Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Svědectví o proměnách české země

 |  5. 6. 1997
 |  Vesmír 76, 343, 1997/6

Každý z oborů vztažených k minulosti otevírá svůj „vějíř poznání“, orientovaný v prvé řadě podle vypovídacích schopností pramenů, jichž užívá. Také archeologie odráží jen určité stránky minulé skutečnosti, také ona poskytuje některé pevné a některé méně pevné body vkládané do společného dialogu. Jedna z podstatných částí problematiky 13. stol. souvisí s výkladem středověké kolonizace. Při jejím hodnocení nás ale stále ještě příliš často provázejí zděděné otázky, svou podstatou svázané s dávno minulými spory 19. stol. Bližší pohled dokonce ukazuje, že před sebou máme vlastně dva různé tematické okruhy, které příliš lehce splétáme dohromady. Prvý okruh se obrací k poznání a pochopení středověkého sídelního vývoje. Právě zde se podstatnou měrou dovede uplatnit archeologie. Druhým okruhem vstupujeme do světa středoevropských národních kontroverzí 19. a prvé poloviny 20. stol., kdy se vzdálená historická kapitola stala vyhledávaným zdrojem ideologické výzbroje.

K paradoxům kolonizační problematiky náleží rozpor mezi nezájmem o vlnu osídlování, který spojoval její učené současníky, a novodobým důrazem na kolonizaci jako osudovou změnu dějin středoevropských národů. Pro středověkou společnost sídelní pohyb včetně změn etnických patřil k „historii dlouhého trvání“. Byl něčím pomalu a tedy samozřejmě plynoucím. Pozornost mohly burcovat až konfliktní důsledky doléhající na každodenní život, především střety národnostní povahy. Novodobý objev kolonizace souvisel s romantickým výkladem J. G. Herdera (1744–1803) o zásadních rozdílech mezi Germány a Slovany. Na německé straně se postupně během 19. stol. zakořenila představa o velkém kulturním činu německého národa, živená i vzestupem pruského státu, který zahrnul rozlehlá území s někdejším slovanským osídlením. V kolonizaci, vykreslované mnohdy shodně s beletrizovaným obrazem severoamerických hraničářů, vystupovali jako zvlášť aktivní síla němečtí národně uvědomělí sedláci, přinášející kulturu do světa vybaveného jen množstvím nectností. V Polsku a v českých zemích se samozřejmě vžil protikladný pohled. V polském prostředí byla středověká kolonizace vnímána jako jedna ze zvlášť nebezpečných kapitol německého ohrožování polského státu a národní kultury. Českým zemím nabídla východisko novodobého vztahu ke středověké kolonizaci koncepce F. Palackého (1798–1876), podle níž „dějiny české vůbec hlavně na sporu s Němectvem se zakládají, čili na pojímání a zamítání spůsobův a řádův německých od Čechův“. Na české straně právě odkaz ke vzdálené minulosti spoluurčoval obvyklý novodobý vztah k českým Němcům. A tak zatímco jedni zdůrazňovali velký čin německého národa a vyvozovali z něj své nároky, druzí poukazovali na trvale podmíněné postavení kdysi pozvaných hostů.

