Věda, vědci a pravda

Pravda je pro vědu otázkou bytí a nebytí. Pravda v silném slova smyslu, jako něco, co vědec hledá a objevuje, co má a musí mít v našich sporech poslední slovo. Právě na principu hledání pravdy padni komu padni založila věda svůj prestiž a z něho plyne její dodnes platný patos. Země zkrátka není nehybný střed vesmíru a blechy se nerodí z mastnoty a špíny – i kdyby se nám to tisíckrát tak zdálo.

Není tedy divu, že na každou pochybnost, každé zpochybnění pravdy jako takové, vědec reaguje odmítavě, popřípadě i s podrážděním: je to vždycky něco, co se ho hluboce týká. Ale týká se to jen vědy a vědců? Není náš obyčejný každodenní život také od rána do večera závislý na tom, že něco je a něco není pravda? Co potom vůbec chtějí ti lidé, kteří o pravdě všelijak mudrují a pochybují? Nejsou to jen kazisvěti a provokatéři, nesledují jen nějaké velice pochybné cíle?

Pochybnosti o pravdě jako takové skutečně nejsou starého data a mnozí je spojují s čímsi, čemu se velice mlhavě říká „postmoderna“. Nicméně pochybnosti tu jsou a nedají se odbýt mávnutím ruky, natož pak prostě zakázat. Pokud nám tedy jde o to, aby nepodrývaly samu možnost vědy, měli bychom si raději položit otázku, kde se vzaly a o co se opírají. Bez nároku na úplnost tu vidím tři témata: zneužívání pravdy, nejasné a příliš úzké pochopení pravdy a konečně rezignaci na pravdu. Všimněme si jich pěkně popořádku.

Moderní věda je založena na předpokladu, že v každé jednotlivé otázce je pravda vždycky jen jedna, a podle toho vědy také postupují. Tvrzení, která nelze potvrdit ani vyvrátit, do vědy nepatří a otázkám, které nelze rozhodnout, je třeba se vyhnout. Proto je vzorovou vědou matematika, které se to nejlépe daří: je tak od začátku ustavena. Může si dokonce dovolit i postup tak problematický, jako je důkaz sporem. Čím složitější a nepřehlednější je předmět dané vědy, čím víc se blíží zamotanému světu běžného života a lidských hodnot, tím větší jsou i nesnáze s předpokladem jediné a rozhodnutelné pravdy.

Novověká věda vznikla z otřesné zkušenosti nerozhodnutelných názorových a náboženských sporů 17. století, které se nakonec řešily násilím. Zprvu se zdálo, že samo vymezení vědy takovou situaci předem vylučuje. Ale už začátkem 19. století likvidoval Cuvier vědecké odpůrce způsobem, který nemá s vědou nic společného – jakkoli byl sám nezvratně přesvědčen, že jedná „v zájmu“ pravdy. Podobně nechal likvidovat své odpůrce Lysenko a čeští vědci uštvali J. L. Píče, o příkladech z nedávné doby ani nemluvě. Ale právě v reakci na ni si dnes lidé kladou otázku, zda to všechno nějak nesouvisí s pravdou samou, přesněji řečeno s postulátem jediné pravdy, která se až příliš snadno zamění za „moji“ pravdu. Jakkoli jsem pevně přesvědčen, že je to úvaha falešná, nelze ji odbýt jen tak.

Zmíněná zneužití pravdy vznikají vždycky tím, že se šikovně zaměňují různé významy a různé souvislosti pravdy. Neboť pravda není jen vědecký pojem a na pokusech pravdu uspokojivě definovat si až dosud všichni vylámali zuby. Klasická představa shody výpovědi se skutečností, s níž i v běžném životě často vystačíme, troskotá na tom, že neumí vyložit, v čem tato shoda spočívá. Už Kant si všiml, že výpověď „tohle je pětikoruna“, i když je pravdivá, se se skutečnou pětikorunou nejen neshoduje, ale ani se jí v ničem nepodobá. Co se skutečně shoduje, jsou ovšem naše výpovědi. Není tedy pravda to, na čem se všichni shodnou? Ale kdyby tomu tak bylo, měli by všichni velcí objevitelé smůlu: Koperník, Newton, Darwin, Einstein by se byli museli smířit s tím, že se mýlí, neboť se se všemi neshodli.

