Z odborných časopisů

Počátkem tohoto století se věda prosazovala do dalších a dalších oblastí. Vynikajícího psychologa Jamese Lauba zajímalo, jak to ovlivňuje samotné badatele ve vztahu k náboženské víře, a tak r. 1916 na tisíci náhodně vybraných badatelích (amerických) zjišťoval, co pro ně víra znamená. K všeobecnému překvapení shledal, že 60 % z nich nevěří v boha, a předpověděl, že tento podíl se s rostoucím vlivem vědy ještě dále zvýší. E. J. Larson a L. Witham zopakovali toto šetření o 80 let později tak přesně, jak jen bylo možno. Změny nejsou příliš veliké: asi 40 % lidí věří v boha a v posmrtný život. V obou šetřeních zhruba 45 % dotázaných nevěřilo vůbec a 15 % dotázaných pochybovalo.

Laub se před 80 lety domníval, že vědecké poznání bude vyžadovat revizi názorů veřejnosti na dvě základní složky oficiálního křesťanství. Přestože byl význačným psychologem, neodhadl buď lidskou mysl, anebo schopnost vědy uspokojit. To je ovšem riziko předpovědí.

V době uplynulé mezi oběma výzkumy se náboženská víra stala rozmanitější; z prostředí amerických vědců však tradiční západní teizmus nevymizel, přestože se intelektuálně zabývají především materiální realitou. Je však třeba připomenout, že na počátku století bylo zjištění, že se mezi americkými vědci vyskytuje hodně nevěřících, překvapivé.

Přes stálost podílu věřících a nevěřících došlo k posunu v názorech na víru mezi jednotlivými profesními skupinami. Roku 1916 Laub rozdělil vědce do tří skupin: do jedné zařadil společně fyziky a astronomy, do druhé matematiky a do třetí biology. Zatímco v Laubově šetření byli mezi nevěřícími nejvíce zastoupeni biologové (69,5 %), v šetření z r. 1996 to byli fyzikové (77,9 %). Že v Laubově šetření bylo mezi fyziky a astronomy více věřících, se mohlo čekat: přední fyzikové té doby – mj. lord Kelvin, Robert Millikan a Arthur Eddington – veřejně obhajovali náboženskou víru. V souvislosti s antropickým principem a kosmologií Velkého třesku Larson a Witham očekávali větší podíl věřících mezi fyziky. Jak však sami doznávají, jejich očekávání se nesplnilo.

Zatímco tedy výsledky šetření způsobily r. 1916 skandál, výsledky šetření z r. 1996 působí podle obou badatelů opačně. Americká věda usiluje o federální podporu a manipuluje přitom s občanskou vědou i s vědcem jako občanem. Jestliže tedy konzervativní američtí daňoví poplatníci zjišťují, že více než třetina vědců s nimi sdílí víru, vyvolává to sympatickou reakci („vědci jsou jako my“).

Nature 386, 435-436, 1997

Nic si nedělejte z toho, že nevíte, co anapólový moment je. Většina fyziků to také neví. Skupina fyziků na Coloradské univerzitě pozorovala zcela novou vlastnost atomového jádra. Měřili nezachování atomové parity v ceziu a při tom pozorovali malou odchylku v přechodech mezi energetickými hladinami. Nejpravděpodobnější vysvětlení spatřují v existenci dávno předpovídaného, avšak nikdy nepozorovaného magnetického momentu jádra, tzv. anapólového momentu. To by měl být moment, který vytvoří toroidální elektrický proud. Anapólový moment je veličinou, která nezachovává paritu.

V roce 1957 změřila nezachování parity Chien-Shiung Wu a spol. na Kolumbově univerzitě. Paní Wu zemřela 16. února 1997, čtyřicet let a jeden den po zveřejnění její proslavené práce.

Nature 386, 334, 1997

Nature 387, 127, 129, 1997

Science 275, 1759-1763, 1997

Klinický úspěch taxolu (viz odkazy ve Vesmíru 73, 234, 1994/4) dal podnět k hledání podobných sloučenin, avšak účinněji působících i proti nádorům, které jiným lékům odolávají. Epothilony jsou novou třídou přirozených cytotoxických sloučenin, produkovaných kulturami kmene myxobacterium Sorangium cellulosum. Stejným způsobem jako taxol brání množení rakovinných buňek. Další nadšení vybudilo zjištění, že účinkují i proti některým nádorům odolným vůči taxolu. Za posledních šest měsíců se podařilo nejméně pět totálních syntéz epothilonu A a nyní Nicolau a spol. oznámili i syntézu epothilonu B a analogu epothilonu (viz obr.), jenž má zajímavý účinek na vytváření a trvání mikrotubulů (větší než taxol). Nově popsaná metoda je zajímavá i tím, že první kroky syntézy probíhají v pevné fázi. Chemici a biologové nyní zkoumají, které rysy těchto látek jsou za účinek odpovědné. Přestože je nyní ještě předčasné jásat, jde o pozoruhodný úspěch chemiků při syntéze složitých molekul přírodního původu.

Nature 387, 238–9, 268–272, 1997

U antarktických tučňáků byla sérologicky prokázána přítomnost mnoha infekčních patogenů. Přesto se zdá, že infekčními chorobami trpí jen zřídka – rozhodně méně, než ptáci žijící v teplejších končinách Země. V nedávné době byl však u tučňáků císařských (Aptenodytes forsteri) a u tučňáků kroužkových (Pygoscelis adeliae) objeven virus IBDV, který je běžný u drůbeže a protilátky proti němu byly zjiťěny u řady druhů divoce žijících vodních ptáků. Napadá lymfatické orgány, zejména bursu Fabricii, orgán produkující u ptáků B-lymfocyty, které v těle „vyrábějí“ protilátky. Postižená mláďata se vyvíjejí pomaleji a zůstávají retardovaná. Mortalita může být dosti vysoká v závislosti na virulenci příslušného kmene.

Virus byl pravděpodobně do Antarktidy zavlečen člověkem. Lidé, kteří míří do Antarktidy, by měli být při kontaktu s tučňáky opatrnější. I přesto, že tito ptáci zatím nejeví známky skutečného onemocnění, představuje pro ně virus IBDV velkou hrozbu – zejména pro mláďata, která nemají příslušné protilátky.

Nature 387, 245, 1997