Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Hrdina naší doby

 |  5. 9. 1997
 |  Vesmír 76, 506, 1997/9

Vzestup diktátu úřednictva vede k snížení statutu vědců a vzdělanců, demoralizuje je a zbavuje je pocitu smysluplné práce

Jde o jev sice celosvětový, ale obzvlášť patrný v západní Evropě, Severní Americe a Japonsku: vědy jsou ohroženy jak změnou celkového přístupu, tak rozkladem zásad. Za této situace by mohla být poučná celoživotní vědecká dráha velkého hmyzího fyziologa Vincenta Wiggleswortha (1899 – 1994).

Wigglesworth byl muž plachý, jemný, avšak cílevědomý, obdařený pronikavou inteligencí a zvídavostí. Od vášnivé dětské záliby v hmyzu vedla jeho dráha k vědě – k doktorátu medicíny a k celoživotnímu výzkumu nejrůznějších stránek hmyzí fyziologie a morfogeneze. V období let 1921 až 1991 uveřejnil 264 prací, z toho jen u devatenácti měl spoluautory. Napsal devět knih a v sedmi vydáních aktualizoval svou vynikající učebnici Základy fyziologie hmyzu (Principles of Insect Physiology). Byl výjimečný nejen rozsahem a šíří svých objevů, ale i způsobem, jak se k nim dopracoval. Svou kariéru začal ještě v době, kdy se otevřená mysl cenila výš než technické dovednosti a drahé přístroje. Jeho způsob práce nám může přiblížit nemálo z toho, co je pro život vědy důležité.

Podobně jako Darwin věřil i on, že předním úkolem vědece je nalézt řešení problémů: „Fakta jsou pro vědce nezajímavá, pokud nepřispívají k teoriím a k zobecňování.“ Jeho četné objevy nevzešly z omezených módních trendů, ale z nadšeného zkoumání pokusného materiálu, který představuje nepředvídatelný, a proto mnohem bohatší zdroj poznatků. Srovnejte to s dneškem, kdy se kombinuje úzký pohled diktovaný módou s tendencí vynášet do popředí primadony a tak vyzdvihovat přínos několika málo osob. Obojí pak omezuje dobrodružství myšlení. Moderní věda se začíná podobat skrumáži na dětském večírku, kde se skupinky opřekot ženou za tím, kdo umí dostatečně silně křičet.

Wigglesworthovo vystupování bylo strohé a uhlazené. Nikdy nemluvil o tom, na čem zrovna pracuje, a ani se nezajímal o nepublikované práce jiných. Z toho, co vyšlo tiskem, pokládal valnou část za pochybenou a zavádějící, a proto nemělo smyslu věnovat pozornost nepublikovaným věcem, které tím spíš budou asi nevalné hodnoty. Jaký kontrast proti moderní vědě, kde se dobře daří nepodloženým zprávám! Hvězdy jednotlivých oborů objíždějí svět, promlouvají na konferencích a stále dokola uveřejňují sekundární prameny. Výsledkem je zprůměrované mínění, které udusí jakýkoli projev originality. Klesá počet nezávislých vědeckých škol v různých zemích, které by vyvíjely vlastní přístupy k problémům.

Originalitu mohou tlumit i časopisy. Šéfredaktoři, když odhlédneme od jejich poplatnosti módě, delegují stále více ze svých rozhodovacích pravomocí na recenzenty, no a ti pochopitelně nemívají v oblibě hypotézy svých konkurentů. Zkrátka jasné články s průraznými myšlenkami typu práce Watsona a Cricka nejsou v oblibě a množství detailů dostává přednost před poctivou a hlubokou analýzou. Vědci místo aby podobně jako umělci vytvářeli myšlenkové koncepty jsou zahnáni do bezpečné, avšak vyprahlé oblasti popisů, kde se pod horami dat ztrácejí všechny srozumitelné závěry. Abychom se vrátili k Wigglesworthovi. Jednou mu z BBC vrátili příspěvek: „... žádali mne, abych jim poskytl něco, co jde do poněkud větší hloubky. Odpověděl jsem, že jim to nemohu slíbit, ale pokud na tom trvají, mohu ho učinit poněkud méně srozumitelným.“

Wigglesworth byl velice formální a málokdy si s někým tykal, a to se týkalo i spolupracovníků, se kterými strávil desítky let. Když se však dal do psaní, šly všechny konvence stranou a používal jednoduchý přímý styl oproštěný od žargonu a akronymů. Dnes se sice méně staráme o své oblečení a vystupování, ale naše psané projevy degenerovaly do neosobní kódové novořeči, která neodhalí ani osobnost autora, ani jeho myšlenky. Jak konstatuje Montgomery: „Pokud se v technickém článku objeví něco, co je jen náznakem osobního nebo literárního stylu, pokládá se to za chybu.“

Pokusy prováděl Wigglesworth osobně – šel příkladem a nenechával se zastupovat asistenty. Publikace pak obsahují jeho vlastní výsledky; nikdy tak nebyl nucen řešit dilema vedoucích vědeckých pracovníků, kteří se musí rozhodovat mezi vlastními předsudky a výsledky svých podřízených. Kdo pořádně neví, jak se k danému poznatku dospělo, je náchylnější k uveřejnění nanicovatých, a dokonce podvodných výsledků. V dnešní době se šéfové laboratoří připisují na publikace a činí si tak nárok na výsledky svých doktorandů a postdoků. V lepším případě dodává jméno šéfa článku na věrohodnosti, protože se předpokládá, že výsledky zkontroloval a za závěry ručí. V praxi se však jeho funkce stále víc mění na manažerskou a spoluautorství i pořadí autorů se staly součástí vědecké politiky.

Pořadí autorů se může od publikace k publikaci měnit, aby bylo ve velkých kolektivech zaručeno, že každý mladý pracovník se občas stane prvním autorem. Tím však pořadí přestává vyjadřovat míru odpovědnosti autorů za výsledky. Mohou se svézt i lidé s velmi pochybnými nároky na spoluautorství (A odebral tkáně, B poskytla protilátku, C zkontroloval statistiku a laborant kolegy D odebíral vzorky). Publikace se nepíší tehdy, když je práce dovršena a zralá ke zveřejnění, ale pod tlakem potřeby: lidé odcházejí nebo si hledají místo, je potřeba obnovit žádost o grant apod. A tak se mnohá publikace stává žetonem v osudí grantových rulet, místo aby byla cihlou ve velké stavbě vědy.

Wigglesworth pracoval s intenzitou introverta, tak charakteristickou pro tvůrčí osobnosti. Dnes by byl označen za nespolečenského samotáře. Výběrové komise by odsoudily jeho nedostatek průbojnosti, manažerských a obchodních schopností, podle nich tak důležitých v náročném světě vědeckého podnikání. Na výsluní jsou dnes agresivní vědečtí publicisté, učitelé a vedoucí laboratoří, avšak dějiny nás učí, že vskutku originální a kreativní osobnosti se vyskytují zřídka, a proto stojí za to je hledat i mezi lidmi skromnými a introspektivními. Měli bychom si uvědomit, že věda vyžaduje různé druhy talentu a výběrové řízení přizpůsobovat potřebám.

Wigglesworthův přístup ke studentům se řídil vírou, že mladá otevřená mysl je kapitál, kterým se nemá mrhat, a také tím, že chtěl mít dost času pro svoji vlastní práci. Razil proto zásadu, že studenti se mají naučit být nezávislí, a také jim nezávislost poskytoval. Nepodepisoval se pod jejich práce, a tak se brzy naučili psát své publikace samostatně a také nést plnou odpovědnost za své výsledky a hájit své interpretace. Výcvik k prezentaci výsledků nebyl oddělen od výcviku k jejich získávání – obě tyto dovednosti jsou nedílnou součástí formující se osobnosti vědce. Dnes šéf laboratoře často zblízka dohlíží na své doktorandy a postdoky. Kdybychom honbu za poznáním přirovnali k dobývání zlata, vychovává ze svých svěřenců horníky místo prospektorů. Když mladí vědci později svého mentora opustí a stanou se „nezávislými“, pokračují v jeho šlépějích. Mnozí z nich si za celou svou kariéru nejsou schopni zvolit vlastní píseček pro výzkum.

Věda provozovaná ve velkých kolektivech skrývá v sobě hrozbu setrvačnosti, ale Wiggleswortha tento problém nemusel nikdy znepokojovat. I když například vědecky vyrůstal v době, kdy spolu genetici a embryologové příliš nekomunikovali, a navíc ho genetika zajímala jen málo, pochopil její význam pro své oblíbené téma – morfogenezi. Stal se horlivým prosazovatelem genetických přístupů ve vývojové bio–logii. Ve vědě nemůže postupovat dál nikdo, kdo není schopen přehodnotit své názory a změnit metodiku. Ve velkých skupinách však nutnost zachovávat grantové závazky činí z prudkých a výstižných obratů příliš riskantní záležitost. Navíc kariéry jsou závislé na počtu publikací, a k těm vede bezpečnější cesta přes navzájem se překrývající doktorské práce než zkoušením novinek.

Změny ve financování vědy stojí v pozadí velké části nešvarů v dnešní vědě. Vemte si Británii. V dobách Wigglesworthových vědecké komise poskytovaly prostředky na základě poznání, že hodnocená osobnost je vynikající vědec. Wigglesworthova produktivita, rozmanitost a originalita jeho publikací jsou důkazem toho, že systém byl efektivní. Dnes se granty udělují na základě početných a krátkodobých hodnocení – taková metoda příliš nevyzývá k dobrodružným výletům. Ed Lewis by dnes měl problémy, aby zajistil finanční krytí pro své práce ve vývojové genetice, které mu vynesly Nobelovu cenu (1995): své stěžejní práce uveřejňoval s odstupem zhruba deseti let.

