Prosinec ve vědě

Marťanský běžec na dlouhé tratě

Začátkem prosince začaly na Arizonské univerzitě první zkoušky s novým vozítkem pro Mars, které by tuto planetu mohlo zkoumat v příštím století. Jak tvůrci robota doufají, mělo by být schopno letět k Marsu, sjet na jeho povrch a potulovat se tu podstatně výkonněji než nedávno tak úspěšný Sojourner. A to zásluhou toho, že by si na Marsu samo vyrábělo potřebné pohonné látky.

Vozítko se označuje jako LORPEX (LOcally Refuelled Planetary EXplorer). Jeho konstrukce vychází ze Sojourneru, který dnes už asi zcela ztichle odpočívá na Marsu v oblasti Ares Vallis. LORPEX je vyvíjen týmem Maxe Marcozziho, který doufá, že jeho dílo vyhraje v soutěži o přípravu takovéto aparatury. Ta by totiž vážila pouhou polovinu vozítka, které by si vezlo pohonné látky ze Země.

LORPEX by slunečními články zachycoval záření naší hvězdy, kterým by ohříval na 900^oC membránu, schopnou rozdělovat oxid uhličitý v atmosféře Marsu na kyslík a uhlík. Každých deset dnů by se měl získat jeden kilogram paliva. Spalovací komora by umožňovala tímto množstvím získat tolik energie, aby vozidlo ujelo na Marsu dva kilometry nebo provádělo složitější manévry při výzkumu planety. LORPEX by přitom vážil pouhých 21 kg.

Při prvních zkouškách bylo jako pohonná hmota užito helium – to abychom neotrávili své studenty, přiznal M. Marcozzi.

Zrodí se život na Titanu?

V poslední době jsme přesvědčováni, že i jinde v naší sluneční soustavě mohl být život, že rozkvetl kdysi s největší pravděpodobností především na Marsu. A nyní věda soudí, že i v budoucnu se opět vytvoří v naší planetární soustavě podmínky pro stvoření života.

Tvrdí to americký badatel Ralph Lorenz z Měsíční a planetární laboratoře Arizonské univerzity v Tucsonu. Další kolébkou života by se prý mohl stát největší Saturnův měsíc Titan, a to za šest miliard let...

Za tuto dobu totiž Slunce vyčerpá vodík ze svých svrchních vrstev, které se ochladí a rozšíří až do oblasti, kde obíhá naše planeta. Naše staré Sluníčko se tedy začne rozpínat v rudého obra, ohřeje i mrazivý měsíc Titan na teplotu –70^oC, takže se na něm vytvoří oceán z vody a čpavku, který v této směsi bude působit jako jakýsi fridex. Tedy zopakuje se tu vznik oceánu jako kdysi na naší planetě, s chemickým složením příznivým pro zrod života. Titan o průměru 5 150 km má hustší atmosféru než naše Země, více slunečního záření z ní odstraní metan a do oceánu začne pronikat víc světla.

Slunce zůstane rudým obrem po několik set milionů let, což je dostatečně dlouhá doba, aby mohl v titanském moři vzniknout život obdobně jako kdysi na Zemi.

Jak se stále více přesvědčujeme, nebyla by to nějaká výjimečná událost. V našem sousedství u staré hvězdy 51 v souhvězdí Pegase se prý může takto na nějaké planetě právě teď rodit tamní život. Nyní totiž přišlo z vysokohorské observatoře v coloradském Boulderu sdělení, že přes pochybnosti řady astronomů je opět pravděpodobnější, že kolem hvězdy 51 Pegasi opravdu planeta krouží.

Připomeňme z těchto starších přehledů, že v roce 1995 Michel Mayor a Didier Queloz z ženevské hvězdárny oznámili nález planety u této blízké hvězdy, podobné našemu Slunci.

Začátkem minulého roku však David Gray z kanadské Západoontarijské univerzity existenci planet u této hvězdy zpochybnil, protože podle jeho pozorování jde o proměnnou hvězdu. Potvrdit pulzace se už dalším astronomům nezdařilo. A nyní tedy Timothy Brown z Boulderu díky teleskopu na arizonském Mount Hopkins získal neobyčejně kvalitní spektra hvězdy, která neprozrazují žádné příznaky pulzací. Nezávisle to potvrdilo i několik dalších skupin astronomů.

Takže naděje na existenci planety u blízkého „sluníčka“ v souhvězdí Pegasa zůstává. Štěstí však neměl ani Alexandr Wolszczan z Pennovy státní univerzity, který r. 1994 oznámil existenci planet u pulzaru B 1257+12.