V německém pohledu kolonizační postup ve východních zemích střední Evropy splýval s pohybem jazykově německého etnika. Z druhé strany sice nechyběly hlasy, které takové ztotožnění odmítaly, přesto však i zde převládalo zúžené chápání kolonizačního problému. K výjimkám patří názor H. Jirečka, který už v r. 1857 upozorňoval: „Až do závěrku 12. stol. vycházela kolonisace země české i moravské vesměs od domácího obyvatelstva slovanského, teprv počátkem 13. století přistoupil k tomu živel nový, tj. osadníci z Němec k osazení povolávaní, aniž se tím zastavil běh dalšího kolonisování slovanského.“ Obvyklý český vztah ke kolonizaci ale ovládla aktuální česko-německá názorová výměna a nepochybně už proto celkový vývoj středověkého osídlování zůstával stranou. Oba národnostně protichůdné pohledy tak v podstatě přijímaly zúžení středověké kolonizace na století 13. a na kolonizaci německou, tvořenou proudem selským, městským a hornickým. U nás stačí zmínit slova V. Novotného (1937): „Mluvíme-li o kolonisaci, máme zpravidla na mysli slovo to ve smyslu poněkud užším, nikoliv osídlení země v plném rozsahu, nýbrž tu jeho část, která od jisté doby byla prováděna povoláváním cizích přistěhovalců, čili zkrátka řečeno, kolonisaci německou.“ Totéž pojetí přijal i J. V. Šimák (1870–1941). Jádrem jeho sice občas kritizované, vždy ale s prospěchem užívané knihy Středověká kolonisace v zemích českých (1938) se tak stal přehled národnostního profilu dlouhé řady míst.

Zcela změněné souvislosti i pro chápání středověké kolonizace vytvořily důsledky druhé světové války. Německá nacionální koncepce dospěla ke krutým koncům, z mapy zmizel dřívější německý východ, jehož základ vznikal právě při středověkém osídlování. Ve shodě s rozdělením Německa byl potom nalézán i dvojí německý obraz kolonizace. Oficiální historikové NDR nabízeli odpověď prostou a jasnou. Německou kolonizaci představovali jako dobyvačnou expanzi německých feudálů. V západoněmecké historiografii znamenal bod obratu výklad W. Schlesingera (1957). Zamítl černobílé vykreslování přínosu německých kolonistů a pozornost soustředil dvěma podstatnými směry. Zdůraznil význam charakteristiky prostředí, do něhož jazykově němečtí kolonisté vstupovali, a upozornil na důležitost znalosti obecného evropského kontextu vrcholně středověkých inovací, tradičně spojovaných s příliš úzce chápanou německou kolonizací. Souběžně se utvářely i nové přístupy v českých zemích a v Polsku. I tady stoupalo vědomí klíčového významu obou uvedených otázek. U nás přinesl cenný vklad do novějšího pojetí středověké kolonizace F. Graus (1921 – 1989). Již v Dějinách venkovského lidu (1957) chápal pod termínem kolonizace „jakékoli zúrodňování půdy, osazování půdy zpustlé, nebo osazování novým obyvatelstvem“. Zároveň kolonizaci představil jako jev společný řadě evropských zemí, jehož celistvé poznávání se proto musí vázat na široké evropské měřítko. Završení a jistou stabilizaci nových pohledů na středověkou kolonizaci, leckdy obtížně hledaných v 50. a 60. letech, uchovává sborník konference v jihoněmeckém Reichenau, vydaný r. 1975. V objemném svazku se setkali hlavní účastníci nesnadného dialogu, W. Schlesinger, F. Graus, ale i S. Trawkowski, B. Zientara, J. Kejř a řada dalších.

Dlouho zakořeněné časově úzké chápání středověké kolonizace ale nesouviselo jen s novodobým národnostním zaujetím. Vyplývalo i z dobově podmíněných poznávacích možností, odkázaných především na písemné prameny. Křivka jejich četnosti např. v českých zemích stoupá až ve 2. polovině 12. stol. V takovém světle vystupoval odraz osídlovací aktivity až od 11.–12. stol. Bez možnosti vnější kontroly byl zdánlivě přesvědčivý závěr nasnadě. Úzce ohraničený osídlovací postup se dělil do dvou etap, do 11.–12. a do 13. stol. Náročnější zájem mohla doplnit teorie R. Gradmanna (1865–1950), založená na přímočaře chápaném kontrastu starého a mladého sídelního území. Rozšiřování starých oblastí údajně čekalo až na organizační vliv středověkého státu a klášterů.

Archeologické bádání opřené o přímé prameny teprve postupně odhalovalo zásadně odlišnou situaci. Kartografický rozbor nálezů ze 6. až 11. stol. nastínil dlouhodobé rozšiřování sídelní plochy, zahájené již v počátcích sledovaného období. Osídlovací postup se v zásadě obracel oběma směry, k posunům souhrnných hranic sídelní mapy a k jejímu vnitřnímu zahušťování. Podstatné části SZ Čech patřily k těm oblastem, které charakterizovala široce rozprostřená a teprve postupně zaplňovaná mozaika. Na prahu 13. stol. spatřujeme v Čechách rozsáhlou sídelní síť, vedle níž na další osídlování čekaly jen poměrně omezené zóny. Soustřeďovaly se především k obvodu našeho „kraje kolem dokola obklopeného horami“, ležely i v jádru země, vesměs ale nabízely méně příznivé zemědělské předpoklady. Leckde ovšem zůstávala jen řídká síť vzájemně izolovaných sídlišť.

Během prvé poloviny 13. stol. změnil vývoj svou kvalitu, nespočíval jen v posunech obvodu osídleného území a v zahušťování mozaiky sídelních areálů. Tehdy začínají vyrůstat vrcholně středověké vesnice, relativně stabilizované a v nové stavební podobě, obklopené víceméně souvislými plochami polností. Na nově osídlovaných plochách, třeba při patě Krušných hor, mohly přímo vyrůstat vsi vyhovující vrcholně středověkým nárokům. Hospodářsky nejdůležitější části země osazené už předešlými pokoleními vyžadovaly změnu struktury osídlení. Vznikaly rozsáhlejší obdělávané plochy, leckde probíhala sídelní koncentrace. To vše ale znamenalo nový postup osídlení, novou kolonizaci. Sice snad méně zjevnou pro svědectví pramenů, dostupnou mnohdy jen archeologické evidenci, ale zásadně důležitou, dodnes hluboce poznamenávající charakter krajiny. Archeologický důraz obracíme dvěma směry. Jednak podtrhujeme význam dlouhodobého raně středověkého rozšiřování sídelní mozaiky, jednak význam vrcholně středověkých strukturálních změn vesnického prostředí, které teprve vytvářely předpoklady dlouhodobé kontinuity vesnické usedlosti a příslušných sídlištních forem. V raně středověkém a ve vrcholně středověkém osídlování (čili kolonizaci) tak rozlišujeme dvě kvalitativně rozdílné vývojové kapitoly. Zaznívá-li ještě někdy otázka, které z uvedených kapitol připadal větší význam, směřuje nutně k porovnávání principiálně rozdílných jevů, a tedy k zavádějící odpovědi. Dodejme ještě, že v podstatě shodné výsledky skládá dnešní archeologie i v širokých evropských souvislostech. K jejím nesporným přínosům patří výklad už 2. poloviny 1. tisíciletí jako doby sídelního postupu. Řada příkladů svědčí o poměrně pozdní změně podoby a stabilizaci vesnické usedlosti. Tento předěl je i v pokročilých částech západní Evropy sledován teprve od doby kolem r. 1000.

Zastavme se ještě u některých částí problematiky 13. století. Po řadu let přes různorodé výhrady určoval výklad změn sledovaných u nás ve 13. stol. rozbor F. Grause (1957). Spojil rozmach kolonizace, emfyteutické právo (pozn. red.: svobodný, dědičný pacht) a přechod k peněžní rentě. Údajně právě „masový přechod k peněžní rentě umožnil u nás rozmach kolonizace“. Na toto pojetí samozřejmě dohlížela nekompromisní autorita marxistických klasiků, přijaté schéma ale začala povážlivě bortit už autorova věcná analýza pramenů. Novější pohledy si vypomáhaly odkazy na nerovnoměrnost vývoje, rozrůzněného v jednotlivých částech země, postupně však naplňujícího základní určující tendence. Výskyt středověkých peněžních platů představuje nesporně velmi důležitý jev, sotva ho však lze vyjmout ze složité skutečnosti a učinit z něj přímočarý ukazatel „pokročilosti poměrů“. Zájem vrchnosti o finanční rentu se totiž setkával se zájmem o výhodný přístup ke zboží. Spojitost obou důvodů vedla měšťany Mostu a dalších měst SZ Čech k majetkovému pronikání na venkov. Obchodní zisk usnadňovalo postavení na trhu, které mosteckým zajišťovaly svobody z r. 1278. Sedláci z mílového okruhu kolem Mostu nesměli sami vozit obilí za hranice, pokud je dříve dva dny nenabízeli na městském trhu. Výhodná koupě zboží či naturální renta mohly při dálkovém obchodu slibovat větší finanční efekt. K obdobnému závěru dospěla K. Charvátová (1980), která rozborem oseckého hospodářství zpochybnila názor o hospodářsky zaostalém klášterním panství, vyvozovaný právě z vysokého podílu naturální renty a roboty (srv. Nový 1965). Prvořadým měřítkem středověkých poměrů se sotva mohou stát hlediska vyňatá z úplně jiných souvislostí, z prostředí raného kapitalizmu. Pro německé právo známe ze SZ Čech dva vůbec nejstarší doklady v naší zemi. V Murech na dolní Ohři už r. 1226 vstoupilo německé právo do staré sídelní oblasti, na lokalitu se starší tradicí, aby podle vydavatele příslušné písemnosti vyvedlo danou ves z nesnází (Kotyza-Smetana 1992). Druhý doklad z r. 1234 se týká Jakubova, zasazeného do obvodu Doupovských hor. Obě vsi přes vzdálenost 80 km spojovala stejná vrchnost, doksanské premonstrátky. Dodejme ještě, že na počátek městských privilegií v Čechách náleží královské svolení k lokaci města Kynšperka, vystavené r. 1232 rovněž pro kanonii v Doksanech. Zmíněné doklady jednoznačně prozrazují instituci s vyvinutým zájmem o vyhraněné právní formy. Viděli jsme, že údaje o osecké državě skládají naprosto odlišný obraz. Vstoupíme-li do širšího okolí Mostu a Bíliny, najdeme jeden jediný doklad výslovně uvádějící lokaci iure teutonico, který předchází pozdní osecké listiny. Hlásí se k r. 1289 a týká se tří a půl lánů z Újezda, někdejší součásti sídelní aglomerace rané Bíliny. Předpokládáme proto, že vrcholně středověká transformace vesnického prostředí kolem Mostu a Bíliny probíhala v mezích právních systémů, na něž se alespoň zčásti a zpětně vztahuje termín české právo, doložený v dané oblasti ojediněle až během 14. stol. Cesta k vrcholně středověké podobě vesnického prostředí se jistě nemohla uskutečnit bez právního zakotvení. Právo německé nabízelo jednu z možností, využívanou ale spíše okrajově. Valná většina posuzovatelných příkladů zřejmě nepřekročila meze práva obyčejového, které svá ustanovení nesvěřovalo písemnému záznamu. V nástupu německého či emfyteutického práva nelze proto spatřovat podstatnou sílu měnící Čechy 13. stol.

