Spory kolem šestého smyslu člověka

Vědci bádající v oblasti vomeronazálního orgánu se dělí na několik skupin, které spolu v řadě otázek nesouhlasí. Pokusím se vyjádřit stanoviska některých z nich.

Z hlediska vývojového hodnotí existenci lidského vomeronazálního orgánu zejména Charles J. Wysocki, profesor anatomie na Fakultě veterinární mediciny Pennsylvánské univerzity. Jeho názory jsou asi tyto: Termíny vomeronazální orgán a Jacobsonův orgán jsou často užívány s tímtéž významem, nicméně jejich shoda musí být teprve prokázána. Desetiletí dosavadního srovnávacího výzkumu nasvědčují tomu, že někteří obojživelníci, většina plazů a většina savců mají vomeronazální orgán. U ptáků se sice tato struktura zakládá embryonálně, ale v dalším vývoji mizí. Problémy vyvstávají při studiu primátů. Primáti Nového světa mají vomeronazální orgán plně vyvinutý. To platí i pro poloopice (Prosimiae). Zda ale vomeronazální orgán, a tedy přídatný čichový systém všeobecně, mají i primáti Starého světa, to zůstává předmětem diskuse. Lze nalézt přibližně stejný počet prací, které to potvrzují, jako těch, jež to popírají. Mají-li vomeronazální orgán primáti Starého světa, pak je možné, že jej mají i lidé. Pakli jej ale primáti Starého světa nemají, je těžké dokázat, že se tato struktura objevila znovu se vznikem druhu Homo sapiens. V tom případě pak Jakobsonův orgán může být s vomeronazálním orgánem shodný, ale je nutno to dokázat srovnávacími studiemi. Zbývá tedy otázka, jakého původu a funkce je lidský orgán označovaný jednou jako vomeronazální, jindy jako Jacobsonův. Dle toho lze pak interpretovat anatomickou skladbu orgánu i jeho funkce a hledat spojení s centrálním nervovým systémem. Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda lidský Jakobsonův orgán má nervové spojení s mozkem toho typu, jaké mají druhy s funkčním vomeronazálním orgánem. Potud Ch. Wysocki.

Jiní vědci naopak vznášejí dotaz, zda se u člověka kromě senzitivního Nervus terminalis, tedy druhého mozkového nervu inervujícího vomeronazální orgán, vyskytuje také Nervus vomeronasalis, který mají mnozí savci. A skutečně, dle některých (např. podle J. W. Browna, 1987) se až do nejméně 8. měsíce fetálního vývoje u člověka nachází komplex vomeronazálního nervu. U zvířat vomeronazální nerv končí v přídatném čichovém laloku (Bulbus olfactorius accessorius). Nedořešena je otázka, zda přídatný čichový lalok je v té či oné formě přítomen u dospělého člověka (D. T. Moran et al.). Tyto poznatky tedy naopak domněnku o funkčnosti vomeronazálního orgánu u člověka podporují.

Z jiné strany přistupuje kritika k pojetí D. Berlinera a k jeho „feromonové teorii“ (viz Vesmír 4/97). D. Berliner dokazuje, že lidské feromony („exogenní hormony“) produkuje lidská kůže a též kožní žlázy. Tyto chemické substance se šíří vzduchem, a vomeronazální orgán zprostředkovává jejich účinek na mozek. Ovlivňují důležité části centrálního nervového systému, zejména mezimozek. Dle D. Berlinera a jeho spolupracovníků se mohou uplatnit při léčbě řady chorob a poruch. Farmaceutická firma „Pherin Corporation“ uvádí seznam diagnóz, údajně léčitelných či jinak ovlivnitelných feromony...

Kritikové, jistě částečně oprávněně, hovoří o „obchodních zájmech, výrobním tajemství, nezveřejňování chemického složení příslušných feromonů“ ap.

Na vzdálenějším či bližším obzoru je také debata o tom, zda lidské feromony či jejich chemické ekvivalenty budou moci bez problémů navozovat zvýšené sexuální vzrušení a sexuální slast. To by, v kladném případě, mohlo vybičovávat přirozeně existující rezervy člověka ad maximum a soutěžit s dnešními návykovými drogami. Lidé by se mohli měnit v roboty poháněné „umělým“ pohlavním chtíčem, což jsou výhledy nebývalé, téměř apokalyptické hrůzy.¹⁾