Terénní stanice

Již od druhé poloviny minulého století byly zřizovány stanice na mořském pobřeží a také na březích jezer. Ekologické zaměření biologie se tehdy rodilo v lůně klasických botanických a zoologických oborů a badatelé pociťovali nutnost pracovat co nejblíže objektům svého vědeckého zájmu. Doprava nebyla ani nejrychlejší, ani příliš pohodlná, osud živého materiálu převáženého do laboratoří byl nejistý, a tak se nelze divit, že navzdory počátečním finančním nákladům se jevily terénní stanice jako ideální řešení.

U nás máme v tomto ohledu více než stoleté prvenství. Prof. Antonín Frič, který koncem minulého století působil v Národním muzeu a na Karlově univerzitě, byl v mnoha směrech nesmírně moderní ekolog. Nechal se inspirovat příkladem zakládaných přímořských výzkumných stanic a prosadil roku 1888 v Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech s finanční podporou továrníka Ferdinanda Pernera konstrukci malé přenosné tzv. létací zoologické stanice (obrázek). S využitím nových možností terénní základny zahájil u nás první vpravdě ekosystémový výzkum. Stanice se postupně stěhovala na dva rybníky: Dolnopočernický u Prahy a Kačležský u Jindřichova Hradce, potom na šumavská jezera Černé a Čertovo, a konečně na slepé labské rameno Skupice u Poděbrad. Mezitím se mu podařilo v roce 1892 vybudovat, s pomocí mecenáše pana Bély Dercsenyho, stálou stanici na břehu Dolnopočernického rybníka (obrázek).

Důvody, které v té době vedly k zřizování terénních laboratoří, jsou pochopitelné. Otázkou zůstává, jaký je význam podobných pracovišť pro ekologii dnes. Doprava většinou není problémem, existuje řada metod, jež umožňují transport živého materiálu či vzorků k chemickým analýzám na velké vzdálenosti. Měřicí přístroje jsou konstruovány pro jednoduchou, často automatizovanou práci v terénu. Zdálo by se tedy, že terénní stanice přežívají jako určitá tradiční zařízení a jsou, zvláště není-li dost finančních prostředků na jejich provoz, odsouzena k postupnému zániku.

Všechny pokusy, ať laboratorní či terénní, je třeba neustále zpětně porovnávat s přírodní skutečností. Řada terénních pokusů se dnes již technicky významně neliší od uspořádání laboratorního. Souběžná měření v pokusných a kontrolních nádržích, opakovaná měření v krátkých časových intervalech, měření či vzorkování během dne i noci, to vše klade vysoké nároky na pracovní nasazení a minimalizaci časových ztrát. Pro podobné účely je terénní stanice jako stvořená.

Charakter velkých přírodních celků je určován především vztahy mezi organizmy. Pro seznámení s těmito skutečnostmi jsou terénní pracoviště ideálním prostředím, které poskytne základní vybavení i technicky velmi dokonalé laboratorní zázemí a zároveň umožní studentům těsný styk s živou přírodou.

Hydrobiologická stanice u Blatné

Jak už to v historii vědy bývá, generace přicházející po průkopnících zaměří svůj zájem většinou do odlišných oblastí. A tak ani prof. Frič neměl ve svém ekosystémovém studiu nádrží pokračovatele srovnatelného významu. Teprve ve dvacátých letech se habilitoval pro hydrobiologii na Karlově univerzitě v Praze doc. Karel Schäferna. Zajímal se nejen o sladkovodní ekologii, ale také o parazity ryb, a byl proto často zván jako expert majiteli velkých rybničních hospodářství. Po dohodě s ředitelem lnářského velkostatku, Ing. Theodorem Mokrým požádal majitele pana Karla Lillgenau (obrázek) o propůjčení nějaké menší budovy, kterou by bylo možno upravit na hydrobiologickou stanici. V roce 1924 byla sepsána smlouva o propůjčení malé hájenky v katastru obce Tchořovice, asi 5 km na západ od Blatné v jihozápadních Čechách. Budova byla již po několik let opuštěná, a tak trvalo celý rok, než byla upravena pro výzkumný provoz i výuku. Slavnostní otevření Hydrobiologické a rybářské stanice se konalo 31. 10. 1925 a zúčastnila se ho řada okolních majitelů rybničních hospodářství i hosté z pražské univerzity, České akademie věd, Masarykovy akademie práce a dalších kulturních či vládních organizací (obrázek). Obě výše zmíněné akademie se také podílely na nákladech stavebních úprav i pozdějšího provozu stanice (viz Vesmír 4/55, 197, 1925).

Od té doby stanice nepřetržitě slouží původnímu účelu, vymezenému docentem Schäfernou v zahajovacím projevu: „hydrobiologickému a rybářskému výzkumu v terénu a výuce studentů“. Výzkum zde probíhal, byť v omezené míře, i za války. V roce 1948 byla existence stanice ohrožena, protože po vyvlastnění lnářského velkostatku, jenž mezitím přešel do majetku pražského právníka JUDr. J. Vaníčka, bylo i uživatelské právo ke stanici zrušeno. Aktivitou profesorského sboru byla stanice zachráněna a Karlova univerzita ji posléze získala do svého vlastnictví. V průběhu následujících desetiletí byla stanice rozšířena, byl zaveden elektrický proud a voda a laboratoře byly vybaveny moderní analytickou technikou.

Výzkumné projekty studentů i odborných pracovníků jsou dnes zaměřeny na teoretické otázky populační ekologie vodních organizmů, jejich genetiky či vlivu na charakteristické vlastnosti celého ekosystému. Vedle teoretických projektů se studují i praktické problémy, např. vliv kyselých srážek (znečištění ovzduší) na vodní nádrže, hromadění těžkých kovů v tělech vodních organizmů nebo uplatnění různých ekotechnologických metod.

Od slavnostního zahájení provozu stanice až do dneška je vedena kronika, kde jsou zaznamenány všechny pracovní návštěvy. Má již 12 svazků. Nejstarší z nich obsahuje vlastnoruční zápisy prof. Friče z činnosti létací stanice na Černém jezeře na Šumavě a labském rameni Skupice (obrázek).

Budoucí osud tohoto prosperujícího terénního pracoviště je zatím nejistý. Na budovu a pozemek stanice vznesli restituční nároky potomci bývalého majitele, a tak další výzkumná a výuková činnost bude záviset na příštích dohodách.