Závažné postavení v bilanci proměn 13. stol. bývá dodnes přičítáno příchodu jazykově německých kolonistů. Postižení jejich skutečného podílu v převratném století otevírá ovšem nesnadný úkol. Zcela klamně by působil přímočarý zpětný pohled. Stav známý z kritického střetu 20. stol. totiž vykrystalizoval až ve 2. polovině 18. stol. a byl významně předznamenán vývojem v 16. a 17. stol. (zmiňuje již např. Pekař 1922). Archeologie pro řešení těchto otázek nabízí jen velmi obecné pozadí. Ve starší sídelní oblasti mohli jazykově němečtí příchozí vstupovat do procesu utváření vrcholně středověké vsi a v době jistě značného vnitřního pohybu doplňovat nově vznikající vesnické komunity. V poměrně lidnatém prostředí lze sotva podílu příchozích přičítat nějak zásadní význam, jistě zůstávali menšinou. Konkrétní příčiny proměn etnického obrazu staré sídelní oblasti představují ovšem téma archeologii zcela odlehlé. Uveďme jen, že překvapivé rozdíly shledáváme i u sousedních vesnic, shodně přitom navazujících na raně středověké osídlení. Příklad nabízejí Bečov a Volevčice, v dokladech 17. stol. převážně česká a převážně německá ves. Odlišná situace se zčásti utvářela při obvodu Krušných hor, kde zřejmě už ve 13. stol. vyrůstaly vsi jazykově německé. V hodnocení přínosu německých kolonistů ve 13. stol. je třeba spolu se Z. Smetánkou (1989) upozornit na příchod sil vyrostlých mimo domácí energetické nároky, k pozitivním vkladům samozřejmě patřilo i technické vybavení, které si přinášeli. Pouze jedinkrát u nás čteme o vyhnání prvotních vesnických obyvatel ve prospěch Němců. Tvrzení se týká přemyslovských Stadic a patří do souboru výtek adresovaných tak řečeným Dalimilem králi Václavu I. Při výjimečném postavení této zprávy zůstává zřejmě oprávněný názor V. Novotného (1928) o pověsti sotva na pravdě založené. Připomeňme ještě, že zásadní německý podíl se od 13. stol. projevil v Mostě, Bílině, Chomutově, Kadani atd. Městské lokace přitom vstupovaly do starších sídelních souvislostí, vyznačujících se už zvýšenou lidnatostí. Někteří z příchozích sem přinášeli specializované znalosti a široké kontakty, tolik potřebné pro patricijské vrstvy. Třinácté století samozřejmě změnilo etnickou mapu SZ Čech. Z hlediska novověké národnostní situace však zřejmě nebyl ani tak podstatný vlastní podíl německých příchozích ve vzdálené době, jako otevření krušnohorského předělu a vytvoření předpokladů pro těsné vazby mezi naším a saským prostředím. Až volné kontakty obou zemí, jejich hospodářské a kulturní vztahy, teprve v dlouhé časové perspektivě skutečně hluboce měnily etnickou mozaiku.

Kapitolami o paměti krajiny středověkého Mostecka jsme se problematiku 13. stol. pokusili představit v širším časovém rozpětí, než by vyplývalo z tradiční vazby na léta 1197 až 1306. V převratném století se totiž nepochybně završovaly tendence s mnohem a mnohem delší působností, zakotvené hluboko v raně středověkém prostředí. Samotná transformace středověkých Čech byla přirozenou součástí evropských proměn, tvořila jejich poměrně pozdní kapitolu. Při hledání příčin tehdejšího pohybu nesdílíme teorie jediného či prvotního hybatele. Podle našeho názoru neúnosně zjednodušují historický proces a pro studované téma předpokládají jakýsi pevný dějinný počátek.

Začátkem výkladu problematiky 13. stol. sestupujeme až k počátkům slovanského osídlení naší země. Pokoušíme se vlastně přehlédnout dobu svým trváním obdobnou době, která dělí nás od století posledních Přemyslovců. Důvody jsou nasnadě. Archeologické svědectví totiž raný středověk představuje jako dobu sídelního postupu, zdlouhavě a s nepochybnými výkyvy rozšiřujícího mapu osídlení. Příčiny pohybu spojujícího značné části Evropy zůstávají jedním z nejméně jasných a ovšem i nejpřitažlivějších témat. Jedna z dnes sugestivně zaznívajících evropských teorií označuje za příčinu pohybu hlad. Hlad žene do světa, sotva však může být chápán jako příčina populačního růstu. Sídelní pohyb totiž považujeme za odraz populačního tlaku, za snahu o řešení relativního přelidňování sídelních areálů. Ocitáme se před složitou problematikou, nad níž se už po generace střetávají různé přístupy, řešící vztah vývoje populačního, technologického, sociálního a oceňující i působnost faktorů vnějších, zejména klimatických. Jistě zvlášť podmanivě působí univerzální řešení, ustavující obecné a vždy platné prvenství některého z faktorů. Nepochybně se v nich schází záměna části za celek a snaha o jasná přehledná řešení.

