Povodeň a krajina

Po katastrofálních povodních, které loni v červenci postihly velkou část Moravy a severovýchodní Čechy, se rozproudily živé diskuse o činitelích ovlivňujících povrchový odtok vody a průtoky při povodni. Kritizován byl hydrologicky nepříznivý stav krajiny, zaviněný především pozemkovými úpravami v letech 1949–1989 (viz snímek a snímek). V tomto nepříliš rozsáhlém časovém úseku naše krajina doznala množství hydrologicky nepříznivých změn.

Stupeň narušení jednotlivých krajin byl dokládán změnami poměru plochy zemědělských kultur vůči nezemědělskému půdnímu fondu a také úbytkem některých stabilizačních prvků v krajině. Zjistilo se, že v průběhu zmíněných čtyř desítek let se změnil nejen vzhled krajiny, ale celá její struktura, toky energie a informací – i jejich význam.

Často byl setřen charakteristický ráz krajinných celků, ubylo podmanivých, půvabných detailů (Vesmír 71, 277, 1992/5). Zmizely jak cenné prvky tvarové povahy (ojedinělé balvany, lidové stavby, studánky, viz Vesmír 70, 397, 1991/7), tak jevy nemateriální povahy, které lze shrnout pod označení „genius loci“ (74, 403, 1997/7).

Všechny krajinné útvary, které jsou uvedeny v rámečku 1 , ovlivňují průtok a odtok vody. Některé z nich plní v krajině funkci záchytných, vsakovacích, akumulačních, retenčních a drenážních zařízení zároveň. Za nejdůležitější hydrologické procesy, jež jsou zmíněnými krajinnými útvary a úpravami ovlivňovány, lze označit přeměnu povrchového odtoku na odtok podpovrchový, schopnost akumulovat vodu, retenci (přirozené i umělé zdržení vody v krajině), drenážní schopnost, intercepci (zadržování vody na povrchu rostlin) a influkčně-infiltrační schopnost půdy.1) Jejím nositelem jsou kanálky, trubičky a pukliny souborně nazývané pedohydatody (přesněji viz Vesmír 73, 396, 1994/7 nebo Vesmír 76, 551, 1997/10). A právě v orných půdách, až na výjimky, je pedohydatod málo, navíc povrch půdy bývá rozplavován deštěm a hydrologicky účinné póry ucpávány jemnými částicemi. Někdy potom půda kornatí. Ve všech takových případech následuje povrchový odtok vody.

Kulturně-technické pojetí

Inženýrská praxe dokáže stanovit limitní rozměry svažitých pozemků, určit polohu vsakovacího pásu, vsakovacího či záchytného drénu, záchytného či vsakovacího průlehu, záchytného příkopu, protierozní meze, protierozní hrázky, poldru, nádrže. Dokáže je i dimenzovat s požadovaným zabezpečením účinnosti.

Metodami kulturně-ekologického inženýrství (Vesmír 69, 377, 1990/7) a ekosozologie (Vesmír 67, 395, 1988/7; 69, 25, 1990/1) lze pro konkrétní krajinu vytipovat klíčové strukturní útvary, prvky, úpravy a kulturní objekty, které rozhodujícím způsobem ovlivňují její funkce a umožňují řízení i kontrolu krajinného ekosystému. Zároveň mnohé z nich přispívají k jedinečnosti vzhledu krajiny jako celku.

Krajinné invarianty lze rozdělit na stabilizační a kulturně-přírodní. Stabilizační jsou útvary, prvky, úpravy, objekty a stavby v krajině, které mají na funkce krajinného ekosystému klíčový vliv, umožňují jeho řízení a kontrolu. Kulturně-přírodní pak jsou ty, které jsou součástí našeho kulturního dědictví a přírodního bohatství. Tato koncepce je v souladu s pojetím krajiny jako svébytného fenoménu a zároveň nevylučuje možnost určité kontroly a řízení krajinného ekosystému.

Preventivní protipovodňová opatření

Jestliže v krajinném ekosystému nemají být jeho základní přírodní a kulturní složky poškozovány, je nutné jej chránit. Ochranná protipovodňová opatření se mají doplňovat navzájem, přičemž systém ochrany by měl začínat v horních částech povodí. Proto by výstavba retenčních nádrží měla představovat až poslední krok protipovodňových opatření! Neměly by tedy být navrhovány jako první, ale v závěru, jako výslednice hydrologického dopočtu. Především je třeba podchytit nejdůležitější místa ochranné struktury. Podkladem pro uskutečnění ekostabilizačních hydrologických opatření v krajině by se měly stát výsledky pravidelných revizí (jednou za 5–10 let) a revizí mimořádných (např. v době povodní a bezprostředně po nich).