Přelet nad planinou Nazca

V Peru mezi městy Palpa a Nazca, v nadmořské výšce asi 600 m, leží pod tmavě fialovými kopci největší „přírodní obrazárna“ na světě. Proslavila se kresbami zvířat a rozmanitými geometrickými liniemi, jimž souhrnně říkáme geoglyfy. Pampa je pokryta tmavými červenohnědými kamínky vulkanického původu, které překrývají vrstvu pískovců a vápenců. Většina geoglyfů vznikla odstraněním svrchní vrstvy čili odkrytím světlého podkladu. Díky specifickým podmínkám pampy obrazce přežily tisíciletí. Specifičnost pampy je dána dlouhodobým minimem srážek, tím, že součástí půdy je sádrovec, a mikroklimatem v nejnižší vrstvě asi 50 cm nad zemí (zatímco výše stále vane vítr, u země je skoro bezvětří). Z dlouhodobého hlediska je však vítr přece jen nepřítelem obrazců; v minulosti musel někdo o obrazce občas pečovat a čistit je (v nedávné době se o ně postarali jejich znovuobjevitelé). V pampě je znát každý otisk boty, každá prochozená pěšinka se vine jako světlý pruh, který je viditelný zdaleka a zůstává nadlouho. Do nejcennější části pampy (zhruba 550 km²) je vstup zakázán, oblast je vyznačena kolíky a střežena.

Nejlépe je obrazce vidět ze vzduchu, takže byly pro dnešní svět objeveny, když začala civilní letecká doprava mezi Limou a Arequipou. Předtím místní obyvatelé netušili, co mají za humny. Když už víme, kde geoglyfy hledat, jsou vidět i z přilehlých kopců, kterých je v pampě několik (převýšení 30–70 m). Asi 25 km před Nazkou směrem od Limy je věž Marie Reicheové (15 m vysoká), odkud je na nejbližší obrazce pěkný výhled.

Rozdělení kreseb

Obecně lze geoglyfy roztřídit do tří kategorií: kresby zvířat a dalších objektů, geometrické útvary, a paprsky spojující paprsková centra.

• Kresby zvířat. Na planině je řada obrázků živočichů majících vztah k zemědělské činnosti a k vodě: kolibřík, kondor, květina, strom, pavouk, ještěrky, alkatraz (pták terej), papoušek, velryba. Další zobrazená zvířata jsou pes a opice, z jiných objektů například ruce. Obrazce jsou různě velké, od 20 m do 200 m (obrovský je papoušek a ještěrka přetnutá dálnicí). Pozoruhodné je, že téměř vždy jsou zhotoveny  „jedním tahem“ a většinou ukazují jen obrys. Někteří živočichové zobrazení na pampě zdobí i keramiku, která se tu našla (viz Vesmír 77, 157, 1998/3).

  Dosavadnímu popisu geoglyfů se vymykají lidské postavy, především „astronaut“ (který má asi 30 m od hlavy v „kukle“ či „rituální masce“ až k „botám“), „šamani“ v kloboucích (či se „svatozáří“ nebo „blesky“ kolem hlavy) a lidská postava s nějakým zvířetem (prý sovou) na rameni. Podle způsobu provedení se soudí, že „človíčci“ budou zřejmě starší než ostatní obrazce.

• Geometrické útvary jsou protáhlé trojúhelníky a čtyřúhelníky, spirály a čáry vedené cik cak. Někdy se vyskytují v kombinacích: například trojúhelníky, které na sebe navazují, ale mění směr nebo se přes sebe překládají, trojúhelníky v kombinaci s „cikcaky“, přímé linie, které protínají obrazce aj. Některé trojúhelníky a trapezoidy jsou obrovské (i několik set metrů dlouhé). Asi nejčastějším geometrickým útvarem jsou spirály. Některé jsou provedeny jen nahrubo, jiné pečlivě. Uvnitř velké spirály (o průměru kolem 100 m) na okraji údolí Ingenio našla Reicheová kámen se zobrazením hada a lidských hlav.
• Paprsky a paprsková centra. Paprsky jsou úzké linie (někdy zdvojené), vytrasované přes kopce a údolí i na mnohakilometrové vzdálenosti. Mohou křížit ostatní obrazce. Setkávají se na kopcích nebo návrších, odkud je dobrý výhled do okolí. V těchto paprskových centrech byly také nalezeny úlomky nádob. Podle keramiky se soudí, že paprsková centra jsou mladší než obrazce zvířat a geometrické linie. Pracnost vytváření paprsků byla značná, vzhledem k jejich množství i obrovským délkám a s ohledem na terénní překážky. Létali snad Nazkánci? Nevíme, ale nelze to vyloučit. Na jedné z nalezených nádob je zobrazen balon. Soudobí nadšenci se pokusili zkonstruovat jej s využitím materiálů dostupných Nazkáncům a roku 1975 ho vyzkoušeli přímo na pampě. Po krátkém letu však havarovali, vypadli z gondoly a balon pokračoval v letu sám.

Význační badatelé a astronomický kalendář

• Toribio Mejía Xesspe, peruánský archeolog, byl pravděpodobně prvním, kdo linie studoval, a to už r. 1927. Podle něj jde o cesty (sege) ve smyslu náboženských a ceremoniálních tras. Název sege označuje v přírodě neviditelné posvátné „dráhy“, které se do okolí rozbíhají z „paprskového centra“ v hlavním inckém městě Cuzco.
• Paul Kosok, historik z Univerzity v Long Islandu (New York), přijel r. 1939 do Peru studovat starobylé akvadukty. Ke kresbám se dostal r. 1941. Své objevy popsal v knize Life, Land and Water in Ancient Peru, vydané posmrtně (1959). Domníval se, že objevil obrovský astronomický kalendář, prokázal ale jen to, že některé linie mají astronomickou orientaci. Známá je jeho fotografie západu Slunce 21. prosince téměř přesně ve směru jedné z čar.
• Maria Reicheová (viz rámeček 1 ) víceméně převzala Kosokovy názory. Do Limy se vydala r. 1932 za jiným účelem. Seznámila se s Kosokem (překládala pro něj do španělštiny) a posléze i s jeho objevy z r. 1939. Do pampy se poprvé dostala r. 1941 a znovu r. 1946, kdy se rozhodla zůstat tam natrvalo.

  Sledujeme-li směry paprsků, zjistíme, že nejsou nahodilé. Vytvářejí seskupení v určitých směrech. Reicheová např. dokazovala, že vybrané linie v určitém ročním období ukazují (s ohledem na precesi) směr k východu a západu Plejád.

• Gerald Hawkins, astronom, který předtím zkoumal Stonehenge, provedl důkladnější měření r. 1968. Měřil směry z paprskových center a mimoto fotografickou stereokamerou z letadla mapoval pampu. Koreloval směry paprsků se směry východu a západu Slunce i Měsíce v různých ročních dobách pro zeměpisnou šířku Nazky. Korelace byla malá; většina linií mířila jinam. Astronomický význam linií tím zpochybnil.
• Tony Morrison, Gary Urton a Anthony Aveni v Hawkinsově práci pokračovali. Hledali systém v tvorbě geoglyfů a zaměřili se na paprsková centra. Popsali 62 centra a asi 500 paprsků. Korelovali směry udané paprsky se směry východů či západů vybraných hvězdných objektů. Vždycky se našla nějaká hvězda, hvězdokupa, či část souhvězdí souhlasící se směrem některé z čar na pampě. Vzhledem k Slunci a Měsíci byl však astronomický význam potvrzen jen u malé části čar.

Kritika astronomických interpretací

Prokazatelně astronomický význam má jen výrazná menšina linií. Při veškeré úctě k práci P. Kosoka a M. Reicheové musím konstatovat, že jejich teorie „astronomického kalendáře“ se nepotvrdila. Námitky proti astronomické interpretaci lze shrnout takto:

• Obrazce a linie nejsou v noci vidět! (Jsou špatně vidět i ve dne, pokud je zataženo nebo když se díváte „ze strany“, nestojíte přímo ve směru čáry.)
• Korelace mezi směry paprsků a východy či západy různých hvězdných objektů (nikoli však Slunce a Měsíce) je proto tak značná, že vždy lze nějaký objekt přiřadit, což je krajně podezřelé.
• Vytvářet kalendář tímto způsobem je složité a nepraktické. Kalendář má za cíl správně načasovat setbu, žně, obřady i oslavy a vědět, kdy přijdou a ustanou deště. To lze přirozeně „odvodit z hvězd“ tím, že si vytvoříme vhodnou mnemotechnickou pomůcku. Ta může být v různých dobách a na různých místech různá, hlavně že funguje. Připomeňme určování času (platné pro naši zeměpisnou šířku) z knihy Huberta Slouky Pohledy do nebe: Regulus (1) nad obzorem první září, Arkturus (2), pak Spica (3) krásná a modravá Vega (4), Antares (5) rudý, Atair (6) v Orlu, hlava Kozorožce (7), čtverec Pegasův (8), hvězda Fomalhaut (9), Aldebaran (10) v Býku, Oriona zářný pás (11) a na konec Sirius (12) ze všech nejkrásnější. Čísla u jmen udávají měsíc, v němž na začátku jmenované hvězdy vycházejí na východě mezi 21 h a 21 h 30 min (s výjimkou Arktura, který vychází 1. 2. ve 22 h 30 min SEČ). Ve starověku to fungovalo obdobně a je dobře, že se někteří mladší badatelé obtěžovali za poznáním do odlehlých horských vesnic dnešního Peru. Potvrdili, že jde o konzervativní zemědělské prostředí, kde se prověřené znalosti předávají z generace na generaci třeba po tisíciletí. Některé postupy tvorby kalendáře a s tím související pojetí souhvězdí jsou opravdu unikátní (viz Gary Urton, rámeček 3 ). Postupovat lze i jinak: ze zvoleného místa průzory mezi kameny pozorovat východy a západy nebeských těles nebo dělat totéž v horách pomocí význačných bodů na obzoru.

Fantastické teorie, bohové a rituály

E. von Däniken píše, že mu šedesátikilometrová planina u Nazky vnukla „jednoznačnou představu letiště“. (Není první, kdo s podobným názorem přišel, ale dočkal se největší popularity.)

Kamenné řady a linie byly podle něj zhotoveny, aby bohům-astronautům sdělily: přistaňte zde! Reicheová jeho nápad komentovala stručně a jasně – při přistání by se zabořili do písku, protože pampa je měkká. Navíc není důvod, proč by nemohli přistávat vertikálně, pak ovšem bez nutnosti „přistávacích drah“. Je zbytečné s Dänikenem diskutovat, ale v jednom se přít nelze. Geoglyfy jsou jakýmsi sdělením „pro někoho na nebi či v horách“.

Řada autorů připisuje geoglyfům náboženský a rituální význam. E. Hadingham tvrdí, že k plnému pochopení, proč obrazce vznikly, je nutné vidět za hranici úzkých technických a vědeckých zájmů. Obrací se k jihoamerickému šamanizmu a používání halucinogenů. Nazkánci mohli v procesí chodit po linii namalované jedním tahem a po požití drog se v jakési extázi ztotožňovat s „namalovaným“ objektem. Křížení paprsků v paprskových centrech je dobrou příležitostí pro setkání a pro rituály (obětování bohům hor a vod). V těchto místech se našla řada úlomků rituálních nádob. Obětování přírodním božstvům se děje v oblasti dodnes. Přímo u města Nazca současníci dávají dary Vulkánu vody, jak říkají obrovské písečné duně – hoře Cerro Blanco. Pod touto horou, v Cantallocu, jsou také obrazce a nejméně jedno paprskové centrum. Archeolog Josue Lancho se domnívá, že obrazce byly vytvořeny proto, aby vzývaly božstva podzemních vod. Špičky trojúhelníků se táhnou od bývalého sídliště a pohřebiště směrem k základně Cerro Blanco.

Podle jiných badatelů linie směřují k mrakům přinášejícím vláhu. Jsou spjaty s vodou a rituály, které měly zajistit hojnost vláhy. Proto se překrývají a opakují – rituál bylo nutno opakovat každoročně. Linie a paprsky mohly sloužit jako ceremoniální cesty pro procesí prosící o déšť.

Geoglyfy lze chápat i jako umělecká díla, více či méně zdařilá, nebo jako společenskou aktivitu, spojující v mírotvorné činnosti různé rody, popřípadě vesnice. Stavba a užívání linií pro obřady (uctívání předků, oběti bohům hor a vod) mohla být důležitým společenským faktorem. Ceremoniální stezky (přímé linie vyznačené v terénu a vedoucí k svatyním na kopcích) jsou známy též z oblasti jezera Titicaca i odjinud.