Zdá se, že jednoznačný důraz na technologickou změnu jako základ pohybu raně středověké společnosti dnes tvoří víceméně uzavřenou kapitolu. Přes trvalou diskusi dovedeme přece jen přesněji pochopit úlohu středověkého pluhu, trojpolního a trojhonného systému, vodního mlýna atd. Význam těchto a dalších jevů byl nepochybně pod tlakem tzv. „přirozených předpokladů“ nadhodnocován a posouván do příliš archaických souvislostí. Zájem o historii klimatu a o ekologické otázky se vystupňoval od 60. let jako přirozený odraz nemocí moderního světa. Již mnohem dříve se ovšem ve světové literatuře objevovaly pokusy ukázat kulturu jako termodynamický systém, v němž dlouhodobě přibývá energie, energetický nárůst vyvolává vzestup populace atd. „Pevné východisko“ těchto teorií vzniká zřejmě několikerým zjednodušením. V archaických společnostech lze jen sotva biologicky a kulturně ohraničit výživové minimum a rovněž přebytek (energetický či ekonomický) zůstává kategorií historicky podmíněnou. Jako absolutní pojem ztrácí v netržní společnosti smysl. Samostatná kapitola vždy souvisí se získatelností přebytku, závislou na úrovni příslušného aparátu. Pohled na různé moderní i archaické společnosti však především ukazuje, že žádný druh přebytku sám o sobě společenský či kulturní růst nevyvolává. Novější a jistě obezřetně zdůvodňované studie chápající středověkou společnost jako specifický ekologický systém provázejí nesnáze dané nestejnou uchopitelností základních ekologických kategorií. Jedna z těchto kategorií obvykle nese název informace. Právě sem spadá vlastní tvořivý vklad člověka, jeho schopnost rozšiřovat kapacitní možnosti regionů atd. Tato položka bývá v běžných schématech překrývána kategoriemi mnohem snadněji uchopitelnými.

Zatímco energetické či ekologické pohledy zaujímají poměrně vyhraněnou část studia, zcela běžně zacházíme s odkazy na historickou klimatologii. Úkol spojuje dva problémové okruhy. Samotnou rekonstrukci historického klimatu a postižení vlivu klimatické proměnlivosti na činnost člověka. Podrobnější a přesnější výzkum ukazuje, že o klimatickém vývoji při stále rozhodující vazbě na vyprávěcí prameny víme příliš málo a příliš nepřesně. Pro posouzení klimatických vlivů na zemědělskou produkci bychom potřebovali podrobné údaje o kritických částech vegetačního cyklu. Na druhé straně každý ekonomický systém má určité adaptační schopnosti, vyvinuté spíše právě u systémů primitivních. Středověké zemědělství v našich mírných podmínkách asi snáze vyrovnávalo dlouhodobé výkyvy. Velký hlad, přicházející brzy po nevydařené úrodě, souvisel se změnami krátkodobými. Příznivý rámec samozřejmě napomáhal tvorbě přebytku, o jeho vlastní neurčité úloze jsme se již zmínili.