Wigglesworthův názor na administraci vědy byl hodný následování. Domníval se, že hlavním posláním administrace je usnadnit a povzbuzovat výzkum. „Každý, kdo se pokusil sloučit obě funkce, shledal, že administrace je mnohem snadnější než výzkum, a dal se cestou menšího odporu. Právě proto si výzkum vyžaduje víc pozornosti.“ Dnes se klade důraz na počet publikací, „kvantifikaci“ a audit, což narušuje tvůrčí činnost jak v umění, tak ve vědě. Příčina tkví v kultu managementu, ve kterém stojí na vrcholu hierarchie úředníci a směšuje se funkce správce s funkcí řídící.

Výsledkem takového vývoje je například stav, že v organizaci provádějící lékařský výzkum vyrobili konzultanti dotazník, který hodnotil byrokratické dovednosti jako nejdůležitější. A když několik univerzit zveřejnilo platy svých úředníků, ukázalo se, že bezvýznamní děkani vydělávali víc než mnohý vynikající vědec. Problém lze vyřešit jen zvýšeným odporem ke sklonům byrokratů zvyšovat své postavení a příjmy, a tím, že nepřipustíme prolínání poslání administrátora s posláním badatele. Nebude to asi snadné, ale v demokratických zemích už podobnou situaci vyřešili. Policie musí mít autoritu a policejní důstojník může zatknout i předsedu vlády – to ale neznamená, že bude placen víc než ti, kteří spadají pod jeho autoritu. Platy úředníků a vědců musí být odstupňovány na podobném principu: úředník musí dostávat méně než produktivní vědci, kteří svými objevy přispívají k hodnotám společnosti.

V západní Evropě i v Americe odcházejí dobří studenti z vědy do oborů nabízejících lukrativnější kariéru. A tak jim dnes dodávají doktorandy jiné země, hlavně z východní Evropy a Asie, z oblastí, kde vyšší vzdělání je dodnes cestou na vrchol společenského žebříčku (sic!) a kde se sociální role vzdělání dosud uznává. Vzestup diktátu úřednictva vede k snížení statutu vědců a vzdělanců, demoralizuje je a zbavuje je pocitu smysluplné práce.

Hodiny nelze vrátit zpět, avšak kyvadlo může kmitat, a lze jen doufat, že se záhy dostane do polohy příznivé pro řešení nastíněných problémů. Nemohli by posuzovatelé grantových přihlášek podpořit výchovu k nezávislosti, zvýhodňovat projekty, které zaručují, že doktorandi budou publikovat sami za sebe? Nemohli by šéfredaktoři vzývat Darwinovu zásadu „má-li být pozorování k něčemu, musí buď potvrzovat, nebo vyvracet nějaký názor“ a trvat na tom, že vědecká publikace je také uměním vypravování příběhu? Nemohli by se politikové poučit, oč vlastně ve vědě jde, a naučit se vážit si jí pro její dlouhodobý přínos, místo aby věřili v dnešní kult krátkodobého managementu? A všichni bychom měli přemítat nad tím, jaké podmínky umožnily některým lidem, mezi nimi i Wigglesworthovi, dosáhnout vysokých vědeckých met.

Citát

MILOSLAV BEDNÁŘ: České myšlení, FILOSOFIA, nakl. FÚ AV ČR, Praha 1996, str. 309-310, 318

Ústřední nápor totalitního útoku se zaměřuje na individuální odpovědnost za průběh vlastního života včetně jeho celkového mravního a duchovního významu nejen soukromého, nýbrž rovněž tak veřejného. Právě zde se ukázal nesmírný úspěch totalitních režimů při vytváření nového typu člověka, který je vždy připraven přizpůsobit se jakýmkoli aktuálním ideologickým příkazům pro naprostý nedostatek osobní mravní zodpovědnosti. Namísto této jednotící mravní charakteristiky mnohotvárné odstíny a nuance totalitní sofistiky úspěšně šířily univerzální relativismus hodnot. Právě tyto klíčové prvky totalitní mentality a činnosti nyní představují nanejvýš zlověstné defekty, jež se staví do cesty solidnímu vyléčení postkomunistických zemí z dlouhodobého znevažování a odstraňování duchovních a mravních základů západního humanismu a tradice.

V současné situaci posttotalitní inteligence ve východní Evropě se zdá, že zmíněná duchovní a mravní krize se ještě zhoršuje nynější záplavou postmodernistického a neoliberálního myšlení přicházejícího ze Západu. Skutečně se zdá, že takové názorové orientace jsou posledním možným stadiem moderního pohybu k rozdělení a rozdrobení jednoty a napětí lidského života, který kotví a rozvíjí se ze západní duchovnosti a mravnosti. Společným jmenovatelem současného postmoderního a neoliberálního dernier cri je zřejmě totéž, co představuje duchovní jádro totalitního nového člověka: univerzální, zmanipulovaná atomizace všeho pod sluncem. [...]

Nápadný totalitní úspěch při likvidování tohoto klíčového prvku původně evropské mravnosti a právních systémů byl ve skutečnosti umožněn zmíněným moderním umělým oddělením, příkrým rozpolcením lidského života do dvou nezávislých oblastí: veřejné racionality a objektivity na jedné straně, a údajně jen subjektivní, osobní mravnosti a náboženství na straně druhé.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost

O autorech

Peter A. Lawrence

Michael Locke

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné