Pádem vzhůru

[...] byl nyní Karel šťastnějším, nežli Václav II před 54 lety: návrh o zřízení university v Praze potkal se tentokráte se všeobecnou pochvalou, a zakládající její listina vydána téhož dne 7 dubna 1348 pod zlatou bullou. Ústav ten byl u Karla IV přední jeho zálibou, kteréž i po celý život největší věnoval péči, a kteráž pojistila mu také nesmrtelnou zásluhu o uvedení a zvelebení naučného vzdělání, jak v Čechách, tak i v jiných zemích Europských.

/František Palacký, Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, 4. vydání, Bursík & Kohout, Praha 1894, díl II., s. 302/

Dva a půl roku po založení pražské univerzity se Karel IV., 11. český král a římský císař, ocitl na samém prahu mezi životem a smrtí. Historické zmínky o tomto mezníku jeho života jsou kusé a rozporuplné, jakoby něco zamlčovaly. Antropologicko-lékařský průzkum Karlových pozůstatků, který probíhal koncem sedmdesátých let, přinesl zajímavé poznatky, jasnější představu o jeho vzhledu, jeho zdravotních problémech a příčině smrti. Protože výsledky tohoto výzkumu byly již široce publikovány, připomenu je zde jen ve zkratce.

Koncem osmdesátých let jsme se opětovně zamýšleli s doc. MUDr. J. Rambou a dalšími kolegy nad mechanizmem nejtěžšího Karlova zranění, k němuž došlo snad někdy v říjnu 1350.

Nápoj lásky versus pád z koně

[...] v měsíci říjnu 1350, píše František Palacký, upadl Karel náhle do těžké nemoci, a po všech zemích roznesla se pověst, že byl otráven; dlouho byl v nebezpečí života, a přes všecky šťastně užívané léky bylo uzdravení jeho velmi nenáhlé. O původcích takového zločinu roznášeny po světě ty nejrůznější domysly a povídky [...] Byliť obviňováni dva ouředníci dvoru královského, že ke zločinu otrávení pána svého dali se namluviti. Když proto na smrt odsouzeni byli, královna Anna, vrhnouc se k nohoum svého manžela, oznámila, že nikoli oni dva mužové, ale ona sama byla vinna. Chtějíc manžela svého ještě vroucnější láskou připoutati k sobě, že dle rady některých paní dala mu byla požiti ‚laskavého pokrmu‘ [...] Důkaz tento ženské lásky tak prý pohnul králem, že odpustiv královně všecko, sám ji laskavě těšiti se jal, a zrušiv všeliké další vyšetřování, dotčené dva muže dosadil opět na ouřady jejich. /F. P., tamtéž, s. 312/

Karla postihlo prudké ochrnutí všech čtyř končetin – quadruparéza. Tato událost vzbouřila celou Evropu, protože král měl života namále. Jak lze skloubit nejasnosti či mlčení kronikářů o tak vážné Karlově chorobě? Nabízí se přijatelné vysvětlení.

Fámy o otravě měly pravděpodobně zakrýt skutečnou příčinu – utrpěný těžký úraz. Karel byl totiž tři roky před tím (r. 1347) papežem písemně pokárán za to, že vyhledává souboje a že se nechová přiměřeně své důstojnosti. Je proto možné, že Karel sám i jeho věrní chtěli úraz při turnaji nebo při jiné „nedůstojné“ akci utajit.

K této době se však váže i trvalá deformace páteře, kterou dokládají historické popisy a dobová vyobrazení. Z kosterních pozůstatků je zřejmé, že císařova postava zůstala přihrbená, se zakulacenými zády, s hlavou předkloněnou dopředu a ukloněnou k levé straně.

Nález můžeme vyložit jako stav po vyhojení tzv. tupého poranění krční páteře. Postižen mohl být také krční úsek míchy, což mohlo vést k historicky popisovanému ochrnutí všech končetin. Poškození míchy se postupně hojilo a císaři se pomalu navracela hybnost. V srpnu následujícího roku se mohl opět plně pohybovat.

Zranění mandibuly a páteře spolu souvisí

Po naší pečlivé práci v sedmdesátých letech zůstaly mezery, které bylo třeba překlenout. Následovaly doplňující průzkumy a pokusy vysvětlit nezodpovězené změny nalezené na tváři, chrupu a v postavení čelistí krále. Chtěli jsme především vysvětlit nezvyklou přestavbu obou zlomených kloubních výběžků císařovy mandibuly, k níž došlo při zhojení. K tomu přispěly současné poznatky o zlomeninách čelistních výběžků, jež ukázaly také na změny, které vznikly na lební bázi v oblasti čelistních jamek. Po tomto vyhojeném zranění se zcela změnil skus a následovala atypická abraze chrupu. Nález změn skusu jsme ještě doplnili rentgenokefalometrickou (kefalé – hlava) analýzou orofaciální (os, oris – ústa, facies – obličej) soustavy. Proto můžeme dnes popsat i mechanizmus těžkého úrazu Karla IV. a propojit poranění mandibuly, lební báze a krční páteře v logický celek.

Při pohledu zezadu na mandibulu (spodní čelist) jsou nápadně vyhnuté kloubní hlavice a mají netypický tvar, který vznikl přestavbou po utrpěné oboustranné symetrické zlomenině kloubních výběžků mandibuly. Kloubní jamky jsou uvnitř pokryty 1 až 2 mm tlustou vrstvou druhotně vytvořené kosti, dobře ohraničené od okolí a odpovídají nově modelovaným, poněkud zmenšeným kloubním hlavicím. Při úrazu současně vznikla dvojnásobná svislá zlomenina bradové partie mandibuly, takže se část s řezáky a špičáky uvolnila. Proto se po zhojení vysunula přední část čelisti vzhůru a ovlivnila utváření skusové křivky. Změněný tvar hlavice čelistního kloubu vedl ke zkrácení čelisti a zubních oblouků, a tím i k posunu dotykových ploch chrupu. Vztah obou čelistí je sice v normálním postavení, vytvořil se však hluboký skus s atypickou abrazí supraokluzálního typu.

Mechanizmus těchto poranění bývá většinou nepřímý. Zlomenina vzniká po pádu z výše na tvrdý podklad. Přímý pád (jezdce ve zbroji) na bradu, většinou při otevřených ústech, vede k symetrické, oboustranné a posunuté zlomenině kloubních výběžků a zhmoždění jejich kloubních jamek. Obě odlomené hlavice se posunuly směrem ke středu a dolů, přičemž zůstaly v kostním dotyku s vnitřní plochou báze kloubního výběžku. Proto se kloubní výběžky přihojily v novém postavení a následnou funkční zátěží se částečně remodelovaly. Nedošlo však k podstatnějšímu osovému vyrovnání a zeštíhlení krčků, vyskytujícímu se při tomto poranění u dětí nebo dospívajících. K úrazu proto muselo dojít až v dospělosti. Tento soud potvrzuje rentgenokefalometrická i dentální analýza původního stavu čelistí a zubů.

Nejvýraznější nález shledáváme na krční páteři Karla IV. Levostranné kloubní výběžky krčních obratlů jsou slité a vytvářejí nápadné zduření s maximem u 5. a 6. krčního obratle. Pravostranné kloubní výběžky i vlastní těla obratlů zůstaly bez postižení a oblouky krčních obratlů jsou asymetrické. Nález si můžeme vyložit jako stav po vyhojeném tzv. tupém poranění krční páteře. Velká síla, která zapůsobila na levou polovinu krku, vznikla nejspíš pádem jezdce na tvrdou zem a páčením krku o okraj okruží brnění. Poranění navazovalo na poškození v orofaciální soustavě. Po tupém úderu na bradu, který vedl ke dvěma zlomeninám v přední části mandibuly, odlomení kloubních výběžků a deformaci kloubních jamek na bázi lebky, následovalo vykloubení a zhmoždění levostranných příčných výběžků krčních obratlů. Jednotlivé krční obratle lze od sebe oddělit, ale vzhledem k deformaci příčných výběžků nebyl téměř možný pohyb v levostranných meziobratlových kloubech, a tím ani v celé krční páteři.

Popsaná zranění mohl provázet extraspinální hematom a krční úsek míchy mohl být zároveň postižen pohmožděním, krvácením a komocí (otřesem), což mohlo vést k historicky zaznamenané kvadruplegii (úplnému ochrnutí) či paréze (částečnému ochrnutí) panovníka. Poškození míchy se pozvolna upravovalo a tím se císaři navracela pohyblivost.

Nelze jednoznačně říci, zda při tomto úrazu došlo i k poranění hrudní páteře. Sedmý hrudní obratel však vykazuje klínovitý tvar a snížení meziobratlových prostorů mezi sousedními obratli. Postižení páteře a její dosti značně omezená pohyblivost, především krčního úseku, vyvolaly i další změny, a to na obou klíčních kostech, které jsou výrazně oploštělé.

Karel IV. měl mimořádnou tělesnou kondici

Nebyl to žádný „Päpskönig“ a sběratel relikvií, jak bývá líčen v některých pramenech. Studium kostry prokázalo, že byl typický „těžký rytíř“. Kdybychom ho srovnávali s jeho otcem, 10. českým králem Janem Lucemburským, mohli bychom ho v dnešní terminologii označit jako těžkého atleta, zatímco jeho otce jako desetibojaře. Byl vysoký asi 173 cm (po úrazu r. 1350 o 3 – 4 cm nižší) a jeho postava byla robustní. Karel se účastnil bitev, střetů a rytířských klání a odnesl si nejednu ránu. Patří k nim poranění dlouhých kostí, ale především stopy po poraněních hlavy, zvláště obličejové kostry. Šrámy utržil již jako šestnáctiletý v bitvě u San Felice (25. 11. 1332), také pak v bitvě u Kresčaku (26. 8. 1346), kde padl jeho otec. Velmi výrazná je poúrazová asymetrie kostry nosu po sečném poranění nosního kořenu (v oblasti bodu nasion).

Karlova lebka je skvěle zachovaná a mohla by v anatomických učebnicích sloužit jako typický příklad mužské lebky. Je masivní, má výrazně utvářený svalový reliéf a dobře vyvinuté sekundární pohlavní znaky. Podle rozměrů je lebka velká – aristenkefalní (1619 cm³), krátkolebá – brychykranní (86,3), vysoká – ortokranní (73,0), dosti široká – tapeinokranní (84,7) a metriometopní (66,8). Obličejová kostra je vysoká – hyperleptoprozopní (97,9), horní obličej je rovněž vysoký – hyperleptenní (60,1), má středně vysoké mezokonchní očnice (82,2) a středně vysoký mezorinní nos (50,0).

Karlova kostra se zachovala ve velmi dobrém stavu. Zřejmě za to vděčíme jednak mumifikaci, jednak tomu, že se s Karlovými pozůstatky zacházelo vždy s nemalou úctou. Při dřívějších exhumacích se ztratily pouze některé menší kosti. Lebka, krční páteř a kosti křížové nesou genetické znaky, které Karla IV. jasně spojují s jeho otcem Janem Lucemburským i s dalšími příslušníky rodu.

Sérologické skupinové vlastnosti systému AB0 byly u Karla IV. studovány z kostní tkáně žeber – stanovena byla skupina 00. (Otec Jan Lucemburský měl skupinu A0, matka Eliška Přemyslovna 00, jejich dcera Eliška Lucemburská A0.)

Podoba císaře

Zachovalost lebky umožnila rekonstrukci podoby. Hrubý anatomický profil, získaný metodikou podle M. M. Gerasimova, je možné konfrontovat s Karlovými dobovými podobiznami (profilem z malby v kapli sv. Kateřiny na Karlštejně, profilem z Wurmserovy nástěnné malby v kostele P. Marie na Karlštejně, poloprofilem z vyobrazení ve Svatováclavské kapli svatovítského chrámu, poloprofilem z votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi, Parléřovým sochařským portrétem, kovorytinou na kříži papeže Urbana z r. 1368, kronikářskými záznamy – např. Mattea Villaniho, Francouzské kroniky). Karel IV. měl hnědé oči, černé vlasy i vousy a zarudlou tvář, ve stáří měl vous bílý. Nápadné bylo držení těla po úrazu v r. 1350. Karel IV. byl pak popisován jako shrbený, s kulatými zády a s krkem i hlavou tlačícími se dopředu a zároveň vzhůru.

Potvrzuje to i nález na páteři. Krční páteř je v předozadním pohledu vybočena vlevo a je asymetrická – krční sloupec je vpravo o 9 mm vyšší než vlevo, v boční projekci vykazuje typickou lordózu (prohnutí dopředu). Na hrudní páteři vidíme akcelerovanou kyfózu (prohnutí dozadu způsobující shrbení), stejně tak v úseku lumbosakrálním (bederním a křížovém). V předozadním pohledu pozorujeme na lumbosakrální páteři lehkou sinistroskoliózu (vychýlení doleva), na hrudní páteři lehkou dextroskoliózu (vychýlení doprava).

Sečné poranění kořene nosu muselo Karla IV. v tváři značně poznamenat. Poprvé však bylo na portrétu panovníka zobrazeno až v současnosti, na poštovní známce z r. 1996. Tvůrce známky O. Kulhánek jizvu zdůraznil po konzultaci s autorem výzkumu. Tím se tvář panovníka stala realističtější než její předchozí verze na stokorunové bankovce.

Dna a Karlovy Vary

Druhou polovinou života provázela Karla IV. chronická dna, choroba typická pro vyšší vrstvy, neboť jejich jídelní tabule oplývaly zvěřinou a dobrým truňkem. Ani Karel IV. nebyl výjimkou a ze zápisů kronikářů se dovídáme, že byl čas od času stižen bolestmi, hlavně nohou, nemohl chodit a musel na několik dní ulehnout. Na kostře je choroba doložena typickými tofy (zduřeninami) a uzuracemi (opotřebením, užíráním) kostní tkáně, které jsou patrné na kostech zápěstí a nártu, nejvíce pak na kostech palců a malíčků rukou i nohou. Založení lázeňského města Karlových Varů lze dát do souvislosti s Karlovým osobním zájmem o léčení.

Karlova smrt

Odpověď nám poskytuje nález na kosterních pozůstatcích. Poslední trauma, které Karel utrpěl, byla zlomenina krčku levé kosti stehenní. Zlomenina probíhala 1 až 3 cm pod okrajem kostní hlavice a provázelo ji roztříštění krčku. Císař musel ulehnout na lože a po třech týdnech se vyvinul zánět plic, který ukončil jeho život.

František Palacký (tamtéž, s. 353) píše: Ale horečka nezbedná učinila blahočinnému jeho životu v 63 roce jeho stáří konec vždy ještě předčasný: skonalť na hradě Pražském – v sobotu dne 29 listopadu 1378, tři hodiny po západu slunce, – pokojně a tiše, v kruhu žalostném všech svých milých.

Učený císař

V mládí se dostalo Karlovi vzdělání, jaké mezi tehdejšími vládci nemělo obdoby. Nevyhýbal se však ani bitevním vřavám a radovánkám života. Na jeho pozůstatcích o tom můžeme číst neklamné zprávy. Karlovo nejvážnější zranění, jehož výklad zde nabízíme, pokládají někteří historikové za výrazný zásah do formování Karlovy osobnosti: mladý výbojný rytíř byl z koně sražen včas, aby z lože povstal jako zralý vládce a chytrý diplomat, který povznesl zemi své matky na evropské výsluní.

Karel IV bez odporu byl nejučenější císař celé středověkosti, a jeden z největších učencův svého věku; na čemž i sám nemálo sobě zakládal. O lásce a péči, kterou naukám vůbec věnoval, mluvili jsme již na svém místě; že stejnou hbitostí mocen byl paterým jazykem, česky, německy, latině, francousky a italsky mluviti a psáti, tomu lidé velice obdivovali se. Známo jest, jak vyznamenával muže učené, s nimiž mu obcovati bylo, jako Petrarku, Boccaccio a jiné. On sám stal se i spisovatelem v oboru historickém, právnickém i theologickém, a zvláště jeho autobiografie vyniká věrností i hojností vypravování. /František Palacký, tamtéž, s. 359/