Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Květen ve vědě

O čem se psalo ve světě i u nás
 |  5. 7. 1997
 |  Vesmír 76, 410, 1997/7

Ve vzdálenosti 46 světelných let od nás letí s námi Galaxií hvězda 18 Scorpii. Gustavo Porto de Mello z Federální univerzity v Rio de Janeiru a Licio da Silva z brazilské Národní observatoře zjistili pomocí dalekohledů v Chile a v Brazílii a s využitím měření astronomické družice Hipparcos, že jde o hvězdu typu G na hlavní posloupnosti, žlutou hvězdu spalující ve svém nitru vodík na helium. Je to skutečně téměř dvojče naší hvězdy – Slunce má s hvězdou 18 Scorpii stejnou hmotnost, teplotu, barvu, přitažlivost na povrchu, rychlost otáčení kolem osy, hvězdnou aktivitu i nadbytek prvku železa.

Jednovaječná dvojčata však přece jen nejsme: hvězda 18 v souhvězdí Štíra svítí o 5 % víc a je poněkud starší.

A proč takový zájem o toto naše galaktické dvojče? Protože právě u této hvězdy je značná naděje na existenci podobných planet, jaké existují v naší sluneční soustavě. Takže astronomové se asi budou na hvězdu 18 ve Štíru nyní dívat častěji. Můžeme je napodobit, lze ji vidět prostým okem.

Třetí ohon komety Hale-Bopp byl poprvé pozorován 16. dubna (viz Vesmír 76, 353, 1997/6). Lišil se od ostatních žlutou barvou (prachový je bílý, ohon z ionizovaného plynu namodralý). Byl velmi slabý, na běžných fotografiích nezachytitelný, dlouhý téměř 7O, ale velmi úzký, jen 10 obloukových minut. Sodíkové atomy, jimiž je tvořen, absorbují sluneční fotony a opět je vyzařují, ale všemi směry. Díky tomu jsou atomy urychlovány směrem od Slunce a ve vzdálenosti 11 milionů kilometrů od jádra již dosahují rychlosti 95 km/s.

Astronomická technika tak pokročila, že by to lidmi vyrobený přístroj už dokázal (kdyby tam mikroorganizmy opravdu existovaly). Zrak svým teleskopům zbystřil mezinárodní tým spoluprací dalekohledů v Americe, Austrálii a Jižní Africe. Podařilo se pozorovat objekt, který na obloze zaujímá plošku velkou triliontinu stupně.

Uskutečnilo se to při studiu radiového záření pulzaru vzdáleného od nás 1 600 světelných let. Což se právě rovná výkonu, kdy bychom ze Země rozeznávali ve vzdálenosti Měsíce předmět velikosti bakterie nebo viru, tedy tělísko, které neuvidíme bez mikroskopu, ani když ho máme před obličejem.

V tomto případě šlo o pozorování neutronové hvězdy o průměru 10 kilometrů, od níž k nám putuje světlo plných 1 600 roků. Vznikla výbuchem supernovy před 10 000 lety.

O kritické situaci na ruské družicové stanici Mir se tento přehled zmiňoval už v minulém měsíci. Ruské odborníky velice znepokojila možnost, že při květnovém přistání amerického raketoplánu Atlantis zůstane zčásti při pouhé návštěvě, že totiž Američana Jerryho Linengera už nevystřídá Michael Foale.

Americký Úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) dal řediteli Ruské kosmické agentury ultimatum: jestliže se objeví na Miru další zásadní nedostatky, budou pobyty amerických astronautů na stanici zrušeny.

Stanice už skutečně dosluhuje, v dubnu a v květnu osádka Miru nedělala v podstatě nic jiného, než opravovala systémy zabezpečující základní životní podmínky. A ty se vskutku už začaly podobat africkému klimatu: teplota ve stanici neklesala pod 26 – 28 oC a vlhkost setrvávala na 70 %.

Odráží se to trvale na fyzickém i duševním stavu posádky. Přestala cvičit, což zhoršuje její šanci na adaptaci k pozemským podmínkám po návratu. Tělesná kondice kosmonautů se podle vyjádření ruských lékařů dostala na hranici zdraví.