V rámci výkladu oceňujícího význam třeba nenápadných, ale dlouhodobě působících činitelů, zdůrazňujeme pohyb v oblasti sociálních vztahů. Právě ten podle našeho názoru opakovaně otevíral a vlastně si svým tlakem vynucoval další a další možnosti celkového růstu. Zabýváme se archaickou společností, jejíž ekonomika neměla samostatné postavení, ale byla pevně uzavřena společenskými vazbami. Růstové možnosti nepochybně zásadně vystupňoval vznik přemyslovského státu, opřeného o složitou vnitřní strukturu. Opouštění řadových pohřebišť znamenalo vážný zásah do individuálních i kolektivních vazeb a zřejmě se podílelo i na příznivých předpokladech nové sociální integrace, bez níž se vrcholně středověké proměny neobešly. V proměnách nastupujících u nás ve 12. stol. a uzavírajících se teprve v 1. polovině 13. stol. přičítáme zásadní význam nástupu pozemkové šlechty. Aristokracii teprve tehdy začíná vést regionální a místní zájem, mění se povaha veřejné moci. Tlak šlechty otevírá i další možnosti zemědělského růstu. Už dlouhodobý růst se zrychluje, vznikají předpoklady k zásadním proměnám podoby sídlišť a krajiny vůbec, utvářejí se podmínky k přijetí i vnějších (obecněji evropských) inovací. Proměny venkovského prostředí vytvářejí nezbytné zázemí pro vzestup vrcholně středověkých měst. Oboustranné sepětí městského a vesnického prostředí je zvlášť dobře zřejmé např. u Mostu 13. stol. Město rychle prostupovalo svým regionem a vytvářelo přímé vazby se zemědělským venkovem. Na svém zázemí se obohacovalo, a zároveň do rukou sedláků dodávalo hojnější a kvalitnější výrobky svých dílen. Tehdy (a nikoliv až s počátky kapitalizmu) se u nás začalo utvářet tržní prostředí. Úroveň vztahů mezi městem a zázemím patřila k základním předpokladům rozvoje středověkých měst. Právě síla těchto vztahů se podílela i na vzestupu míst dříve méně významných, třeba Mostu či Loun.

Transformace české středověké společnosti, završená ve 13. stol., skládá pozoruhodný obraz. Nové složité jevy poměrně rychle prostupovaly naší zemí, překračovaly hranice majetkové i nové předěly etnické, měnily oblasti se starou sídelní tradicí a dávaly novou tvář dosud lesnatým končinám. Schopnost tehdejšího českého prostředí aktivně vstoupit do procesu vrcholně středověkých změn znamenala nesporně jeden z určujících momentů našich dějin.

Otázky kladené krajině Mostecka a severozápadních Čech vedlo přesvědčení o jedinečné paměti a výmluvnosti právě tohoto dějinného svědka. Dlouhým řadám pokolení nabízela krajina životní prostředí, aby se zároveň jejich činností nechávala měnit. Tak, jak postupně rostla dnešní podoba české krajiny, vznikal i neobyčejně cenný pramen historického poznávání. Z dlouhého děje jsme si vybrali jen krátkou část, proměny 12. a 13. stol. Během několika málo generací se uzavřel archaický svět a vznikly základy nové dlouhodobé kontinuity. Spíše jen zdánlivě vzdálená středověká společnost našla svůj nový počátek. Tehdejší proměny se hluboce zapisovaly do české krajiny. Vznikal nám blízký obraz osídlení, nám blízká síť měst a vesnic. Kolem Mostu a Bíliny však dlouhou řadu těchto míst můžeme hledat už jen na starých mapách. Jejich staletý vývoj byl během okamžiku přerván. Ukončen jámou povrchového dolu, výsypkou. I naše současná společnost usiluje o nový počátek. Paměť dnešní krajiny Mostecka k tomuto nesnadnému hledání přidává naléhavé otazníky: Dokážeme změnit svůj stále příliš netečný vztah k dějinné hodnotě prostředi, v němž žijeme? Dokážeme s historickou krajinou, nám vlastně jen krátce svěřenou, zacházet hospodárně?1)

Obrázky

Poznámky

1) Jan Klápště: Paměť krajiny středověkého Mostecka, Most 1994, s. 179–183
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Archeologie
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Jan Klápště

Doc. PhDr. Jan Klápště, CSc., (*1949) vystudoval Filozofickou fakultu UK. V Archeologickém ústavu AV ČR a v Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou FF UK se zabývá archeologií středověku. Jeho monografie Paměť krajiny středověkého Mostecka odměněna cenou Učené společnosti ČR za rok 1997.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné