Co si myslí lesní lidé?

Katastrofy, jimiž by lidstvo mohlo zdevastovat přírodu, je těžké odvracet zejména proto, že jejich původ je zpravidla komplikovaný. Bývají uvedeny v pohyb konfliktem technického pokroku se setrvačností společenskou. Na technický pokrok jsme my, ze zemí euroamerické kultury, odborníky, a tak jsou nápravná technická řešení, jako třeba odsiřovače spalin či jiné artefakty plné rour a další veteše, vyvíjena v naší režii. Pokud jsou úspěšná, lze je snadno exportovat, kamkoli je třeba. Na společenské problémy jiných než euroamerických zemí ale zdaleka odborníky nejsme. Často je nevnímáme, a pokud ano, tak jim nerozumíme, Naše „exportní“ řešení (a nejen ta revoluční) bývají nápadně málo úspěšná. Naneštěstí zdaleka nejvážnější ekologická krize současné doby, tedy hromadné vymírání rostlinných a živočišných druhů, je více problémem sociálním než technickým. Obyvatelé tropického pásu svými postoji již ovlivňují osud značné části druhového bohatství Země, soustředěného v tamějších lesích, a nakonec o něm asi i rozhodnou. Chceme-li dějům vedoucím k úbytku tropických lesů rozumět, je nutno o společenském klimatu tropických komunit něco vědět.

Co by s lesem udělali domorodci?

Ničení tropických pralesů v rozvojových zemích je často zobrazováno jako proces a výsledek zápasu dvou skupin: zlých, obvykle zahraničních dřevařských společností, snažících se les z čistě zištných důvodů bezohledně vytěžit, a hodných, thoreauovsky laděných domorodců, snažících se les zachránit jako svoje tradiční životní prostředí. Je charakteristické, že co se týče těžařských společností, které jsou v podstatě vynálezem naší kultury, je toto naše klišé blízko realitě. Pokud však jde o domorodce, zůstává v zajetí romantických představ o Indiánech. Konflikty mezi těžaři a domorodci skutečně nastávají, domorodci v nich obvykle prohrávají a les je pak dřevařskými koncerny kácen. Takový výsledek ponechává ovšem nezodpovězenou nepříjemnou otázku, co by zmínění domorodci udělali se svým lesem v případě, že by boj s těžaři o svá pozemková práva vyhráli. Odpověď, že by samozřejmě nadále žili tradičním způsobem a les by tak zůstal zachován, je nasnadě jen zdánlivě. Dokud těžaři nepřijdou, mají domorodci málo praktických možností, jak svůj způsob života a zacházení s lesem změnit. Ekonomická těžba v jejich lesích jim ale otevírá nové možnosti. Co se stane po „odemknutí cely“, je těžké odhadnout, dokud nevíme, zda je uvnitř vězeň či mnich; jak budou reagovat lesní lidé na náhle získanou svobodu volby, je rovněž nesnadné předpovědět, neznáme-li jejich kulturu. Existuje reálné nebezpečí, že pocit duchovní spřízněnosti, který mnoho přírodymilovných lidí euroamerické provenience cítí s lidmi tropických lesů, je omylem, nedorozuměním, či myšlenkou, jejímž otcem jsou pouhá přání. Tak či onak, málo přírodymilovných aktivistů euroamerické provenience jde ve své zvědavosti tak daleko, aby se lesních lidí na jejich pocity a názory zeptali dříve, než s nimi začnou kalkulovat.

Papua–Nová Guinea je pro výzkum veřejného mínění v lesních společnostech jednou z nejkvalitnějších sociologických laboratoří, jakou si lze představit. Téměř všechnu půdu (97 % výměry) vlastní domorodé kmeny podle zvykového práva, jehož kontinuita trvá tisíce let. Každý kmen – a je jich dohromady přes osm set – je na svých pozemcích svrchovaným pánem. Osud lesa je tak určován rozhodnutím lidí, kteří ve vesnicích roztroušených v dotyčném lese skutečně žijí. Dřevařské společnosti jsou nuceny jednat o těžbě dřeva s každým kmenem zvlášť, a proto lze dobře sledovat a hodnotit odpovědi na jednu a tutéž otázku: kácet, či nekácet?

Následuje snůška takových odpovědí a životních postojů za nimi stojících, tak jak jsem je slyšel během dvou let strávených mezi novoguinejskými domorodci. Řada příkladů se týká kmene Kalam, k němuž patří a jehož jazykem, zvaným rovněž kalam, hovoří okolo 15 tisíc lidí. Obývají několik horských údolí v nadmořské výšce mezi 1 500 a 2 000 m. Moje volba je dána tím, že se o tomto kmenu již leccos ví, a rovněž tím, že se mi podařilo dostat se tam (a hlavně zpátky).

Les je majetkem duchů

Lesním lidem se představa o zničitelnosti jejich lesa jeví jako naprostý nesmysl, asi jako by se pověstnému trosečníkovi z kreslených vtipů, žijícímu na ostrůvku s jednou palmou uprostřed, zdály úvahy o nezbytnosti ochrany oceánu. Les je všeobjímající prostředí, základní danost jejich existence. Spontánně se vrací tam, kde není jeho postup aktivně potlačován, a je to nakonec jediné prostředí, které lesní lidé znají. Představa otevřené krajiny od obzoru k obzoru je pro ně čistě teoretická, ne méně než krajina na Marsu a jiné kuriozity. Tento postoj nemusí být zřejmý povrchnímu či krátkodobému návštěvníkovi. Domorodci budou samozřejmě horlivě přikyvovat jeho osvětě o nutnosti ochrany lesa, nicméně takové expozé jim jen stvrdí již existující názor o podivínství cizinců všeobecně, a tohoto zvláště.

Podle praktické zkušenosti i mytologií jsou lesní společnosti vzhledem k přírodě v roli manipulovaných, nikoli manipulátorů. Les je totiž majetkem nadpřirozených bytostí, duchů (masalai). Tak například v pojetí kmene Kalam, nikterak výjimečném, mají masalai k některým druhům zvířat bližší příbuzenský vztah než k člověku. Kalamové tedy rozhodně netrpí iluzemi o své výjimečnosti v očích masalai a vědí, že masalai jim mohou být velmi nebezpeční. Dají se ale usmířit přímou akcí živých či přímluvou duchů jejich předků, a někdy je lze i chytrou akcí převézt. Kalamové mají řadu usmiřovacích ritálů k zajištění bezpečnosti a úspěchu pro sebe samé, jejich domácí zvířata a pěstované plodiny, nikoliv ale pro divoké lesní druhy – ani pro ty hospodářsky významné, lovené či sbírané. Úspěch v lovu je vždy výsledkem blahosklonnosti (neúspěch naopak jejího nedostatku) ze strany masalai. Úvaha, že by se mohl některý druh zvěře ohrozit nadměrným lovem, je proto nelogická až vůči masalai neuctivá. Jak Kalamové říkají, lesní zvířata jsou „prasata patřící masalai“, tedy domácí zvěř jimi spravovaná.

Odlesnění zaviněné nepřízní duchů

Mytologie založené na víře v lesní duchy byly stavěny po generace a tvoří logicky provázaný celek, poskytující návody k jednání a vysvětlující realitu jistě ne hůře než analogické mytologie euroamerického lidu, například křesťanství. Empirickým důkazem toho, že k bezpečnému pohybu v lese je nutné rituální usmiřování masalai, je např. neoddiskutovatelný fakt, že běloši, kteří tyto procedury zanedbávají, přicházejí v novoguinejských džunglích k úrazu mnohem častěji než rituálů dbalí domorodci. Můžete snad citovat podobně přesvědčivou studii o vlivu anděla strážného v evropských ekosystémech?

Víra v nezničitelnost lesů mizí až v okamžiku, kdy jsou lesy zničeny. K tomu docházelo na Nové Guineji i v dávných historických dobách, ještě než byly importovány technologie z doby železné. V širokých horských údolích, kde již malárie jakožto přirozený faktor populační kontroly neexistuje, byly rozsáhlé oblasti odlesněny s výhradní pomocí kamenných seker. Na místě lesů se dnes rozkládají naprosto fádní a neužitečné porosty několika druhů vytrvalých trav. Vidíme zde tak analogii s vývojem euroamerickým: okolní příroda a zdroje jsou považovány za nevyčerpatelné, dokud je lidé (téměř) nevyčerpají, a za nezničitelné, dokud je (téměř) nezničí. Ovšem i odlesnění je nakonec výsledkem nepřízně masalai – a je pod jejich kontrolou.

Kasuár se loví bez krveprolití

Je relativní neškodnost většiny lesních civilizací pro ekosystém tropického lesa pouze výsledkem nedokonalé techniky a nedobrovolné kontroly populačního růstu přírodními podmínkami, nebo v sobě zahrnuje i aktivní a uvědomělé akce domorodců na ochranu životního prostředí? Zjednodušenou odpovědí je, že aktivní ano, uvědomělé ne. Dobrým příkladem může být přístup k lovu velkých zvířat, jež jednak mají, díky svému charizmatickému zjevu, značný význam kulturní a zároveň jsou obvykle snadno vyhubitelná i primitivními loveckými technikami. Na Papui–Nové Guineji je takovým zvířetem kasuár, velký barevný a nelétavý druh ptáka. Budeme si všímat pouze lovu kasuára, jak jej praktikují příslušníci kmene Kalam. Jiné kmeny mají svá vlastní pravidla a srovnávací analýza zhruba 800 způsobů, jak lovit kasuára na Nové Guineji, by byla jistě zajímavá, leč pro stručnost ji vynechme. Tak tedy u kmene Kalam je účinnost lovu kasuára silně omezena zásadou, že kasuáří krev nesmí být prolita, čili že pták musí být chycen do pasti nebo být zabit tupým předmětem, nikoli klasicky šípem či oštěpem. Intenzita lovu je pak snížena tím, že zabitím kasuára se stává lovec „rituálně nebezpečným“ a nesmí přijít do blízkosti zahrádek s tarem (Colocasia esculenta), což je hlíznatá plodina zásadního nutričního a rituálního významu. Pozoruhodné je, že tato pravidla nejsou odůvodňována nutností ochrany kasuára ani nezbytností zajistit trvale udržitelnou intenzitu odlovu kasuáří populace. Kasuár totiž přišel na tento svět – po řadě událostí zahrnujících vraždění, čtvrcení, pečení a pojídání spoluobčanů (alespoň podle komplikované kalmské legendy) – převtělením dívky z kmene Kalam. Kasuár je tedy s člověkem, přesněji s příslušníkem kmene Kalam, bytost genealogicky a spirituálně spřízněná, a z této skutečnosti vyplývají výše uvedená pravidla pro jeho lov. Ono totiž i při řešení mezilidských sporů jsou nebezpečně ostré nástroje vhodné pouze k aplikaci na příslušníky nepřátelských kmenů, zatímco nedorozumění s příbuznými je nutno, alespoň teoreticky, řešit bez krveprolití, tedy například tupou stranou sekery. A člověk se stává rituálně nebezpečným nejen zabitím kasuára, ale i člověka (a také psa).

Zajímavé je, že řada ochranářsky laděných zvyklostí se vztahuje i na mnohem fádnější zvířata, která jsou ale rovněž snadno vyhubitelná – například na velké druhy korýšů a další obyvatele potoků. Často je tabu jakýkoliv lov v určité oblasti nebo sezoně. Vznik a udržení zvyklostí výhodných pro dlouhodobé hospodaření s potravními zdroji na území kmene navádějí ke spekulacím o úloze přirozeného výběru ve vývoji lidských kultur. Na Papui–Nové Guineji existuje dnes 816 jazyků a typická velikost jednojazyčné populace je 1 100 lidí. Každá taková populace byla v historii reprodukčně i kulturně značně izolována, jinak by svébytný jazyk ani nevznikl. Vzhledem k tradici neustávajících kmenových válek a k malé velikosti typické populace je rozumné předpokládat, že za 40 tisíc let historie lidského osídlení Nové Guiney mnoho set populací zaniklo i se svými kulturami, takže současných 800 je vlastně elitní skupina vítězů. Nelze vyloučit, že se s ochranářskými zvyklostmi setkáváme tak často proto, že byly selekcí zvýhodněny, protože zvyšovaly pravděpodobnost přežití příslušné populace.

Ochranářská opatření fungovala dobře v tradičních podmínkách, ale v moderní době rychle ztrácejí účinnost. S rozpadajícím se systémem tradiční mytologie nevyhnutelně zanikají i důvody pro jakékoli omezení v lovu. Tradiční zákaz přístupu do rozsáhlých lesních porostů, a tedy i lovu v nich, byl často zdůvodňován tím, že jde o domov zlých duchů. Nyní jsou zaznamenány případy, kdy tyto oblasti byly velmi ochotně prodány k těžbě dřeva, aby se tak rezidence zlých duchů zlikvidovala. Jelikož ochranářská opatření nebyla jako taková vnímána, nikdo necítí potřebu je po ztrátě jejich účinnosti nahradit jinými, funkčními v moderní době.

Lidská stopa na tváři lesa je malým vítězstvím

Lidé obývající les jsou v něm, přirozeně, jako doma. Jejich znalost místních rostlin a živočichů je mimořádná, rozhodně lepší, než mohou profesionální biologové načerpat z odborné literatury či vlastních zkušeností. Tak kupříkladu příslušníci kmene Kalam sbírají v lese 40 druhů rostlin jako poživatiny a 150 druhů pro jiné, převážně léčebné, rituální a stavební účely. Loví a konzumují okolo 200 druhů obratlovců, z toho 34 druhů systematicky, jako zavedenou lovnou zvěř, k tomu ještě 40 druhů bezobratlých. K takovému rozsahu praktické činnosti jsou nutné detailní biologické znalosti, nemá-li se člověk dříve nebo později otrávit či jinak poškodit. Typický Kalam detailní znalosti o biologii několika set druhů rostlin i živočichů skutečně má. V euroamerických zeměpisných šířkách je detailní znalost přírody automaticky spojována se zájmem o její ochranu; ten, kdo dokáže pojmenovat všechny druhy rostlin na květnaté louce, tam obvykle nepřichází proto, aby ji zabetonoval. V kulturách lesních civilizací ovšem rovnice „co odborník, to ochranář“ neplatí. Ve skutečnosti se toho zas tak moc neví a neznalost vede k řadě iluzí o postoji domorodců k otázkám ochrany přírody.

Lesní lidé se mohou k svému lesu chovat značně drsně, neboť les není jejich, nýbrž lesních duchů; navíc je to les, kdo vládne nad lidmi, ne naopak. Logickým důsledkem tohoto postoje je, že každá lidská stopa ve tváři lesa je malým vítězstvím, žádoucím posunutím hranice ve prospěch civilizace. Nově přicházející euroamerické artefakty v této hře snadno dostávají hlavní role, aniž by měnily již existující scénář. Plastikový sáček od instantní polévky je vždy nutno vyvěsit na nápadném místě, neboť on, jakožto lidský artefakt, les zkrášluje. Skautské názory o estetické nadřazenosti lesního zátiší bez odpadků by tam narazily na nepochopení. Dokonce i buldozer je vnímán jako žádoucí zmodernizování lesní scenérie. Emotivní scény z videofilmu „Zastavte ničení lesů!“, kde se těžké traktory valí pralesem, rozrývají půdu, vyvracejí a drtí stromy a vše, co jim přijde do cesty, rázem učinily z dosud naivní, videa i traktorů neznalé, značně izolované lesní komunity nadšené zastánce a zákazníky průmyslové těžby dřeva. Obraz traktoru probíjejícího se lesem působil na emoce euroamerického a novoguinejského obecenstva se stejnou intenzitou, ale v opačném směru. (Nutno říci, že k naprosté konsternaci euroamerických organizátorů celé videoprodukce.)

Hlavním faktorem, který nakonec asi rozhodne pro či proti těžbě lesa, je míra přitažlivosti euroamerických artefaktů, zejména peněz, které lze za dřevo (a na dřevo) získat. Boj mezi tradicí a novinkami je tu nerovný, neboť euroamerické artefakty lesní lidé považují za lepší než ty jejich vlastní, a ony takové často skutečně jsou. Tomu se nelze divit, neboť v závodě technologií proti sobě stojí stovky milionů lidí, vybavených již po staletí účinnou metodou záznamu a uchovávání informace (písmem) proti několika málo milionům, navíc rozdrobeným do navzájem málo komunikativních tisícihlavých populací, odkázaných na ústní přenos informace mezi generacemi.

Garamut a telefon

Častou kulisou naší práce v novoguinejských lesích jsou zvuky garamutu, velkého bubnu užívaného na Nové Guineji k dálkové komunikaci. Ačkoliv jsem přítelem garamutů, ke komunikaci volím telefon. Ačkoliv garamut je tradiční součástí vesnického života a rovněž předmětem mnoha tabu a mýtů, domorodci, pokud mají možnost, rovněž volí ke komunikaci telefon. Ačkoliv garamut, se speciálními druhy dřeva a výrobními postupy nezbytnými k jeho zhotovení, byl pro Evropany technologickou novinkou, žádná spojová společnost ho neimportovala jako náhradu za telefony. Všechny tyto prohry garamutové technologie nejsou výsledkem spiknutí, nýbrž prostého faktu, že limitní rychlost přenosu informace s použitím garamutu je 2 bity za sekundu, možná – za klidného ranního vzduchu a se zkušeným bubeníkem – až 3 bity. A to není mnoho.

Euroamerické artefakty jsou nové, vzácné a obtížně získatelné, tedy ideální symboly prestiže. A jak je možno vypozorovat i v našich poměrech, málo věcí je důležitějších než prestiž. Novoguinejský zákazník si nekupuje plechovku kokakoly místo patnáctkrát levnějšího kokosového mléka proto, že kola je nápoj patnáctkrát chutnější, výživnější, tělu prospěšnější či jinak lepší (nelekejte se, není), ale proto, že červená plechovka s kolou, na rozdíl od kokosového ořechu, je předmětem prestižním (v Čechách tomu může být naopak). Pěknou ilustrací toho, jak spolu užitná a prestižní hodnota nemusí vůbec souviset, je historka, kterou mi vyprávěli v jednom z papuánských barů. Na dotaz, co by provedli s velkou (i když čistě hypotetickou) sumou peněz, se rada starších jedné vesnice usnesla na zakoupení dvou velkých nákladních automobilů. Skutečnost, že vesnice se nacházela na jednom ze stovek malých ostrůvků, rozsetých okolo pobřeží Nové Guiney, kde nebyl ani metr sjízdné silnice, nehrála v rozhodování žádnou roli. Příslušník euroamerické civilizace, obeznámen dokonale s fenoménem automobilu (tedy v rovině filozofické; jinak často neumí utáhnout ani šroubek) má tendenci pohlížet na takové rozhodnutí jako na špatně uvážené. Ve skutečnosti by automobily, vystavené na pobřeží, nesmírně pozvedly prestiž vesnice, a to s sebou na Nové Guineji přináší vždy i další zisky, včetně materiálních: lepší pozice při vyjednávání o sporných územích, zvýšené tržní hodnoty nevěst a tak podobně. Nevylučuji tedy, že zdánlivě nepraktická volba byla nakonec tou nejlepší. Komu se idea automobilů bez silnic zdá směšná, nechť si představí obdobnou situaci českého zákazníka v obchodě s exotickými předměty, který si kupuje novoguinejskou masku, sloužící původně jako pomůcka k usmíření duchů při rituálních tancích. Tato její užitná hodnota bude pravděpodobně rovněž zcela ignorována a maska nejspíš použita čistě ke zvýšení prestiže majitele („Slečno, nechcete se podívat na moji sbírku masek?“).

Euroamerický systém a ceny nevěst

Přechod na euroamerický ekonomický systém lze dobře sledovat na cenách nevěst na novoguinejské Vysočině, kde se dosud praktikuje mnohoženství a počet žen je měřítkem společenského úspěchu. (Ono je tam sice mnohoženství nezákonné, ale jelikož poslanci, soudci a vůbec vlivní lidé mají, jakožto vlivní lidé, již z definice manželek povícero, je těžké s tím něco dělat.) Logickým následkem je intenzivní soupeření o nevěsty a také, jak jistě potěší feministky, jejich vysoká (a stále rostoucí) cena. Pohyb cen za nevěstu, zejména za tu první, která je skutečně nekřesťansky drahá, hýbe tamější společností minimálně tak, jako pohyb Dowova–Jonesova burzovního indexu společností americkou. Podle záznamů z údolí Waghi, populačního a kulturního centra Vysočiny, objeveného pro okolní svět až začátkem třicátých let našeho století, se za 10 nevěst provdaných těsně před prvním kontaktem s bělochy zaplatilo celkem peřím z 36 rajek Paradisaea raggiana, 30 rajek P. minor, 3 rajek Astrapia stephaniae, schránkami 24 škeblí Pinctada margaritifera, 7 škeblí Melo amphora, 48 vepři, 71 kamennou sekyrou a 3 uzlíčky soli. Současné svatby vyžadují platbu zejména vepři a penězi, a pokud se přidá rajka, kasuár, molitanová matrace či petrolejka, tím lépe. Škeble a sůl byly jako platidla znehodnoceny pravděpodobně nejhroznějším inflačním šokem, jaký kdy která měna zažila – totiž objevením existence moře. Peníze ještě dnes nejsou univerzálním nositelem hodnoty – jakýkoliv obnos v hotovosti je nedostatečný, chybí-li rozumný počet vepřů, řekněme 15 až 100, podle kvality nevěsty – a úplně bez nich to nejde.

Šíření euroamerických artefaktů Novou Guineou je proces převážně spontánní a velmi dynamický. Zatímco každý z nich je bezesporu lákavý a užitečný, ve svém souhrnu to mohou být dary danajské, neboť jimi vyvolaná potřeba peněz narušuje tradiční kulturu, sociální a ekonomické vazby lesních společenstev. Toto ohrožení je ale, stejně tak jako řada hrozeb ekologických, neadresným ohrožením skupiny lidí v poměrně vzdáleném časovém horizontu. Někteří jedinci z toho mohou mít užitek i v dlouhé perspektivě, a více jedinců užitek alespoň krátkodobý. Stále více lidí se ocitá pod bezprostředním tlakem získat peníze – když k ničemu jinému, tak k zakoupení manželky. Nabídky těžebních společností se tak stávají velmi lákavými. Na otázku, co by domorodci udělali se svým lesem v případě, že by boj s těžaři o svá pozemková práva vyhráli, dává tedy obyvatelstvo Papuy–Nové Guiney nepříjemnou odpověď: pozvali by si těžařskou společnost, aby jim jejich les za příslušný poplatek vytěžila. Rozhodnutí kmenů žijících v okolí silnice, vybudované podél severního pobřeží ostrova, tedy kmenů s reálnou možností volby, takový pesimizmus potvrzují: čtyři pětiny z nich se již rozhodly pro těžbu.

Podstatná část zbývající pětiny komunit ale dřevaře nepozvala nikoli proto, že by jen taktizovali a čekali na ekonomicky výhodnější nabídky. Prostě kácet nechtějí, a to z různých, často velmi svérázných a z ekonomického hlediska nesmyslných důvodů. Tak jako všude jinde, i na Papui–Nové Guineji tedy spočívá udržování rozmanitosti života na bedrech podivínů. Dosahuje-li jejich podíl v populaci opravdu až jedné pětiny, je to ta nejlepší posádka, s jakou se Papua–Nová Guinea může vydat do nedávno objevených bouřlivých vod euroamerikanizujícího se světa. Tu cestu jí závidět nemusíme, tu posádku možná ano.