Podzemní voda

Největším problémem oblasti byl vždy nedostatek vody. Důkazem stavebního mistrovství jsou zavlažovací kanály, svědčící o tom, že se dávní obyvatelé Peru s nedostatkem vody nesmířili. Občasné záplavy způsobené El Niño (viz Vesmír 75, 677, 1996/12), jako např. kolem r. 1100 n. l., jim dílo pokazily, ale oni ho opět opravili. Některé kanály však přestaly být funkční, a pak byly opuštěny.

Kromě pozemních rozvodů vody je v Peru, konkrétně kolem Nazky, řada studen a podzemních akvaduktů, čili puquio – vodovodních štol (je jich asi 40, některé i 5 km dlouhé a široké tak, že jimi lze procházet). Prý lze podzemím projít z jedné strany údolí řeky Nazky na druhou.

David Johnson v letech 1996 – 1997 studoval vztah geoglyfů k podzemní vodě. Nejprve si povšiml, že studně vedou podél řeky a jsou propojeny podzemními kanály (místy vycházejí na povrch, viz Vesmír obrázek). Studně jsou ale zhruba o 20 m výš než hladina vody v řece, takže voda se do nich dostává odjinud. Zároveň Johnson objevil, že směr podzemní vody je vyznačen protáhlými trojúhelníky. Po roce výzkumu v terénu zjistil, že geometrické linie jsou primární a obrazce zvířat i dalších objektů podružné (jakýsi popis a ukazatele doplňující geometrické linie). Trojúhelníky ukazují směr, kde je podzemní voda nehluboko pod povrchem a dá se navrtat, nebo směr k prameni vody. Trapezoidy označují místa, pod nimiž je voda dostupná přímo, „cikcaky“ místa, kde ve směru pohledu od paprskového centra voda není, a spirály místa změn směru toku podzemní vody. Podle něj je údolí od Cerro Blanco plné podzemní vody. Zvodnělá zóna je až 400 m široká a proudění směřuje k městu Nazca. V okolí Nazky jsou ještě akvadukty Aja Puquio, Gobernadora a Santo Cristo. Poslední má prokazatelně přívod přímo ze zlomové linie probíhající přilehlým kopcem.

Paprsková centra lze podle Johnsonovy hypotézy chápat jako body „geodetické navigační sítě“, paprsky jako realizaci geodetických směrů k lokálním geometrickým obrazcům. Tímto způsobem mohli Nazkánci či jejich následníci vytvořit víceúčelový systém prakticky využitelný v rozsáhlých oblastech, např. při cestování za obchodem (mezi mořem a horami), nevylučuje to však ani rituální funkci linií. Geometrické obrazce a podzemní vodu nalezl Johnson i v dalších údolích kolem Nazky, ve velmi rozsáhlé oblasti. Jeho hypotéza se nepříčí poznatkům globální blokové tektoniky (hromadící se voda teče podél podzemních zlomů, vytvořených zdvihem pevniny po střetu litosférických bloků; zlomy ovlivňují směr proudění podzemní vody).

Lze vůbec dojít k nějakému závěru?

Kromě geoglyfů, keramiky a zbytků pyramid toho po kultuře Nazca mnoho nezůstalo. Bude někdy možné sestavit z těchto drobtů pravdivý obraz minulosti? Jistě nelze vyloučit nová překvapení, nové archeologické nálezy. Nazkánci tu byli téměř 1000 let. Za tak dlouhou dobu se mohlo stát leccos, co motivy tvorby geoglyfů změnilo. Nejstarší jsou asi obrazce zvířat (století kolem narození Krista); konstruktéři paprskových systémů jsou patrně z období kolem r. 1000 n. l. a měli jinou společnost a jiné ceremoniální potřeby. Čistě praktické účely, jako kalendář a označení podzemní vody, se prolínají s účely náboženskými a rituálními.

Bylo zvláštní šťastnou náhodou, že jsem byl v Nazce, když tam svůj roční pobyt končil David Johnson, a že jsem měl příležitost nahlédnout tam, kam běžný návštěvník nevidí.