Znovu připomeňme: Wolszczan tehdy odhalil, že záření z tohoto pulzaru jeví periody 25,3 dne, jež vysvětloval tím, že kolem této hutné neutronové hvězdy krouží dvě planety.

Nyní však němečtí a američtí astronomové jeho hypotézu, jak se zdá, definitivně pohřbívají. V signálech se podle jejich názoru odráží vliv našeho Slunce, které rotuje právě rychlostí 25,3 dne. A zcela obdobně jako záření pulzaru B 1257+12 mají být ovlivněny signály kosmické sondy Pioneer 10.

Wolszczan nesouhlasí a chce svá pozorování zopakovat na kvalitnějším arecibském radioteleskopu v Portoriku.

Vyšší výtěžek jaderné fúze

Na pokusném Spojeném evropském prstenci JET v Abingtonu u Oxfordu se podařilo opět pokročit ve zvládání řízené termojaderné reakce. Vědecká Evropa se přiblížila k nejbližšímu významnému milníku, kdy tento tokamak vydá termojaderným slučováním stejné množství energie, jaké bylo k experimentu zapotřebí. Takže nyní se už podařilo získat při zažíhání jader vodíku plnou polovinu spotřebované energie.

Ptačí chřipka z Hongkongu

Do konce prosince jsme se mohli dočíst už o několika úmrtích na nový druh viru tzv. ptačí (kuřecí, drůbeží) chřipky v Hongkongu. Virus měl být přenesen na člověka z drůbeže, a ta se proto v prosinci minulého roku začala v Hongkongu rozhodnutím tamní vlády vybíjet.

Nové viry chřipky si s námi skutečně umějí zahrávat. Španělská chřipka z r. 1918 zabila dvacet milionů obyvatel planety, tzv. asijská z r. 1957 jeden milion, hongkongská chřipka z r. 1968 sedm set tisíc lidí.

Poplach začal počátkem prosince, když byly v Hongkongu hlášeny další tři případy onemocnění virem H5N1. K prvnímu známému případu infekce člověka tímto virem došlo v květnu, kdy tu na ni zemřel tříletý chlapeček.

Virus H6N1 byl do té doby znám pouze u drůbeže. Lékaři začali pátrat především po tom, zda se tento virus přenáší nejen z drůbeže na člověka, ale pak i z jednoho člověka na druhého. Což by pro nás byla zlá zpráva.

Prozatím se zdá, že se všichni hongkongští pacienti nakazili přímo od drůbeže. Ukazuje se však, že protilátky proti ptačímu viru H5N1 mají v krvi rolníci z jižních oblastí Číny, což znamená, že se jejich tělo s tímto virem setkalo už dříve.

Medicína se snaží pro jistotu být připravena na vypuknutí další epidemie. Londýnské centrum Světové zdravotnické organizace spolu s pracovišti v americké Atlantě, japonském Tokiu a australském Melbourne zahájilo práce na přípravě očkovací látky proti viru „kuřecí“ chřipky. Což je ovšem práce přinejmenším na půl roku...

Největší nukleární pohroma Ruska?

Když propukla v bývalém Sovětském svazu gorbačovovská glasnosť, byli i zasvěcení šokováni záplavou dříve pečlivě skrývaných informací o jaderných haváriích a radioaktivním zamoření. Zdálo se, že vše podstatné bylo už řečeno a odhaleno. Začátkem prosince byl svět vyveden z omylu zásluhou norských a ruských vědců. A to údajem o celkovém radioaktivním zamoření okolí nukleárních závodů na jižním Uralu, označovaných krycím jménem Majak (pozn. red.: viz J. Plešek, Vesmír 76, 428, 1997/8). Oblast u města Ozerska leží asi 150 km jižně od Jekatěrinska a 70 km severně od Čeljabinsku.

O stálé hrozbě tohoto centra (např. vysokém zamoření řeky Teči, kam byly původně zcela volně vypouštěny neředěné radioaktivní odpady) se několikrát zmiňoval i tento přehled.

Šokující novina spočívá v odhalení kvanta radioaktivních látek, které proudily téměř bez čištění do okolní přírody. Bylo tu vybudováno celkem sedm reaktorů na výrobu plutonia a tři závody na separaci tohoto prvku. Dva z reaktorů a jeden ze závodů jsou stále v provozu.

Posouzení tamní situace organizovala ruská a norská vláda a uvádí se v něm, že komplex Majak zamořil blízké i vzdálené okolí stronciem ⁹⁰Sr a ceziem ¹³⁷C s celkovou radiací 8 900 PBq (peta = 10¹⁵). Hrůzná výše vynikne při těchto srovnáních: Při 500 pokusných výbuších atomových zbraní v ovzduší bylo celkově uvolněno 1 550 PBq, při černobylské katastrofě 70 PBq a při havárii v Sellafieldu (dříve Windscale) 47 PBq. Sovětské centrum výroby jaderných náloží tedy vyprodukovalo pětkrát víc radioaktivního znečištění než všechny experimenty s atomovými zbraněmi a havárie v Černobylu a Windscale dohromady! Na jižním Uralu jsou v důsledku výroby atomových zbraní znečištěny stovky jezer, úsek řeky Teči v délce 200 km i 20 000 km² krajiny. Od padesátých let odsud bylo vystěhováno ze 40 vesnic 16 000 obyvatel, ale stále se tu zemědělsky hospodaří na ohrožené ploše 350 km². Jde o radioaktivně nejzamořenější oblast světa, konstatoval Per Strand z norského Úřadu radiační bezpečnosti. Přitom polovina radioaktivity je soustředěna v jezeru Karačaj; pouhých několik hodin strávených u něj stačí vyvolat akutní nemoc z ozáření.

Výrobní komplex Majak začal vypouštět tekuté radioaktivní odpady r. 1951 a dodnes odtud odchází ročně radioaktivita v hodnotě 25 PBq. Experti zjistili, že podzemní voda ještě ve vzdálenosti 3,6 km od jezera obsahuje v jediném litru 8 800 Bq radioaktivního stroncia.

Připomeňme, že r. 1967 jezero Karačaj v údobí sucha vyschlo a usazeniny byly rozváty až do vzdálenosti 70 km. Plocha jezera se proto nyní stále zavodňuje, ale nebezpečí v podobě bouří, povodní, nebo naopak sucha stále hrozí. Také se již psalo o tom, že k jinému velkému zamoření došlo při výbuchu nádrže s radioaktivním odpadem r. 1957, kdy byla postižena i území vzdálená stovky kilometrů.

Norská pomoc při určování rozsahu zamoření pramení z pochopitelné obavy, že se radioaktivita z jižního Uralu nakonec dostane až do řeky Obu a tím do Severního ledového oceánu.

Černobylská jaderná elektrárna přestává vyrábět elektřinu

Tři ze čtyř reaktorů jaderné elektrárny v Černobylu už delší dobu nepracují (po katastrofě jednoho reaktoru byly zastaveny postupně další dva). Nejpozději v březnu má být z provozu vyřazen čtvrtý, aby mohlo být opraveno 263 trhlin v chladicím potrubí. Naděje na opravu a uvedení do chodu dvou nehavarovaných je téměř nulová. Tlak Západu, aby byly na Ukrajině uzavřeny všechny jaderné elektrárny považované západními experty za nespolehlivé, je obrovský.

Preventivní rentgenové prohlídky prsu v mladém věku se vyplatí

Švédský výzkum prokazuje, že pravidelné preventivní prohlídky žen i před padesátým rokem věku snižují výrazně výskyt rakoviny prsu. V mnoha zemích vládne přesvědčení, že prohlídky pomocí rentgenového přístroje nejsou až do věku padesáti let nutné. Švédové však sledovali účinek prohlídek 26 000 žen ve věku od 41 do 49 let a zjistili, že se úmrtnost na rakovinu prsu u žen, které podstupovaly prohlídku každých 19 měsíců, snížila o 45 % v porovnání s těmi, jejichž první mammagram byl získán až v 49. roce věku.

Takže promyšlenější preventivní prohlídky by podle švédských lékařů mohly zachránit ročně životy 5 000 žen v západní Evropě a 7 000 žen v USA.

Nadužívání antibiotik?

Více než 90 % veškerých rým, bolení v krku a bronchitid je virového původu, tudíž nereagují na antibiotika, která působí antibakteriálně. Přesto je američtí lékaři předepisují v 50 až 80 % případů, kdy si dospělí nemocní stěžují na potíže s dýchacími cestami.

Takže v roce 1992 bylo v USA ze všech předepsaných receptů 21 % vystaveno na antibiotika, ačkoli většinou šlo o neúčelné mrhání léky, a navíc o podporu vzrůstající odolnosti bakterií vůči antibiotikům.

Podobně laděná zpráva přichází i z Francie. Více než 10 % pacientů ve francouzských nemocnicích, což je ročně 1 300 000 lidí, je poškozeno tím, že berou více léků, než je zapotřebí, nebo jsou jim vůbec předepisovány nevhodně. Francouzský ministr zdravotnictví Bernard Kouchner kritizoval nadměrné užívání léků ve své zemi, kde se spotřebuje dvakrát více antibiotik a třikrát více antidepresiv než v Anglii.

Malárií se lze nakazit i v Kanadě?

Ředitel oddělení tropických nemocí torontské Všeobecné nemocnice Kevin Kain prohlásil, že došlo k prvnímu případu nakažení malárií, aniž postižený opustil Kanadu a pobýval v nějaké tropické oblasti. Šlo o ženu infikovanou komárem, jenž předtím bodl člověka, který se vrátil s nákazou malárie z tropů. K. Kain vylučuje možnost, že komár přicestoval z tropů letadlem (pozn. red.: jak tomu bylo v případě, o němž psal J. Chalupský, viz Vesmír 73, 152, 1994/3).

Vegetariáni nepřáteli životního prostředí?

Nechceme urážet vegetariány, jde pouze o informaci ze Spojeného království, která dokazuje, že svět kolem nás je vždy složitější, než se na první pohled zdá. Badatelé z Centra pro energii a životní prostředí Univerzity v Exeteru došli k závěru, že vegetariáni jedí možná zdravěji, avšak jedlíci masa dělají víc pro ochranu životního prostředí. Přírodě přátelštější jsou prý nejen konzumenti masa, ale i cukroví, zmrzliny, bramborových smažených lupínků či bílého chleba. Zatímco ti, co holdují čaji, kávě, rajčatům, salátové zelenině nebo bělomasým mořským rybám, jsou zamořovatelé světa, protože příprava těchto potravin je velice energeticky náročná (v úvahu bylo vzato např. i užití herbicidů, hnojiv, sklizeň, přeprava, balení).

Lidé se chovají velice různě: každý šestý Brit sní za rok potravu, k jejímuž získání bylo zapotřebí méně než 10 000 MJ energie, a jiný šestý více než 25 000 MJ.

Abychom si mohli koupit 1 MJ energie v podobě kávy, je zapotřebí 177 MJ energie, tedy 177krát více! Stejně náročný je i – čaj... 1 MJ v podobě rajčat si vyžádá 49 MJ energie, bělomasých mořských ryb 36, ovoce 22, obilovin s vyšším podílem vláknin 18, hovězího masa nebo karbanátků 8, kuřete 7, skopového 6, bramborových lupínků 0,79, bílého chleba 0,79, zmrzliny 0,32. Sytit se tedy nezdravými smaženými čipsy dělá přírodě dobře, obsahují více energie, než kolik do nich investujeme při jejich přípravě. A taková zmrzlina! Na tu je zapotřebí šestsetkrát méně energie než na kávu...

Britové snědí ročně potraviny, do nichž byla vložena plná desetina veškeré získávané energie v jejich zemi, přičemž odpovídají za 15 milionů tun uhlíku vypouštěného do ovzduší v podobě oxidu uhličitého. Tuto bilanci ovšem ovlivňuje výrazně to, zda jíme maso produkované v okolí místa, kde žijeme, nebo dovezené třeba z Austrálie... Takže máme jíst přátelštěji přírodě?

Jak slyší delfíni?

Podle výzkumů ruského badatele Alexandra Supina je sluchová rozlišovací schopnost delfínů téměř stonásobně dokonalejší než u člověka. Lidé umějí při nejlepším rozlišit zvukové intervaly setinu sekundy, delfíni až desetitisícinu sekundy (0,1 až 0,3 ms). Zatímco člověk umí rozlišit dva krátké zvuky, když mezi nimi uplyne několik milisekund, delfíni jsou toho schopni při přeryvu 0,2 až 0,3 ms.

Evropský boj o transgenovou kukuřici nekončí

Evropská komise už 10. září na základě doporučení tří vědeckých výborů prohlásila, že transgenová kukuřice nepředstavuje žádné nebezpečí pro lidské zdraví ani pro životní prostředí. A tak byly požádány tři státy – Rakousko, Itálie a Lucembursko – aby zrušily své zákazy používání a prodeje této plodiny.

Rozhodnutí vyvolalo další vlnu protestů. Vídeň zauvažovala, zda záležitost nepředá Evropskému soudu. Ekologické organizace obviňují Evropskou unii, že ustoupila nátlaku nadnárodních koncernů. Komise však stojí na svém a znovu potvrdila své rozhodnutí z prosince 1996: souhlasí, aby se obchodovalo s genově modifikovanou kukuřicí, tak jak to připravila švýcarská firma Ciba-Geigy, přejmenovaná po spojení se Sandozem na Novartis.

Odpůrci argumentují tím, že „nepřirozený“ vložený gen působící proti parazitům by mohl ovlivňovat nepříznivě i prospěšný hmyz. Odvolávají se na pokusy, které byly prováděny ve Francii s řepkou. Práce v laboratoři srovnávací neurobiologie v Bures-sur-Yvette, podpořené britskými a belgickými badateli, mají naznačovat, že genově pozměněné rostliny řepky nejsou zcela bezpečné pro včely. Když se včely živily roztokem cukru, který obsahoval vyšší koncentraci proteinů z řepky, zkracoval se jejich život  a snižovala se schopnost rozlišovat vůně. A přitom belgická firma Plant Genetic Systems získala loňského června povolení s genově pozměněnou řepkou obchodovat. 

Mění se náboženskost vědců?

Roku 1916 psycholog J. Leuba rozeslal tisícovce amerických vědců, vybraných víceméně náhodně podle telefonního seznamu, dotazník týkající se jejich vztahu k náboženství (pozn. red.: viz Vesmír 76, 354, 1997/6; Nature 386, 435–436, 1997). Více než 40 % věřilo v existenci osobního Boha a 50 % v nesmrtelnost. Dva američtí vědci nyní tento výzkum zopakovali, přičemž se snažili postupovat podobně. Výsledek byl také podobný: více než 40 % současných amerických vědců věří v existenci osobního Boha a přibližně stejný počet v nesmrtelnost. Jediný rozdíl spočívá v rozdělení víry mezi představitele různých vědních oborů. Roku 1916 byl největší podíl nevěřících nebo skeptiků mezi biology (70 %), dnes mezi fyziky a astronomy (78 %). Nejzbožnější jsou teď matematici (45 %). Oba průzkumy se doplňují rozsáhlým výzkumem starým 28 let, který se týkal 60 000 univerzitních profesorů v USA. Vypověděl např., že 43 % biologů a fyziků chodí dvakrát až třikrát měsíčně do kostela. V návaznosti na tyto studie byla v létě minulého roku zveřejněna novinářská anketa, kde svůj postoj k víře vyjádřila řada významných vědeckých pracovníků. Sir John Houghton, který donedávna vedl mezivládní skupinu vědců zabývajících se studiem proměn klimatu, je přesvědčeným věřícím. Psal články o významu modlitby a knihu o skleníkovém efektu publikoval r. 1994 v nakladatelství náboženské literatury. Astrofyzik George Smoor z Lawrencovy národní laboratoře v Berkeley je toho mínění, že reliktní záření jako jeden z důkazů pro správnost teorie velkého třesku je „podpisem Boha“.

82letý laureát Nobelovy ceny Charles Townes, spolutvůrce laseru, se modlí každý den. Podle něho platí, že „věda se snaží poznat mechanizmy vesmíru, kdežto náboženství jeho smysl – není možné oddělovat jedno od druhého“. Badatel Francis Collins, jeden z objevitelů genu nemoci mukoviscidózy (cystické fibrózy) a ředitel amerického projektu Lidský genom, se prohlašuje za přesvědčeného křesťana. Nevidí rozpor mezi darwinovskou teorií vývoje a náboženstvím: „Proč by Bůh nepoužil mechanizmus evoluce k tvoření?“

Pro fyzika Davida Scotta, kancléře Massachusettské univerzity v Amherstu, „dva hlavní obory, které se snaží vidět v hledání pravdy esenci lidského snažení, jsou věda a náboženství“. Belgičan Christian de Duve, laureát Nobelovy ceny za biologii v r. 1974, napsal: „Mnozí mí vědečtí přátelé jsou bojovnými ateisty. Ale ateizmus není určen vědou, ani na ní není založen. Nevíra je pouze osobním názorem, jako jiné názory.“ Jiný laureát Nobelovy ceny, Joshua Lederberg, odpověděl: „Nic nemůže zničit božské. Je nepochybné, že vědecké bádání je podněcováno náboženskostí.“ Fyzik John Polkinghorne, prezident Královniny koleje v Cambridži, byl vysvěcen anglikánským knězem. Pro něho „Bůh může jednat velmi rafinovanými způsoby, které jsou fyzikálně nepostižitelné“.