Náhlost

Citlivým tématem tohoto čísla je lidské klonování a patřilo by se, abych si to vzal též za téma úvodníku. To jsem však již jednou učinil ¹⁾ a nic nového mě v tuto chvíli nenapadá. Snad jen jedna otázka, ta se však vymyká jak teoretickému, tak (dnes a ještě dlouho) empirickému zkoumání. Jde o otázku, zda a jak by se poté, co by se klonování stalo běžným způsobem tvorby lidí, změnil přirozený vztah jednotlivce k vlastnímu životu a smrti, k životu a smrti potomků (těch i oněch), k trvání a zániku vlastního rodu, kmenu a rodokmenu.

S nápadem, že bychom se mohli klonovat, si neumíme poradit – snad hlavně proto, že přišel tak náhle. A pokud se lidstvo nedohodne jinak, k realizaci tohoto nápadu ve velkém měřítku dojde rovněž náhle. Jde ovšem o náhlost nazíranou z perspektivy věků, nikoliv pouhých dnů či let, a právě tato perspektiva věků je důležitá, podobně jako všude tam, kde rychlé změny mají souvislost s dlouhodobým děním. Dobrá, podívejme se na náhlost jako takovou.

Jsou věci, které přicházejí náhle – takto se běžně, samozřejmě a srozumitelně vyjadřujeme, aniž bychom si všimli, že je v tom něco, co stojí za zamyšlení. Letmý náhled do korpusu českého jazyka ²⁾ nám připomene typická užití slov ‚náhlý‘, ‚náhlá‘, ‚náhlé‘: může to být příchod, rozkvět, útok, objev, nápad, zlom, otřes, obrat, zvrat, zastavení, zvýšení, zlepšení, zhoršení, spěch, slabost, ticho, ztráta, příval, zatmění, výbuch, sesuv, krize, střet, mdloba, záchvat, probuzení, oslnění, selhání, rozhodnutí, překvapení, prozření, poznání, přízeň, rozmar, tíseň, úmrtí, skon, smrt. Jak vidno, o náhlosti mluvíme u vzniků, změn, zániků a událostí, u příhod tělesných i hnutí duševních. Vždy jde přitom o něco, co se děje jednak rychle (třeba i skokem), jednak nečekaně, přičemž tím nečekaným je buď děj sám, nebo jen ta jeho rychlost. Proto opakem náhlého je vše pozvolné, pomalé či postupné, ale také vše očekávané, předvídané či předpokládané (o smrti pod gilotinou mluvíme jako o smrti rychlé, nikoliv náhlé). Zatímco první rys náhlého, rychlost (či skokovost), se nám může zdát něčím relativně objektivním, dokonce snad i měřitelným, vztahuje se druhý rys, nečekanost, spíše k subjektivním pocitům překvapeného pozorovatele. Pokusím se naznačit, že v tom vlastně není velký rozdíl.

Kdykoliv nějaký konkrétní jev – vznik, změnu, či zánik něčeho – označíme jako náhlý, činíme tak vždy jen v rámci určitého diskurzu (řeči spojené s jistým tématem, oborem, pohledem a zájmem). Zaměřením své pozornosti na dotyčný jev totiž z celku nekonečného světa vydělujeme – dílem vědomě a dílem bezděčně, vždy však nezbytně – jen jistý jeho fragment, úroveň popisu, kontext, čili to, v čem je dotyčný jev sledovatelný, vnímatelný, sdělitelný a zhodnotitelný. Jen v rámci příslušného diskurzu se nám pak jev může vykázat svou náhlostí.

I v případech, kdy nějaký náhlý jev běžně a neproblematicky chápeme jako dění ve vnější, námi nijak neovlivňované realitě (představme si třeba výbuch sopky), jsme to přece jen my (lidé a nám podobní), kdo vědomě či bezděčně volíme diskurz, v němž lze o tomto jevu myslet a mluvit, že je náhlý. Rozdíl mezi náhlým a pozvolným je pěkným příkladem toho, co si člověk a realita spolu zjednávají ³⁾ (nehodlám zde rozvádět, že i jevy samotné jsou vposledku takto zjednávány).

Na zmíněných dvou rysech náhlého (rychlosti a nečekanosti) lze dobře předvést, že rozdíl mezi „objektivitou“ prvého a „subjektivitou“ druhého je jen relativní. Je jistě pravda, že nečekanost, překvapivost, nepředvídanost a nenadálost již svými slovy naznačují závislost na pocitech jednotlivého člověka. Nicméně v důsledku společného poznání a zkušenosti se lidé v pojetí těchto charakteristik poměrně často shodnou, a proto je mají skoro za něco objektivního.

S rychlostí je to vlastně naopak. Rychlou, ba i skokovou změnu fyzikálních dějů (mimo kvantovou fyziku) si kdykoliv můžeme představit jako projev nějakého pomalého procesu na jiné úrovni popisu, zejména v jiném měřítku času a prostoru. To nás však přenese do odlišného diskurzu, v němž zpravidla přicházíme o původní kontext. Stěží lze pak čekat shodu v tom, co je náhlé a co pozvolné, ba i v tom, o čem je vůbec řeč.

(Podobné myšlenky mě napadají vždy, když pozoruji našeho chameleona, jak neuvěřitelně rychle vystřeluje svůj dlouhý lepkavý jazyk na sedící mouchu. Zdalipak i on považuje svůj labužnický akt za rychlý? Třeba ve svém zpomaleném světě pozorně sleduje líné chování mouchy, ke které se zvolna blíží špičkou jazyka.)

Relevantní měřítko času (přesněji rozsah měřítek) pro ten či onen diskurz v našem přirozeném světě úzce souvisí s tím, co je v onom diskurzu chápáno jako přítomnost, čili jaké časové rozpětí má v něm slovo „teď“. To může být různé: teď – čili když píši (vy čtete) tuto větu, teď – čili dnes, teď – čili letos, teď – čili v tomto století, teď – čili v holocénu. Ve vědeckých diskurzech se o přítomnosti příliš nemluví (výjimkou jsou historické a evoluční vědy), přesto však si většina disciplín udržuje svá vlastní preferenční měřítka popisu (a za nimi velmi skrytě subjekt popisujícího). Proto i v konkrétních vědách lze rozlišovat jevy náhlé od jevů pozvolných, vždy ovšem v dobře dohodnutém relativním smyslu slova.

V perspektivě věků může ke všeobecnému klonování lidí dojít vskutku náhle. V perspektivě let je snad ještě trochu času si uvědomit, co by to mohlo znamenat.