Podkletnovův antigravitační stroj

Tak nám zase vypukla jedna vědecko-mediální aféra. Nedosahuje sice rozměrů slavné „studené fúze“ z roku 1989, ale stejně dobře ilustruje slabiny dnešní vědy (či spíše vědců) a hromadných sdělovacích prostředků (či spíše novinářů).

Vše začalo článkem „Prvořadý objev – vědci porazili gravitaci“, který vyšel 1. září 1996 v The Sunday Telegraph. Zde autoři Robert Matthews (vědecký dopisovatel The Sunday Telegraph) a Ian Sample (z vydavatelství Institute of Physics) popisují „první antigravitační přístroj na světě“ a spekulují o jeho dalekosáhlém významu. Vycházejí při tom z vědeckého článku nazvaného „Schopnosti supravodiče YBa₂Cu₃O_7-x stínit gravitační pole při teplotách pod 70 K a pod vlivem elektromagnetického pole“, který jeho autoři, Rus Dr. Eugene Podkletnov a Fin Dr. Petri Vuorinen, poslali do Journal of Physics D: Applied Physics (vydavatelem je Institute of Physics). V tomto renomovaném časopise předali článek k recenzi třem nezávislým odborníkům. Jejich posuzováním prošel a měl být otištěn v říjnu 1996. Vinou příliš aktivních novinářů k tomu však nedošlo. Než se vrhneme do proudu událostí, popišme si, o co vlastně ve skandalizovaném článku jde.

Někdy v roce 1992 prováděl Eugen Podkletnov s finskými kolegy na Technické univerzitě v Tampere výzkum supravodivosti. Jeho zařízení bylo tvořeno keramickým supravodivým prstencem, který se vznášel – levitoval v magnetickém poli a otáčel se velkou rychlostí 5 000 otáček za minutu. Vše bylo uloženo v chladicím zařízení (kryostatu). Rozměr zařízení – 275 milimetrů v průměru. Během experimentů byl náhodou objeven zajímavý jev. Dr. Podkletnov na to vzpomíná: „Jeden můj přítel vstoupil a kouřil dýmku. Trochu dýmu vyfoukl nad kryostat a my jsme viděli, jak ten obláček stále stoupá až ke stropu.“ Pokusy ukázaly, že libovolný objekt zavěšený nad zařízením sníží svoji hmotnost až o 2 %, jako by byl stíněn od vlivu gravitace. I tlak vzduchu nad kryostatem byl prý snížený. „Mysleli jsme, že je to nějaká chyba. Udělali jsme všechna opatření k vyloučení rušivých vlivů, ale jev přetrval.“ Podle dostupných zpráv lze usoudit, že Podkletnov s kolegy si byli svými výsledky jisti a že prostě neuměli navrhnout jiné vysvětlení, než stínění gravitace. Není tedy nic nepřirozeného na tom, že chtěli publikovat výsledky svých solidních experimentů a pokus o jejich vysvětlení. (Zajímavé je, že první článek Podkletnova s R. Nieminenem o těchto experimentech uveřejnil časopis Physica C již r. 1992. Předběžné výsledky však nevzbudily téměř žádnou pozornost, pouze G. Modanese z Institutu Maxe Plancka se pokusil o teoretické vysvětlení jevu.) Ověření nebo neověření jevu a jeho fundované zdůvodnění v dalších laboratořích by normálně následovalo po uveřejnění článku v odborném časopise. A teprve potom měla být spuštěna oslava objevu v médiích. Skutečnost byla, bohužel, jiná.

Článek v The Sunday Telegraph zvedl vlnu zájmu laických i odborných kruhů. Ještě v září následovaly články v časopisech New Scientist (21 September 1996, str. 7) a Business Week (a možná i v některých dalších), ale dobrých informací pro odborníky bylo málo. Vědecký publicista Robert Matthews hrál i nadále vůdčí roli v aféře. Zjistil, že vedení Ústavu materiálu Tamperské technické univerzity popírá aktivity ve výzkumu antigravitace a že E. Podkletnov, který měl u nich jinak dobré renomé, už tam nepůsobí. Spoluautor článku Petri Vuorinen sice přiznal, že kdysi s Podkletnovem pracoval, ale o novém článku nic nevěděl a své spoluautorství popřel. Matthews tyto informace předal redaktorům Journal of Physics D a vyžádal si vyjádření Podkletnova. Ten odpověděl, že nový ředitel ústavu asi neví přesně, co všechno se v roce 1992 dělalo, a že spoluautorem je zřejmě jiný Petri Vuorinen, po kterém však Matthews marně pátral. Podivná diskuse po telefonech, faxech a počítačových sítích pokračovala dále. Hlavním výsledkem bylo, že vedoucí redaktor časopisu J. Phys. D Richard Palmer začal uvažovat o vyřazení článku z říjnového čísla. Byl ale předstižen Podkletnovem, který článek 9. září stáhl a prohlásil: „Je to důležitý objev a nechci, aby zmizel.“ Článek pravděpodobně nebude uveřejněn v jiném časopise ani v pozměněné podobě, protože prý blíže nespecifikovaná grantová agentura vyvíjí na Podkletnova nátlak, aby neprozrazoval obsah nevyřízených patentových přihlášek.

Vlna vzrušení však už byla zvednuta a valila se dál. Mluvilo se o tom, že NASA vede výzkum v této oblasti. Objevily se první zprávy o částečném potvrzení výsledků jinými experimentátory. Ozvali se i někteří teoretici zastávající teorii existence éteru a nadšeně vítali antigravitační přístroj jako potvrzení svých představ. Jiní vědci něco takového zásadně odmítali. Stanice CBS odvysílala diskusní pořad o antigravitaci s R. C. Hoaglandem. Diskuse se chopily časopisy jako New Energy News a Journal of Ideas a spekulace o využití antigravitačního přístroje v dopravě a jinde nabyly podobu science-fiction. Kauza „antigravitační stroj“ zjevně ještě nekončí, potáhne se nějakou dobu, podle toho, jak bude efekt ověřen a vysvětlen.

Nechme posouzení experimentů na příslušných odbornících a všimněme si role sdělovacích prostředků v aféře. Jsou zde jisté zajímavé odlišnosti oproti případu „studené fúze“. Tehdy začalo vše bombastickou tiskovou konferencí přehnaně sebevědomých vědců B. S. Ponse a M. Fleischmanna. V našem případě byla věc zanesena do médií samotnými novináři. Dle mého názoru, z touhy po senzaci nekorektně získali zajímavý článek (včetně recenzí a jmen recenzentů) z vědeckého časopisu ještě před uveřejněním a odborným ověřením. Možná se domnívali, že po recenzi lze již výsledky a závěry práce považovat za jisté. To byl ovšem omyl. Recenzent nemusí a ani nemůže ověřovat experimenty jejich opakováním a teorie jejich přepočítáváním. Jeho úkolem je především posoudit přínos a věrohodnost práce, ucelenost přístupu autorů k tématu a adekvátnost jejich závěrů. Základem je přitom víra v poctivost vědců (Většina podvodů stejně vyjde najevo, což jejich původce ve vědeckém světě znemožní.)

Sdělovací prostředky a laická veřejnost nehodnotí vědce podle toho, co vykonali, ale podle toho, jak se chovají. (A co také mají dělat, když obsahu zkoumání nerozumějí?) Novináři se dokážou pro nějakou věc velmi rychle nadchnout, pokud vystupují vědci dostatečně sebevědomě. Když se ovšem vyskytnou problémy, rychle přejdou od obdivu k zesměšňování a zlehčování vědy. Naproti tomu názory odborné obce jsou obecně zdrženlivé a velmi setrvačné. Nový objev vyvolá nejspíš nedůvěru, snahu nejprve ověřit, zopakovat experiment. Všeobecně přijatelný názor se pak postupně vytváří diskusemi na konferencích a v odborném tisku. V případě antigravitace vedl vstup médií k zesměšnění příslušných vědců a jejich práce předem, bez možnosti nezávislého ověření. Sečteno a podtrženo: zasahování sdělovacích prostředků do prvních stadií vědeckého výzkumu lze hodnotit jako velmi negativní.

Posuzovat případ jako úmyslný podvod (nebo snad šprým?) by bylo přehnané. Podkletnov zřejmě nechtěl klamat kolegy ani veřejnost. Byl možná nekompetentní v teorii gravitace, provedl experimenty nepřesně a závěry vyvodil ukvapeně. Svým výsledkům však věřil a o navrženém vysvětlení věděl, že je málo průkazné. O jeho pochybnostech svědčí to, že poslal článek do časopisu „druhé kategorie“ a ne do Nature nebo Physical Review Letters, kam by takový převratný objev patřil. Velkou Podkletnovovou chybou bylo jeho záhadné chování, které se stalo živnou půdou pro mediální diskuse. Novináři totiž potřebují akční prvky aféry, a těch tu měli dost: „zmizení“ spoluautora, stáhnutí článku před tiskem nebo mytí rukou ze strany Tamperské univerzity.

Ponaučení lze vyjádřit výrokem nedávno zesnulého Carla Sagana: „Výjimečné tvrzení vyžaduje výjimečné důkazy.“ Než vypustíme silné tvrzení do světa, musíme mít nezvratné důkazy na své straně, abychom obstáli v náporu mediální vichřice!