť levnější, z doktorandského stipendia je přecejen obtížné.)

A především – chybějí tu matematikové, filozofové a podobní. Biologická fakulta vznikla z Akademie věd a je to na ní vidět. Nápad založit v jižních Čechách „akaděmgorodok“ bezmála irkutského typu byl realizovatelný, ale ne zcela šťastný. Skutečně univerzální univerzita, tedy nikoliv soubor specializovaných fakult, v Českých Budějovicích zatím není, a aby byla, musí se na tom desetiletí pracovat, i když není jasno, zda se to povede.

Vesmír: Z vlastní zkušenosti můžeme říci, že kdybychom předem věděli o všech obtížích, se kterými se setkáme, nikdy bychom nezačali.

Jan Zrzavý: Jsou věci, kterými si sami nejsme jisti, o které se sami hádáme. Patří sem problémy kvantitativní (jak uvolněný, nebo naopak utužený má být kreditní systém apod.). Ale patří sem i problémy hlubší, často společné pro celé naše vysoké školství.

Co pro nás má znamenat učitelské studium biologie? To okrajové, kam jdou jedinci na vědu se nehodící, anebo to hlavní, protože kvalita uchazečů o studium, často až překvapivě žalostná, je odvozena od kvality středních škol a kantorů tam působících? A pokud se rozhodneme o učitelské studium opravdu dbát, máme na to? Je snad zjevné, že učitel není neúplný vědec, nýbrž jakási jiná kvalifikace, o níž my neučitelé (neboť vysokoškolské učení je něco jiného) víme spíše z doslechu.

Co pro nás má znamenat bakalářské studium? Obecně je to všem jasné – první stupeň, kde se rozhodne, kdo se hodí pro magisterské studium a kdo ne, nebo kdo si přeje magisterské studium a kdo ne. Ti, kdo se nehodí, by měli odejít do praxe, stejně jako ti, kteří do praxe odejít chtějí – ale praxe o bakaláře čehokoliv (zatím?) nijak zvlášť nestojí. A kolik jich vlastně odcházet má? Polovina? Je nám jasné, že jen naprostá menšina absolventů biologických fakult bude dělat vědu – a neměli bychom tedy nějak selektovat ty ostatní (a jak a kdy?) a připravovat je na něco jiného, a tedy jinak?

A také – chceme, nebo nechceme transformaci Biologické fakulty v Přírodovědeckou? Pakliže ano, dokážeme se vyhnout rozmělnění vědecké kvality, kterou, aspoň v některých biologických oborech, snad i vykazujeme?

Šest let děláme to, co jiní dělají šest set padesát let, totiž hledáme pravdu v labyrintu světa a podobné věci. Práce, která nás čeká, nějak nemá konce; bude míň bouřlivá, míň dojemná a míň zábavná než to, co jsme zažívali dosud. Postembryonální vývoj už nebývá tak vzrušující.