BURKHARD FRENZEL (ed.): Rapid mass movement as a source of climatic evidence for the holocene

Stručně řečeno je to kniha o kamenných lavinách, suťových proudech a sesuvech. Kolektivu asi třiceti autorů jde zejména o odpovědi na otázky, kde a za jakých okolností dochází nejčastěji k náhlým posunům půdy a skalního podloží a zda tyto pohyby nějak souvisejí s určitým typem klimatu. Tím, jak žijeme v očekávání klimatických změn, se vždy snažíme najít nějaký paleoklimatický režim, který se blíží naší představě budoucnosti, a na základě historie (v tomto případě geologické či klimatické) zkoušíme odhadnout, co nás čeká a nemine.

Klasický model vývoje svahových pohybů nám říká, že v dobách ledových k žádným velkým sesuvům a řícením nedocházelo, protože půda byla zmrzlá a volné kameny byly dobře tmeleny ledem. Na sklonku doby ledové se začalo projevovat náhlé střídání teplých a studených období a pro tuto dobu jsou obrovská skalní řícení charakteristická. Panoval tehdy zvláště nebezpečný teplotní režim – voda v noci zmrzla, zvětšila svůj objem a odvalila kus skály, ve dne rozmrzla a zatekla hluboko do rozsedlin skalního masivu. Celý cyklus se mnohokrát opakoval. (I dnes v naší přírodě padá nejvíc kamenů na jaře, když roztaje sníh.)

Situace v holocénu byla mnohem komplikovanější. Sesuvy vznikaly nejčastěji následkem kombinace vnitřních a vnějších klimatických faktorů. Celkově můžeme říct, že většina sesuvů se dlouze připravovala postupným rozpadem masivu, a pak byla náhle iniciována. V jižní Evropě bývá sesuv často vyvolán zemětřesením, ale v tektonicky stabilnějších oblastech Evropy je nejčastější „rozbuškou“ sesuvu dlouhotrvající déšť. Voda pronikne masou rozvolněného materiálu, zatíží jej a tím urychlí jeho skluz, a zároveň funguje jako tektonické mazadlo, které usnadní pohyb po odlučné jizvě.

Hlavní fáze evropských sesuvů probíhaly v pozdním boreálu a raném atlantiku před 7500–6000 lety, a potom v raném subatlantiku před 2500–2000 lety. Méně intenzivní a méně časté sesuvy probíhaly v několika fázích před 5500–3000 lety a během chladných výkyvů v letech 1550–1850. Posledně jmenované sesuvy souvisely nejen s chladnějším počasím malé doby ledové, ale také s činností člověka, zejména s odlesňováním horských pastvin. Malá doba ledová byla, jak to vypadá, jen zdánlivě vlhčí než dnešní klima – malý odpar v celkově chladnějším klimatu způsoboval spíš hromadění podzemních vod. Zajímavé je pro nás období před 2500–2000 lety, které bylo skutečně poněkud vlhčí a studenější. V té době se šířil les například i ve střední Itálii, ale také v tomto případě je těžké rozhodnout, jestli tam byly mnohem horší podmínky pro zemědělství, anebo zda se antické říše raději orientovaly na dnes dosti vyschlé zemědělské oblasti severní Afriky.

Na území České republiky existují dvě rozsáhlé, z hlediska sesuvů potenciálně nebezpečné oblasti. První z nich jsou po loňské povodni dobře známé flyšové Karpaty. Druhou oblastí je celý kaňon Labe mezi Portou Bohemicou a Německem. Existují zde desítky více či méně aktivních anebo i zcela fosilních sesuvů, které ještě před sto lety dosahovaly takových rozměrů, že byly schopny částečně ucpat labské koryto. Platí-li pro tyto sesuvy vůbec nějaké pravidlo, tak zní: až začne pořádně pršet, hlídejte si nejen Labe pod vámi, ale také kopce nad vesnicí.