O tom, že sám pojem pravdy není nijak jednoduchý, svědčí ostatně i to, že pravda má dvojí opak: omyl a lež. Rozdíl mezi nimi se v debatách o pravdě často zanedbává, ač je právě pro vědu zásadně důležitý. Mýlit se není příjemné, ale právo na omyl musí být vědci vždycky zaručeno: kam by se bez omylů dostal? Naopak lež a podvod vědce definitivně diskvalifikuje. Takoví lidé nemají ve vědě co dělat. Rozdíl je zřejmě v tom, že zatímco omyl – to znamená odhalený, zjištěný omyl – jaksi potvrzuje, že pravda má poslední slovo, podvod to zpochybňuje a popírá. Proto se přistižený podvodník vždycky vymlouvá, že nechtěl a nevěděl, zkrátka snaží se vydávat lež za omyl.

Přitom ovšem rozlišit omyl a podvod není objektivními postupy vůbec možné, neboť to není rozdíl „ve věci“, nýbrž v úmyslu a postoji. Klasický postup se už v procesech s kacíři snažil rozlišovat podle toho, zda se dotyčný dá přesvědčit argumenty. Pokud uznal a odvolal, bylo všecko téměř v pořádku. Pokud se nedal, byl to už lhář a zacházelo se s ním podle toho. Jenže kdo může posoudit, zda jsou ty argumenty skutečně přesvědčivé, popřípadě pravdivé? A jsme zase tam, kde jsme začali. Právě zaměňování lži a omylu hrálo významnou roli v každém zneužívání pravdy: nositel „pravdy“ byl vždycky přesvědčen, že pokud odpůrce jeho argumenty odmítá, dělá to ze zlé vůle, takže to není žádný odpůrce, nýbrž podvodník a škodná. A pokud měl při ruce nějaké donucovací prostředky, byl osud nešťastníka zpečetěn. Zřejmě se touto oklikou, jakoby oknem, vrací i do vědy lidské rozhodování a hodnoty, které se marně snažila vyloučit.

Patrně největší podíl na současném zpochybnění pravdy má však skutečnost, že na ni až příliš často – byť nevědomky – rezignujeme sami. S jedním případem jsme se už setkali: Přistoupíme-li na to, že pravda je právě jen naše shoda, už jsme ji fakticky odepsali. Vzdali jsme se jí jako něčeho, co by mělo s konečnou platností rozsuzovat naše spory. Ostatně tam, kde se všichni shodujeme, pravdu už ani nepotřebujeme: k čemu?

Ještě záludnější je ale případ, kdy vědec začne pokládat za nejsilnější argument pro svoji teorii to, že prostě „funguje“. Tak si pravdu vymezili už v minulém století pragmatisté a dnes se s tímto pojetím setkáváme na každém kroku. Jen žádné teorie, chceme pouhá fakta. Technik vypočte most a most nespadne. Lékař předepíše aspirin a horečka klesne. Co byste chtěli víc? Jenže chyba lávky: přijde homeopat nebo léčitel – a horečka (třeba) přejde také. Teď je ovšem dobrá rada drahá. Pacienta, kterému pomohli, vůbec nezajímají žádné statistiky a kontrolní skupiny, protože jemu „to“ pomohlo.

Co s tím? Kde se stala chyba? Z hlediska pacienta se žádná nestala. Z hlediska vědy a jejího prestiže se stala právě tam, kde na ni lékař zapomněl. Zapomněl na univerzální nárok pravdy a spokojil se pohodlným tvrzením, že „aspirin přece funguje“. Funguje totiž ledacos. Ale je to nějaká pravda? A kde neplatí pravda, nemůže být ani věda.

Pokud nám tedy na osudu vědy skutečně záleží, nestačí si stěžovat a naříkat na ty, kteří o vědecké pravdě pochybují. Pokusy prosadit ji silou, třeba zákazem nevědeckých postupů, jsou předem odsouzeny k nezdaru. A ten, kdo zažil komunizmus, musí dodat: bohudík. Věda a vědci se budou muset naučit pravdu, kterou tolik potřebují, také pěstovat, pečovat o ni a chránit ji – někdy, jak jsme viděli, dokonce před sebou samými.