Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Logicky je možné leccos...

 |  5. 5. 1998
 |  Vesmír 77, 303, 1998/6

...včetně slavné hypotézy stvoření. Přesně to jsem si právě před rokem zde dovolil poznamenat 1) čistě proto, abych zkratkou zdůraznil bohatost možností – řeč byla o evolučních principech –, pokud nejsou jiná omezení než logická (jde o požadavek logické bezespornosti). Z logických možností si pak můžeme vybírat specifické hypotézy o našem aktuálním světě, a pokud přitom budeme respektovat vše, co o tomto světě již víme, lze se nadít, že nevybočíme z toho, co se v něm opravdu stalo či děje.

A navíc jsem si ještě dovolil připustit, že „nic nebrání tomu, aby se dva nebo více různých [vývojových] principů uplatňovalo současně“.

A tu se na mne obořil jeden rozhořčený čtenář, že se prý hlásím k pluralizmu. „Takto se může skutečně dívat na přírodní vývoj filozof, ale nikoliv vědec, který má k dispozici argumenty, [...] zná přírodní zákony a ví, co je to dedukce,“ napsal a slovem filozof zřejmě mínil něco hrozného a nevzdělaného. Jeho poznámka mne zaujala. Uvědomil jsem si rozdíl, který v běžném vyjadřování není vždy ihned patrný: totiž rozdíl mezi tím, kdy vědě jde o aktuální svět, ten jediný opravdový kolem nás, a kdy jí jde o cokoliv, co je z principu možné, čili jaký by svět také mohl být (aniž by vadilo, že to tak asi ani není). Krátce řečeno: kdy jde o konkrétní věci a kdy o obecné principy.

A tak se někdo snaží ve svých úvahách vidět před sebou především aktuální svět a jeho jedinečnou historii (například jak a co přimělo larvy zlatooček, aby po sobě zanechávaly varovné signály – viz Vesmír 77, 337, 1998/6), někdo jiný se chce naopak od aktuálního světa vzdálit a zajímat se o rozmanitost možných situací, nezávisle na tom, zda odpovídají realitě (například počítačové experimenty s umělým vývojem). Podle toho lze badatele dělit na dva typy. Nikoliv na ,vědce’ a ,filozofy’, jak to činí náš nespokojený čtenář, ale na jedny vědce, které budu zástupně nazývat Historiky, a jiné vědce, které budu nazývat Teoretiky. V některé vědní disciplíně (například v tradiční biologii) dominují spíše Historici, v jiné (například v teoretické fyzice) se spíše setkáme s Teoretiky, v některém oboru jsou oba zastoupeni víceméně stejně. Nebývá mezi nimi velkého vzájemného porozumění, snad proto, že si své pozice, zájmy a vzájemnou závislost dostatečně nevyjasňují.

Před časem u nás vyšla úvaha známého fyzika G. Parisiho o obtížích propojit biologii s teoretickou fyzikou. 2) Podle Parisiho má „teoretický fyzik tendenci starat se především o obecné principy [...], zatímco biolog se nechce oprostit od reality [...] Tendence fyziků k zjednodušení naráží na biologickou tradici studovat živý organizmus takový, jaký jej pozorujeme, ne takový, jaký by mohl či měl být“. A dále: „Fyzika je axiomatickou vědou [...], v níž jsou všechny zákony odvoditelné, byť s obtížemi, z několika málo základních principů, kdežto biologie je vědou historickou, která studuje produkty historie na této planetě.“

Naše rozlišení dvou typů vědců platí i na poněkud vyšší úrovni zobecnění, třeba když jde o formulování principů (mechanizmů, zákonitostí) vývoje živých organizmů (jako je například princip přírodního výběru z náhodných mutací). Zde Historikovi půjde o předpokládaný „jediný správný“ vývojový princip, aktuálně se uplatňující na naší Zemi (a to vždy, všude a pro všechny – v tom by měla být jeho obecnost), kdežto Teoretika budou asi zajímat i jiné logicky možné principy a nebude mu vadit, že mohou být vzájemně nekompatibilní, ani že se některé (například pro nedostatek času) v přírodě vůbec neuplatnily (je i možné, že právě ty lákají hravě zvědavého Teoretika).

Nad Teoretikovým pluralizmem bude Historik právem v rozpacích, protože se nedočká odpovědí na své otázky ani podpory svého předpokladu „jediného správného“ principu. Co by mu však nemělo vadit, je zcela jiný typ „pluralizmu“, dle něhož se i na aktuálním vývoji mohou podílet různé principy, buď současně, nebo třeba v různých dobách, na různých místech a pro různé typy organizmů. Co když si nějaké méně známé nebo vyhynulé organizmy manipulovaly se svou genetickou výbavou zcela po svém, nečekajíce na uplatnění zdlouhavého neodarwinistického principu?

Onen můj čtenář asi nepochopil nejen to, co jsem tehdy (jazykem Teoretika) mínil logickou možností rozmanitých vývojových principů (logicky je přece možné leccos), ale ani mou zmínku o aktuální možnosti souhry různých principů (v Historikově smyslu). Jeho nepochopení beru na sebe, protože vím, že pokud čtenář něčemu nerozumí, vinu má autor.

Abych však řekl něco pozitivního: myslím si, že by bylo skvělé, kdyby i ti nejvíc zobecňující Teoretici a i ti nejvíc ke konkrétnu hledící Historici žili ve vzájemném míru, ba co víc, aby plodně spolupracovali. Prví mohou mít od druhých motivační zdroje a příklady, druzí od prvých pak nápady, na které by jinak nepřišli.

Poznámky

1) Nebezpečná myšlenka, Vesmír 76, 303, 1997/6
2) G. Parisi: Statistická fyzika a biologie, Čs. čas. fyz. Čs. čas. fyz. 44, 1994

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné