Kultura Nazca

Pro laiky je pojem kultury Nazca spojen s oněmi záhadnými čarami v poušti, informovanější veřejnosti se vybaví především keramika, nejčastěji nalézaný artefakt kultury, která po sobě nezanechala žádné písemné záznamy. Architektonických památek zde (na rozdíl od severního a středního pobřeží Peru) také není mnoho. Za hlavní centrum dnes archeologové považují středisko Cahuachi (v údolí Nazca) o rozloze asi 1 km2, s 20 metrů vysokou stupňovitou pyramidou. Je vybudováno z nepálených cihel. Odtud se zřejmě kultura Nazca šířila do okolních údolí podél jižního peruánského pobřeží. Za první systematické archeologické výzkumy z oblasti nazkánského kulturního areálu vděčíme německému badateli Maxi Uhlemu, který počátkem 20. století zkoumal pohřebiště v údolí Ica a shromáždil značné množství keramiky pocházející z hrobové výbavy. V jeho práci pak pokračovali další vědci – např. Julio C. Tello a Alfred Kroeber, J. H. Rowe, L. E. Dawson a další, kteří se zaměřili zejména na klasifikaci a typologii archeologických nálezů. Mnoho lokalit však bohužel bylo ještě před příchodem archeologů zničeno tzv. huaqueros, domorodými vykradači hrobů, kteří vzácnou keramiku a textil rozprodali turistům a sběratelům. Pro badatele však takto získané předměty, bez možnosti zaznamenání nálezových okolností, znamenají velkou ztrátu důležitých informací. Charakter nazkánské společnosti lze naštěstí částečně odvodit i ze souvislostí s ostatními kulturami v Peru, u nichž existují jisté společné prvky (dané z velké části okolním prostředím), odkazující na určitou materiální i duchovní kontinuitu. Proto badatelé často hledají pomoc i v kronikářských záznamech prvních španělských dobyvatelů, popisujících domorodou realitu, a v současném antropologickém výzkumu mezi domorodým obyvatelstvem. Nazkánci byli usedlí zemědělci (pěstovali kukuřici, bavlnu, papriky, tykve...), a jelikož žili při pobřeží, hojně využívali i darů moře. Byli zručnými řemeslníky (vynikali zejména v keramice a textilu, znali však i zpracování drahých kovů), obchodovali s obyvateli východních horských oblastí. Společnost byla rozvrstvena, významné postavení zaujímali šamani či kněží, kteří snad stáli i v jejím čele, spolu s náčelníky, o jejichž pravomocích však nevíme nic bližšího. Malované výjevy na keramice (využívající až deseti barevných odstínů) zobrazují kromě realisticky ztvárněných zvířat a plodin zejména různé mýtické bytosti, jež mohou být i transformovaným šamanem. Kombinují antropomorfní prvky s částmi těl kočkovité šelmy, hadů a ptáků. Častým motivem jsou uťaté lidské hlavy, z nichž lze usuzovat na kult lidských obětí, který patrně zesílil zvláště v pozdějším období této kultury. Tehdy také realistické vyobrazení začalo ustupovat stále více stylizovaným a geometrickým motivům. Pokud jde o datování kultury Nazca, přesné údaje neznáme – nejširším časovým vymezením je zřejmě období 350 př. n. l. – 800 n. l. Je však jisté, že kultura Nazca tvořila jen kamínek v pestré peruánské předkolumbovské mozaice. Navázala na předchozí kulturu Paracas, která proslula barevnými vyšívanými textiliemi. Výjevy na textiliích jsou velmi podobné těm z nazkánské keramiky – zdá se tedy, že Nazca byla přímým následníkem Paracasu. A na konci vývoje stylu Nazca do něho pronikaly vlivy kultury Tiahuanaco, expandující z andské oblasti.

V souvislosti s  čarami v Nazce již bylo vysloveno mnoho dohadů o jejich významu. Zatím však všechny zůstávají v kategorii hypotéz, neboť jemné předivo okolností jejich vzniku ve světě myšlenkově pro Evropany tak vzdáleném dávno zavál čas. A řečeno slovy badatele Donalda A. Proluxe: Umění Nazky je jako kniha s obrázky, ale beze slov, a my můžeme jen spřádat své představy o tom, co nám asi jeho tvůrci chtěli sdělit.