Sporné autorství

Plagiát je nepřípustné napodobení literárního, výtvarného či vědeckého díla. Slovo vzniklo z latinského plagiatus – loupež od plagiare – krást (otroky). Plagium (loupež lidí) pochází z ř. plagion (úskok). Podvrh není třeba vysvětlovat, ať jde o podvržené dítě nebo literární skvost, průběh procesu podvrhování (lstivého podstrkávání) je každému srozumitelný. A co je to kompilace? Vznikla z latinského compilare – vykrádat (od pilare – krást), compilatio byla prostě loupež, obrání, takže původní compilator neměl k původnímu plagiátorovi daleko. Byl to vlastně taky loupežník, jen předmět jeho neblahého zájmu byl jiný. Dnes ovšem je kompilace nepůvodní dílo vzniklé sestavením poznatků z jiných prací, snad bez uvedení pramenů (v této podrobnosti se slovníky poněkud rozcházejí). A kompilátor? To může být leccos, mimo jiné i program sloužící k převodu z jazyka zdrojového do jazyka strojového (počítačového).

Literární podvrhy (v historii) lze v zásadě rozdělit do dvou skupin. U těch prvních se dochoval originál textu, jehož pravost lze zjišťovat i jinak než jazykovými rozbory – polarograficky, chemicky, rentgenologicky apod. Sem patří například legendární Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnes už se takové podvrhy nedělají, i malé dítě ví, že by se na to přišlo. Druhým typem jsou díla známá pouze z opisů. Ta lze zkoumat jedině speciálními kvantitativními jazykovými metodami. Z historických prací jsou to například Shakespearovy hry. W. Shakespeare je od F. Bacona snadno odlišitelný tím, že si oblíbil krátká slova (čtyřpísmenová), kdežto Bacon rád používal dlouhá slova (nad 8 písmen). Obor, který se tímto výzkumem zabývá, se jmenuje kvantitativní lingvistika.

Metody výzkumu spočívají v hledání frekvence některých jazykových jevů, které jsou pro skutečného autora typické a které by mohly zřetelně odlišit jeho dílo od tvorby jiných autorů. Dá se zkoumat počet slov ve větě i počet písmen ve slově, frekvence samotných slov nebo slovních druhů, přičemž výzkum lze omezit třeba jenom na předložky a spojky.

Ono se to nezdá, ale pozná se toho víc, než byste mysleli. Pište krátké věty –a nikdy z vás nebude Neruda. Ten z vás ovšem stejně nebude. Neruda byl jen jeden. A proč? Autora lze sice charakterizovat podle mnohem většího počtu kritérií, než je počet slov ve větě. Přesto je pozoruhodné, že Neruda těch slov míval v jedné větě průměrně od 11,9 až do (v některých pracích) 17. Kdybyste vy chtěli dělat Nerudu, budou ty vaše dlouhé věty jak nastavovaná kaše, nikdo by vám nevěřil. Snadněji se falšuje básnické dílo, nejlépe forma svázaná mnoha pravidly, třeba znělka. Tu zas je ale dost těžké napsat, nejste-li básníci.

Každý text se dá zkoumat podle frekvence mnoha jazykových jevů. Ani sebepřesnější metody však nerozhodnou o autorovi jednoznačně, pokud není příliš líný a neopisuje prostě celé pasáže v blahé naději, že pramen, z něhož čerpá, stejně nikdo nezná (viz rámeček na s. 97).

Spory o autorství byly vždy velmi lákavé, mnozí z nás pamatují napínavý seriál článků o RKZ v Literárních novinách před 30 lety. Dnes autorovi vědeckých prací dodávají na úctyhodnosti citační indexy, ale kdo ví, jestli v budoucnu nebudou ti nejschopnější sčítat své plagiátory?

Ještě je třeba říci, že jste právě dočetli nepůvodní práci, snad kompilaci, ale s uvedením pramenu, z něhož jsem čerpala kvantitativnělingvistické údaje (Marie Těšitelová a kol.: O češtině v číslech). Frekvenci slov zkoumat nemusíte, je moje vlastní.