Krajina jako hypotéza

,Anglickou krajinu vymysleli zahradníci, imitující cizí malíře, kteří evokovali klasické autory. Všechno to sem sakumprásk navozili v kufrech z velké cesty po Evropě. Tady, vidíte – Capability Brown vykrádá Clauda, který vykrádal Virgilia,‘ říká Hana Jarvisová, jedna z postav hry Thomase Stopparda Arkádie (citace je z překladu Jaroslava Kořána).

Až do padesátých let 18. století byla kritériem krásy anglických krajinných zahrad geometrie: geometrické tvary kruhových nádrží, přímky protínajících se cest a stromořadí, přísné geometrické tvary teras. Symetrie. Pak dochází k radikální proměně na ,přírodní‘ styl (jak my říkáme: ,anglický park‘ proti ,francouzskému‘). A zmíněný Lancelot (,Capability‘) Brown byl nejslavnějším zastáncem ,přírodního‘ stylu, narušení symetrií, jiného řádu nepravidelností, nového řádu proti řádu starému. A nebylo to pouhé střídání módy; bylo to vyjádření proměny ducha doby (jehož součástí ovšem móda je) a mělo to své pozadí filozofické, společenské i politické. Byl v tom mj. i odpor proti autoritativním evropským absolutistickým monarchiím, ale i proti geometrickým principům vlády, vynalezeným ve Francii a Americe. Nový styl byl přijat proto tak rychle, že souzněl s tímto duchem dob a evokoval staré ,gotické‘ tradice. Jak říká Hana v citované hře: ,divoká příroda ve stylu Salvatora Rosy. Gotický román vyjádřený krajinou. Všechno až na upíry.‘

Existovaly dokonce příručky (např. Humphry Reptona, 1752 – 1818, který se jako první nazval ,krajinným zahradníkem‘) jak krajinu (park) ,zpřírodnit‘, ,zdivočet‘ – s ilustracemi ,před‘ a ,po‘.

Česká a moravská krajina je právě tak výsledkem filozofických, společenských a politických osudů; víme všichni dobře, jak líbezná česká krajina je výsledkem baroka, víme, jak ji zasáhla industrializace, nebo později kolektivizace. Celá naše krajina je umělá a její krása nám byla a je zprostředkovávána uměním. Není to tak, že někdo namaloval krajinu ,jak je‘, jak ji ,vidíme‘ (pokud tomu tak je, je to vždy už odvozené a pokleslé), nýbrž přesně naopak: krajinu vnímáme skrze umělecká díla; ostatně ve velmi širokém smyslu je přece jejich výsledkem.

Pomyslete jen na krajinu Františka Hodonského: na lužní lesy jižní Moravy, na mrtvá ramena Moravy a Dyje, na ,anglický‘ lednický park s omšelou parkovou ,gotickou‘ a exotickou architekturou, na mostky přes potoky a tůně – ale ne jen na vjem vizuální, nýbrž i akustický, čichový, zvukový, dotekový: teprve tyto vrstvy společně vytvářejí krajinu.

S krajinou se to má jako s našimi vědeckými, filozofickými, společenskými, politickými hypotézami: jak říká Novalis, hypotézy jsou sítě a jen ten, kdo hodí, něco chytí. Krajina je hypotézou. Je otázkou položenou přírodě. A obrazy krajiny jsou vyjádřeními této hypotézy.