Arzen v podzemních vodách Bangladéše

Téměř celý Bangladéš leží na obrovské říční deltě Gangy, která vyplňuje i značnou část Bengálského zálivu. Při rychlém výzdvihu Himálaje, který ve své centrální části povyrostl snad až o 3–4 km za méně než milion let, se uvolňovaly obrovské objemy zvětralin. Ty byly při monzunových povodních transportovány nejen do horských podhůří, ale zejména do delty Gangy v Bengálském zálivu, kde pevnina díky neustálému přínosu himálajského písku a bahna neustále dorůstá a zatlačuje oceán.

Původ arzenu je třeba hledat v pyritu či arzenopyritu, který je uvolňován při zvětrávání migmatitů a granitoidů tvořících jádro Himálaje. Arzen z arzenopyritu sice poměrně snadno zvětrá a přejde do roztoku, ale vzápětí je adsorbován na hydroxidy manganu a železa. Tyto sloučeniny bohaté arzenem jsou rychle pohřbeny dalšími sedimenty a arzen je tak dlouhodobě „zneškodněn“. Jenže i v Bangladéši platí mechanizmus, který popsal Z. Borovec ze sedimentů Labe. Hlouběji pohřbené říční sedimenty s vysokým obsahem organické hmoty se octnou v redukčních podmínkách, takže místní, částečně litotrofní bakterie nemohou dýchat kyslík z podzemních vod. Místo toho spotřebovávají při oxidaci organické hmoty kyslík z hydroxidů železa a mění tak trojmocné železo na dvojmocné. Při této transformaci, což je vlastně rozpouštění železa, je pochopitelně částečně uvolňován i adsorbovaný arzen. Jeho pohyb je v jílovitých sedimentech naštěstí velmi pomalý, takže za normální situace není životní prostředí příliš ohroženo. ¹⁾

Jenže v přelidněném Bangladéši je normální životní prostředí snad až někde za hranicí výsostných vod. Miliony lidí potřebují obrovské množství pitné vody. Již déle než třicet let trvá masivní kampaň, aby lidé přestali využívat bakteriálně kontaminované vody z mělkých zvodní a místo toho spotřebovávali hlubší obzor spodních vod, který leží v hloubce okolo 20–50 m. Během uplynulých desetiletí byly za pomoci mezinárodních agentur a nevládních organizací vybudovány tisíce jímacích vrtů, na kterých dnes závisí několik desítek milionů Bangladéšanů. (Podobné problémy se vyskytují také v Západním Bengálsku.) Vrty pomohly dramaticky omezit výskyt parazitárních onemocnění, ale přinesly arzenikózu – vleklou otravu arzenem. Je to nemoc, která postupně vede k oslabení celého systému, což se obvykle projevuje skvrnami na kůži a později rakovinou. V lehčích případech je doporučován odpočinek, strava bohatá na proteiny a pití velmi čisté vody. Umíte si představit, o jak dobrou radu jde z hlediska místního zemědělce!

Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje pro pitnou vodu limitní obsah 0,01 mg As/l, zatímco 22 % všech 16 tisíc analyzovaných vzorků podzemních vod v deltě Gangy obsahuje víc než 0,05 mg As/l. Celkově je zvýšenými obsahy arzenu postiženo asi 90 000 km², na nichž žije 77 milionů lidí. Zhruba polovina z nich je dnes již přímo závislá na podzemních zdrojích vody bohatých arzenem. Při orientačním výzkumu se ukazuje, že ve vesnicích může být nějakou viditelnou formou otravy arzenem postiženo asi 20 % populace, a to i ve vesnicích, které byly na jímací vrty připojeny teprve před sedmi lety. Tragickým rozměrem situace je pokračující kampaň mezinárodních agentur, aby lidé více využívali podzemní vodu. Po třiceti letech nedomyšlené mezinárodní pomoci se setkáváme s největší hromadnou otravou v dějinách lidstva.

Tuto zprávu jsem si s určitým vnitřním otřesem přečetl v době, kdy se sdělovací prostředky celého světa zabývaly mírou sblížení Moniky Lewinské a amerického prezidenta. Skupina specialistů – lékařů a hydrogeologů – vydala o situaci v Bangladéši „Dháckou deklaraci“, ale v novinách jsem o této záležitosti, která tragicky ovlivňuje životy desítek milionů lidí, nenalezl ani zmínku. To, co se děje bangladéšským zemědělcům, nám třeba může být jedno, ale i pro nás vyvstává otázka: o čem vlastně informují noviny a masmédia? Skoro mám podezření, že většina z nich do nás a s naší aktivní spoluúčastí cpe nedůležité hlouposti právě proto, abychom nemuseli myslet na nějaký jed ve vlastní studni. ²⁾