Čerstvý vítr ve francouzské vědě

Vědecký výzkum a vysoké školství ve Francii se v posledních letech potýkají s narůstajícími problémy, které jsou zralé (či přezrálé) k řešení. O tom je přesvědčena většina zainteresovaných. Parlamentní volby přivály do čela vědy nové lidi a s nimi i očekávané změny.

Z našeho pohledu by se mohlo zdát, že výchozí situace nebyla tak špatná. Podle rozsáhlé zprávy pařížské Observatoire des sciences et des techniques z r. 1995 (Nature Nature 379, 575, 1996) vzrostl podíl Francie na publikacích v mezinárodních časopisech v letech 1982 až 1993 o 14 %, zatímco německá a britská věda zaznamenaly vzrůst jen ze 4 na 7 procent. Celkový podíl v roce 1993 však činil stále pouze 4,9 % oproti německým 6,2 %, britským 8,5 % a americkým 35,5 % (podíl zemí bývalého SSSR poklesl z 8,4 na 4,8 % !). V devadesátých letech ovšem začal tento trend stagnovat. Druhým faktorem pak byla větší ochota francouzských vědců publikovat anglicky. V roce 1982 jen 68 % jejich článků bylo v angličtině, o deset let později už 81 %. Francouzské časopisy vycházející alespoň částečně v angličtině mají 3,5krát větší citační index než ty čistě francouzské. Zpráva též hodnotí vývoj technologií sledováním počtu patentů a konstatuje další ztráty zemí Evropské unie ve prospěch USA a Japonska, zejména v klíčových technologiích – výpočetní technice a telekomunikacích.

Zárukou zájmu nové vlády o vzdělání je, že její předseda Lionel Jospin byl v letech 1988 až 1992 ministrem národního vzdělávání. Však také brzy po svém ustanovení prohlásil, že výzkum a vzdělání budou patřit mezi národní priority, a proto dostanou, na rozdíl od jiných rezortů, v zářijovém rozpočtu přidáno. Ministrem národního vzdělání, vědy a techniky se stal Jospinův bývalý ministerský poradce, geolog a známý kritik francouzského vzdělávacího systému Claude Allègre. Časopis La Recherche reagoval na nástup nového ministra ve svém úvodníku (La Recherche, juillet – août 1997) slovy: Náhoda je občas šťastná, stalo se, že ministr právě uvedený do funkce, Claude Allègre, je mužem charakteru a idejí. To jsou dvě kvality zřídka se vyskytující pohromadě, zejména u politika. Takže nastal příhodný okamžik pro šokovou terapii.

Rok a půl před nástupem nového ministra do funkce uveřejnil stejný časopis rozsáhlý rozhovor s C. Allègrem při příležitosti vydání jeho knihy La defaite de Platon ou la science du XXe siecle (Neúspěch Platóna neboli věda 20. století). Zde je možné si udělat dobrý obrázek o názorech nového ministra (La Recherche, Decembre 1995). Kořeny potíží vzdělávacího systému vidí Allègre v primárním postavení matematiky: Protože všechno se vyučuje z pohledu matematiky, logickým a dogmatickým způsobem, nerozvíjí se duch imaginace ani schopnost adaptace … Studenti nemají představu, co je inovace, a výsledky jsou vidět v ekonomice: myšlenky zrozené ve Francii jsou využívány jinde. Za prioritu považuje zásadní změnu výuky přírodních věd, neboť ty jsou základem dnešního technického pokroku: Abychom vychovali občany přístupné změnám, budou muset znát svět, ve kterém žijí. Přírodním vědám je třeba dát nový duch, takový, jaký je v kultuře. Muzikanti nepěstují výlučnost jako vědci. Neříkají: ‚Milý pane, hrajete na piano? Ne? No tak to nemůžete jít na koncert! Naučil jste se intonaci? Ne? Tak nebudete poslouchat Bacha!‘ ... Allègre by chtěl vypěstovat vědeckou kulturu, a to i u studentů humanitních oborů. Na otázku: Co byste dělal, kdybyste se stal ministrem školství? odpověděl, že velmi pochybuje o možnosti udělat velké reformy shora, že ví, jak silný je odpor vůči změnám. Naopak věří ve strategii epidemie: ministerstvo může vyvolat postupnou reformu tím, že provede pár přesně cílených změn, trhlin, které uvedou systém do pohybu.

Program očekávaných změn zahrnuje například (Nature 388, 7, 1997 a Science 277, 308, 1997):

• Největší státní výzkumná organizace CNRS (představující 11 600 výzkumných pracovníků a roční rozpočet kolem 13 miliard franků) i ostatní specializované organizace jako INSERM (biomedicínský výzkum) nebo CNES (kosmická agentura) budou muset uvést a odůvodnit své aktivity. Na základě celkového obrázku o státem financované vědě pak bude prováděna redukce a sdružování ústavů zabývajících se stejnými věcmi. Drasticky se má redukovat přebujelá administrativa (asi na polovinu) i velký počet různých komisí, které kradou vědcům čas. Státní výzkumné organizace pak budou pravidelně každé 4 roky hodnoceny mezinárodními komisemi a výsledky budou zveřejněny.
• Motivace a mobilita výzkumných a pedagogických pracovníků má být zvýšena tím, že nebudou nadále při nástupu do zaměstnání získávat statut státního zaměstnance (fonctionaire), který zaručuje místo na dobu neurčitou a mnoho dalších výhod, ale jen časově omezené smlouvy. Všichni vědci ze státního sektoru budou mít povinnost učit.
• Omladit se má věda dřívějším odchodem vědců do důchodu (dosud mohli setrvat ve výzkumu do 68 let) a zřízením krátkodobých postdoktorandských stipendií, která by také měla pomoci zaměstnat většinu z asi 10 až 15 tisíc mladých vědců marně hledajících práci.
• Budou přehodnoceny velké vědecké projekty, národní i mezinárodní, které bývají příliš drahé, málo efektivní a jejich motivací je často spíše národní prestiž než vědecký přínos. Mluví se například o plánované evropské kosmické stanici nebo o projektu podmořských vrtů Ocean Drilling Program.
• Univerzity zavedou přijímací zkoušky (dosud mohl každý úspěšný maturant nastoupit kam chtěl – ovšem, jen asi 60 % přečkalo první dva roky studia). Část výdajů budou platit studenti, bohatší hned, chudší budou splácet půjčky (novou francouzskou vládu skutečně sestavila socialistická strana!). Prezident univerzity nebude smět pocházet z téže univerzity a alespoň dvě katedry budou muset mít zahraničního vedoucího. Každá univerzita bude muset část financí věnovat na pokračovací studium, které jinak bude podléhat stejným organizačním a finančním pravidlům jako normální studium.
• Koeficient významu matematiky u maturit a přijímacích zkoušek nebude větší než koeficient fyziky.

Je to opravdu ambiciózní program, jehož prosazení proti konzervativním silám bude stát velké úsilí. Mezi novými lidmi v čele, kteří se o to budou snažit, bude i Catherine Bréchignac, mezinárodně uznávaná odbornice na atomové klastry, která se stala první ženou v čele CNRS za 60 let existence organizace.