Američané mají právo na nespokojenost – za pobyt jednoho astronauta na Miru platí Rusku 50 milionů dolarů. A když astronaut nemůže plnit svůj program, protože musí pomáhat svým ruským kolegům odstraňovat havarijní situace, jde o téměř promrhané peníze. Přitom USA jako zjevné gesto umožnily zcela zdarma let na raketoplánu Atlantis ruské kosmonautce Jeleně Kondakovové jako přátelskou exkurzi, bez vědeckého programu. Další významnou pomocí ruské kosmonautice byla v květnu přeprava 1,8 tuny potravin, dalších různých zásob a nového zařízení pro regeneraci kyslíku na Mir. I spojení raketoplánu se stanicí se prodloužilo, aby bylo možno vnitřek Miru pořádně vyvětrat. V poslední době zajišťují 43 % nákladu potřebného k udržení chodu Miru americké raketoplány. Tato „humanitární pomoc“ je nutná proto, že Rusko muselo z finančních důvodů počet 6 až 8 startů nákladní kosmické lodi Progress ročně snížit na tři.

V květnu Michael Foale nakonec na Miru přecejen zůstal, protože se opět podařilo odstranit další děravění trubek soustavy udržující potřebnou teplotu uvnitř stanice. Celkem již ruští kosmonauti zamezili 21 únikům kapaliny z chladicího systému, který teď může dosahovat nejvýše 80 % potřebného tlaku. Proč k těmto potížím dochází? Ruská kosmická agentura konstatuje, že to zaviňuje konstrukční chyba projektu. Společně s hliníkovými trubkami chladicího systému jsou vedeny elektrické kabely v měděném stínění, čímž přímo školsky ukázkově dochází k elektrochemické korozi hliníku. A rozvody jsou přitom za nosníky konstrukce téměř nepřístupné. Takže vznik nových děr, kterými bude opět unikat zdraví škodlivá kapalina, lze očekávat se značnou pravděpodobností.

Proti americké sondě Cassini, která má odstartovat 6. října k desetileté expedici k planetě Saturnu a jeho měsícům, protestují američtí protinukleární aktivisté. Na palubě sondy bude totiž jako zdroj energie umístěno dosud největší množství plutonia (přesněji oxidu plutoničitého Pu238O4), jaké kdy odstartovalo do vesmíru, a to 32,8 kg. Teplo vznikající přirozeným rozpadem tohoto radioaktivního prvku bude vyrábět elektřinu nezbytnou pro chod vědeckých přístrojů.

V tomto přehledu se už popisovala energeticky výhodná, avšak dost komplikovaná trasa letu této meziplanetární sondy. Dvakrát proletí kolem Venuše, aby se urychlila jejím gravitačním působením. A z téhož důvodu proletí 16. srpna 1999 kolem naší Země ve vzdálenosti pouhých 500 km.

A co by se stalo, kdyby se s ní sonda při snaze využít gravitačního působení naší planety střetla? Co by mělo na svědomí oněch 32,8 kg jedovatého radioaktivního plutonia, rozprášeného v našem ovzduší?

Podle nejhorší varianty by došlo k ozáření pěti miliard lidí. V důsledku toho by mělo v následujícím půlstoletí zemřít 2 300 lidí na rakovinu plic. Optimističtější propočty docházejí k 120 úmrtím v následujících padesáti letech.

Šéf mise Cassini Mark Dahl vychází z toho, že sonda Galileo se svými 22 kg plutonia míjela Zemi dvakrát zcela bezpečně. Že tu určité riziko existuje, musí ovšem připustit. Připomíná se havárie ruské automatické stanice Mars 96, která se svými 270 gramy plutonia spadla možná do jihoamerické pouště Atacamy loňského listopadu. Řada odborníků i z jiných států je přesvědčena, že trasy byly vybrány skutečně odpovědně. Marek Dahl oceňuje riziko rozptýlení plutonia v atmosféře Země na 0,8.10-6.

Už před šesti lety byl v ledovci Ötztalských Alp nalezen Evropan, který tam ležel přes pět tisíciletí. Náš dávný předek však má stále co k výpovědi.

Raúl Cano z Kalifornské polytechniky v San Luis Obispo a Friedl Tiefenbrunner z Innsbrucku se podívali endoskopem do Ötziho žaludku a prostudovali bakterie, které v něm žily. Ukázalo se, že se značně podobají těm, které žijí v našem žaludku dnes a pomáhají tak žít nám, současným lidem.

Což znamená, že tento Evropan měl už před více než pěti tisíciletími podobný jídelníček jako my, s masem, se zeleninou...

Jeho doba však nebyla žádnou idylou pouze křišťálových studánek. V Ötziho žaludku byla nalezena vajíčka střevních parazitů, např. Trichuris trichuria. Pil dokonce i vodu s bakteriemi, které se pdobají té, jež způsobuje choleru, Vibrio metschnikovii... Na ni však nezemřel.

Pan doktor Raúl Cano musí být velmi pilný badatel. Na květnovém zasedání Americké mikrobiologické společnosti hovořil nejen o výzkumu mikroorganizmů v Ötziho žaludku, ale ohromil své kolegy dalším pozoruhodným sdělením. V jantaru nalezeném v Dominikánské republice byla uchována půda s rostlinnými zbytky z doby před 25 – 35 miliony let. A v nich tým Raúla Cana odhalil dosud neznámou bakterii, která měla být vzbuzena k životu. Na Kalifornské polytechnice ji pojmenovali Staphylococcus succinus.

Už v minulých letech Raúl Cano tvrdil, že „probudil“ z dlouhého spánku řadu „spících“ spor dochovaných v jantaru. Tyto mikroorganizmy se podobaly dnes žijícím, nově objevené se však od dnešních stafylokoků značně liší tvarem i svým látkovým složením.

„Nikdy jsem neviděl nic podobného,“ tvrdil Lewis Lambert z kalifornské biotechnologické společnosti Xoma, která pomáhala při izolaci bakterie a ověřování metod použitých při objevu. „Díváte se do mikroskopu a vidíte žijící mikrodinosaury!“

Firma Xoma pátrá po možnosti, zda oživlá bakterie neprodukuje enzymy nebo proteiny, které by našly uplatnění v průmyslu či v medicíně.

Víme, že rod stafylokoků je původcem většiny onemocnění kůže a sliznice. Mohl by Staphylococcus succinus ohrozit člověka? Je to nejasné: tato bakterie se dosud s lidmi nesetkala... Zachází se s ní v laboratoři proto přepečlivě a přeopatrně.

Cano poskytne nového stafylokoka ke studiu všem zájemcům. Uloží jej proto ve washingtonském American Type Culture Collection.

Nemůže tomu být jinak, než že mnozí mikrobiologové jsou ke Canově nálezu skeptičtí. Cano samozřejmě připouští, že nemůže vyloučit bakteriální znečištění jantaru současným mikrobiálním životem. Nicméně bakterie Staplylococcus succinus je svým vzhledem i biochemickým složením tak neobvyklá, že by šlo o významný objev i v tom případě, kdyby byla současným organizmem.

Už stará kantorská zkušenost odhalila, že děti, které žijí v oblastech s nadměrným hlukem, dovedou hůře číst než jejich vrstevníci z klidných končin. Pracovníci Cornellovy univerzity Gary Evans a Lorraine Maxwellová jsou přesvědčeni, že vědí proč.

Výzkum byl proveden u sedmiletých a osmiletých dětí v New Yorku, a to u těch, které bydlí pod trasami přistávajících a startujících letadel, a těch, jež žijí v tichých čtvrtích města. Jak se ověřilo, děti vystavované hluku skutečně hůře četly. A to proto, jak odhalil výzkum, že vinou hluku obtížněji rozpoznávaly jednotlivé zvuky lidské řeči a porozumívaly jí. Hluk letišť jim odfiltruje určité části mluvy. Ověřilo se to i v jiných zemích, kde se hovoří odlišnými jazyky.

Arline Bronzaftová, odbornice na vliv hluku, soudí, že výsledky výzkumu by se mohly i prakticky využít ve školách, které působí v prostředí zamořovaném hlukem.

K lepšímu čtení vede tedy cesta přes zdokonalení poslechu řeči. Při výzkumu se potvrdilo pochopitelně i to, co věda už dobře ví – hluk výrazně škodí organizmu dětí zvyšováním tlaku krve a úrovně adrenalinu v těle.

Pět miliard dolarů by si někdo mohl vydělat ročně ukládáním vyhořelého paliva i radioaktivních odpadů vznikajících v jaderných elektrárnách řady zemí.

Rusko by se o to chtělo pokusit s úložištěm na souostroví Nová země, na jihu průlivu Matočkin Šar. Využít dávnou štolu sovětské atomové střelnice a pohřbít v ní nejen své vlastní radioaktivní odpady, ale též nabídnout tyto služby cizině. Je to úkol velice aktuální, protože území bývalého Sovětského svazu je přímo zavaleno využitým jaderným palivem.

Problém však je v tom, že ruští odborníci chtějí v tomto úložišti ukládat odpady pomocí atomových výbuchů. Projekt byl dosud přísně utajován, ale v ruských novinách se o něm teď začalo psát. Prezidentu Borisi Jelcinovi jej navrhli 4. července 1994 ministr atomové energetiky Viktor Michajlov, ministr obrany armádní generál Pavel Gračov a hlavní vojenský inspektor Ruska armádní generál Konstantin Kobcov. „V Rusku se lavinovitě hromadí jaderné odpady, z nichž hlavní nebezpečí představuje využité jaderné palivo atomových ponorek. K roku 2000 bude ve 200 vyřazených atomových ponorkách na 300 tun paliva. To představuje neobyčejné radiační nebezpečí pro rozsáhlé oblasti Ruska i přilehlých zemí.“

V dopisu B. Jelcinovi pak byl předložen konkrétní plán řešení. Vypracovaly ho Ústřední fyzikálně-technický ústav Ministerstva obrany a Fyzikální jaderné centrum Arzamas 16. Navrhují k pohřbení materiáu využít právě jaderné výbuchy. Jedním výbuchem hluboko pod zemí v již hotové štole by mělo být přetaveno do bezpečné sklovité hmoty 100 tun radioaktivního odpadu. Takže by měly stačit tři výbuchy.

Celý projekt měl stát během dvou let pouze 36 milionů dolarů. Využity by totiž byly staré štoly Ústřední atomové střelnice Nové země. Cena tradičního úložiště s výstavbou betonového bunkru, jeho vybavením a udržováním stálé teploty, ochranou atd. by stála Rusko nejméně 500 milionů dolarů. Zabezpečení by mohlo být lacinější i proto, že by byly použity „čisté“ jaderné nálože.

Když Jelcin dostal tento návrh, vyžádal si 24. října 1994 expertizy. Příslušná ministerstva, včetně Ministerstva přírody, ocenila návrh kladně. Už se připravovala příslušná usnesení, a to přesto, že mezitím cena tohoto jaderného způsobu ukládání na Nové zemi začala vinou inflace velice vzrůstat. Ze sumy 36 milionů se stalo 150 až 350 milionů dolarů. I tak to je stále méně než náklady na tradiční úložiště v hodnotě 500 milionů dolarů.

Nezbytnosti řešit tento problém už Rusko neunikne. Tato země zpracovává pouze 30 % vyhořelého jaderného paliva, jež produkují ruské jaderné elektrárny a reaktory atomových lodí. Jediný závod tohoto typu v Čeljabinsku 40 likviduje využité palivo pouze z reaktorů typu VVER 440, VVER 210, BN 350 a BN 600, což představuje ročně 3 000 tun; 6 000 tun odpadů z reaktorů typu RBMK, obsahujících vysoce nebezpečný uran 235U, leží ve skladištích jaderných elektráren. Zpravidla je odpad umístěn v kontejnerech pod širým nebem. Připomeňme ještě 600 tun v reaktorech ponorek, které už armáda odepsala; polovině z těchto reaktorů plavidel Severní a Tichooceánské flotily už hrozí únik radioaktivity.

Není lehké se s tím vypořádat. Spojené státy by prý mělo přijít odpovídající úložiště pro 70 000 tun radioaktivních odpadů na 4 – 5 miliard dolarů. Francouzský program na přeměnu odpadu v bezpečnou sklovitou hmotu je také finančně velice náročný.

Ruskému úložišti na Nové zemi však bylo vysloveno veto Ministerstvem zahraničních věcí, které argumentuje mezinárodním závazkem neprovádět podzemní jaderné výbuchy. Zastánci projektu vidí řešení v odtajnění svého návrhu a v mezinárodním posouzení, protože problém co s radioaktivními odpady stojí před mnoha dalšími státy. A proč by nebylo tedy možné celosvětově posoudit tuto možnost laciného a přitom poměrně nejbezpečnějšího způsobu likvidace hor radioaktivního materiálu?

Pro Rusko je projekt přitažlivý i možností tučného výdělku. Vždyť Spojené státy prý Rusku už nabídly možnost využívat jejich úložiště na jednom z atolů v Tichém oceánu. Cena uložení (bez nákladné přepravy) je stanovena podle ruských novin údajně na neuvěřitelný jeden milion dolarů za tunu vysoce radioaktivního odpadu.

Na pobřeží Středozemního moře u Marseille podniklo devět horolezců 33 dnů trvající výstup na Mount Everest, tedy do výšky 8 848 metrů. Uskutečnili ho ve virtuální skutečnosti, tedy ve skutečné neskutečnosti. Jde o fyziologický a psychologický výzkum vlivu pobytu člověka ve vysokých výškách. Medicína toho kupodivu stále mnoho neví o fungování našeho organizmu při horolezeckých výstupech. Např. proč se vůbec výkon svalů tak výrazně snižuje?

Výstup proběhne v barokameře, kde se může napodobovat měnící se řídkost ovzduší velehor. Virtuální horolezci zde více než měsíc žili, spali, různým cvičením napodobovali pohyb a to vše zaznamenával mezinárodní tým fyziologů, neurologů, kardiologů, psychologů a odborníků na výživu. Sledovali např. spotřebu kyslíku, měnící se obsah vody v organizmu, složení krve. Zajímavé mělo být studium schopnosti jednotlivců i celé skupiny jako celku soustředit se na složité duševní úkoly. První zprávy z pokusu vypovídaly, že horolezci byli dost vyčerpáni, trpěli nespavostí, dech se jim zrychlil, stěžovali si na bolesti hlavy. Nemohli se však zřítit ze skály nebo je patrně nemohl přepadnout yetti...

V Rusku se sváří minulost s přítomností snad ve všem. A tak se v jedněch ruských novinách téměř současně objeví titulky: „Americký vojenský špion dostal 12 let“, „Vojáci Ameriky a Ruska stavějí most důvěry“ a „Laserový útok z ruské lodi“...

16. května byl odsouzen v tajném soudním procesu přímo v proslulém lefortovském vězení k 12 letům v kolonii s mimořádně přísným režimem a k propadnutí veškerého majetku Mojsej Finkel za prozrazení tajemství nových hydroakustických zařízení. Tento vědec pracoval od r. 1959 v tajném ústavu vojenského průmyslu. Soud konstatoval, že začátkem devadesátých let, kdy chtěl emigrovat, prosil své známé v USA a v Izraeli, aby mu pomohli najít práci na Západě. V r. 1993 na něm měli na americkém velvyslanectví v Moskvě požadovat za právo přesídlení do Spojených států informace z oboru hydroakustiky...

Ruští vojenští představitelé si své vojenské vědy stále považují. Náměstek ministra obrany Ruské federace Andrej Kokošin prohlásil, že r. 2005 Rusko získá prvenství ve vývoji nových zbraní, založených na špičkové elektronice a počítačové technice. „Nehledě na určité škrty v rozpočtu, v rozvoji obranných potřeb Ruska působí 1 700 vědeckovýzkumných institucí, ve kterých pracuje 5 milionů lidí. Při rozumném hospodaření je možné s takovou armádou chytrých hlav udělat nemálo.“

Američané se domnívají, že na vývoj nových zbraní věnuje Rusko r. 1997 11,8 miliardy dolarů ve srovnání s 2,1 miliardy dolarů r. 1994.

Úvahy na toto téma byly opět podníceny incidentem v Tichém oceánu při hranicích Kanady a USA. Americká jaderná ponorka Ohio zkoušela ve výsostných vodách USA nové vybavení. Dostavila se ruská obchodní loď Kapitan Man. A nad ní vzlétl kanadský vrtulník, na jehož palubě byl i americký poručík, který udělal třicet snímků ruské lodi. Při šestnáctém snímku oba důstojníci jakoby na chvilku oslepli... Vznikla domněnka, že ruská obchodní loď použila laserové zbraně. A protože byla v amerických vodách, Američané ji navštívili a prohlédli, žádnou laserovou zbraň však nenašli. Byla ukryta nebo svržena do oceánu?

Přitom ruská armáda nyní plně počítá s přísunem dolarů z Pentagonu, amerického ministerstva obrany. Například 52,4 milionu dolarů dostává ruská armáda na zařízení určené k ničení mezikontinentálních raket SS 24, SS 25 a SS N 20. Celkem Pentagon poskytne 296 milionů dolarů. Počítá se i s výzkumnou pomocí amerického Ministerstva obrany ruské armádě při řešení takových problémů, jako je „reforma ozbrojených sil“, „vzájemný vztah vojenské a občanské moci“ i „přizpůsobení bývalých vojáků na občanský život“.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Mozaika

O autorovi

Ivo Budil

Mgr. Ivo Budil (*1933-2007) vystudoval žurnalistiku na filozoficko-historické fakultě UK, v letech 1955–1974 pracoval v čs. rozhlasu, od roku 1980 do roku 1990 pracoval v redakci Vesmíru. V roce 1990 se vrátil do Čs. rozhlasu, kde připravoval zejména pořad Meteor, později pracoval v radiu Leonardo. Zemřel 24.10.2007

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné