Botanik Bohumil Němec
Osud nabídne každému z nás čas od času osobní setkání, které nás obohatí a v různé míře ovlivní, nebo dokonce dotvoří naše charaktery a z nich odvozené postoje a činy na celý zbytek života. Jednou ze šťastných událostí mého života bylo setkání s botanikem B. Němcem. Byl nepochybně osobností obdařenou genialitou a nezměrnou pracovní energií. Zpočátku musel dělat všechno sám – s mikroskopem, mikrotomem, centrifugou, kapilárami a fotoaparátem. Neměl asistenta ani laboranty. Aplikací metod získaných při studiu zoologie na botaniku se stal zakladatelem čs. rostlinné anatomie, fyziologie a experimentální cytologie.
Zabýval se ovšem nejen otázkami cytologie, ale i fytopatologií, problémy regenerace, genetiky, oligobiogenními prvky a výživou rostlin. Roku 1900 objevil statolitové orgány rostlin (orgány orientující rostlinu vzhledem k působení zemské tíže) a mixoploidii v kořenu cibule (buňky s různým početem chromozomů v tkáních a orgánech téže rostliny). Světovou prioritou bylo i vyvolání polyploidie (zmnožení celých chromozomálních sad) působením chemických látek (1904). Jeho objev hromadění zlata v rostlinách byl senzací, stejně tak objev změny pylových zrnek v zárodečné vaky v hyacintu – tzv. Němcův fenomén.
V jeho ústavu se konaly vůbec první přednášky o genetice u nás (žáci Jaroslav Peklo a Artur Brožek, náš první profesor genetiky). UK byla jednou z prvních univerzit, kde vznikla samostatná stolice genetiky. Při oslavě devadesátin B. Němce obsahoval seznam jeho publikací 658 položek – od mnohasetstránkových knih až po popularizující sdělení. A kdyby nepublikoval žádnou jinou práci než 532stránkovou monografii „Das Problem der Befruchtungsvorgänge und andere zytologische Fragen“ r. 1910 v Berlíně, stačilo by to k jeho pověsti vědce světového formátu.
Mimořádnost našeho vztahu musela nepochybně vycházet ze vzájemně vnímané sympatie, ale přispěla k ní i atmosféra prostředí zámku v Lužanech, kde jsme se s B. Němcem poznali. Pochopitelně k tomu přispíval duch pro mne až mystické osobnosti Hlávkovy.
Dřevěná tvrz Imrama z Lužan je známá už z r. 1245. Na jejím místě vznikl r. 1583 renezanční zámek, počátkem 19. století ne právě vhodně zbarokizovaný. Architekt Josef Hlávka (1831 – 1908), rodák ze sousedních Přeštic, zámek r. 1866 koupil a v letech 1886 – 87 podle vlastního projektu přestavěl v novorenezančním slohu. Přistavěl jedno křídlo, věž, a zejména kapli v osobitém slohu s řeckovýchodními prvky. Freskami ji vyzdobil Karel Jobst. Zámek se pak stal jedním z center české kultury. V něm se organizovala Česká akademie věd a umění, budovala konzervatoř, Národní i Umělecko-průmyslové muzeum, vznikaly tu plány k záchraně městských celků i významných architektonických památek, vytvářely se projekty archeologických a přírodovědných výzkumů.
Prostor tu mělo i umění. Hlávkova manželka byla zpěvačkou a častými hosty zde bývali Antonín Dvořák, Josef Suk, Oskar Nedbal, Jindřich Jindřich, Josef Bohuslav Foerster, České kvarteto a mnoho dalších. Často na zámek přijížděli básníci Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer i výtvarníci Julius Mařák, Hugo Boettinger, Vojtěch Hynais, Luděk Marold, Otakar Španiel, Jakub Obrovský. Mnohá umělecká díla tu vznikla a ještě více jich tu bylo poprvé provedeno. Julius Zeyer zde psal „Radúze a Mahulenu“ i „Pod jabloní“ a Josef Suk tu k nim komponoval hudbu. Antonín Dvořák zde čerpal inspiraci k opeře „Čert a Káča“.
Součástí lužanského Hlávkova sídla byl rozsáhlý park. Vznikl z původní renezanční zahrady ze 17. století. Roku 1820 byl vybudován velký empírový skleník, v němž pěstovali exotické rostliny. V 70. letech minulého století zahájil J. Hlávka výstavbu parku, který se stal botanickou zahradou. Vybudoval v ní několik altánů. V nich hosté rozprávěli, ale také tvořili, např. statut ČAVU, Národohospodářského ústavu, vysokých škol, zde byla vlastně zřízena AVU.
Z nejstarší části parku blízko zámku vede cesta po klenutém můstku na ostrov obtékaný dvěma rameny Úhlavy. Jmenuje se Loužek a pokrývají ho staleté lužní porosty. Na jeho ostrohu je starý jez. Tehdy, v roce našeho setkání 1964, byla prudká voda Úhlavy pod jezem ještě voňavá, bohatá rybami (včetně úhořů) a okrášlená přenádhernými ledňáčky. Jedním ramenem, bližším k parku, směřovala k bývalému „koupadlu“, které používal ještě někdejší prezident Akademie Josef Bohuslav Foerster, zatímco další prezident, historik a přední představitel Gollovy školy profesor Šusta chodíval proti proudu Úhlavy a splavával dlouhý úsek do parku.
Soubor historických, uměleckých a přírodních památek byl velmi působivý. Bylo ovšem už jen málo těch, na které vůbec mohl působit. Zámek v Lužanech už téměř nikdo nenavštěvoval. A tak se k povznášející atmosféře družila ještě jedna, totiž atmosféra zmaru. Zámek jako zakletý, park neudržovaný, arboretum zanedbané, řeku začalo zanášet bahno. Nebylo nikoho, kdo by měl zájem o nápravu. Profesor Němec byl jediný. Nadace Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových skomírala a neměla prostředky, lužanský majetek jí patřil od r. 1908 dědictvím Hlávkových. Když jsem pak po letech navštívil Lužany znovu, byl úpadek tak pokročilý, že jsem rychle odešel.
V šedesátých letech jsem trávil s rodinou několik roků po sobě letní prázdniny v Lužanech. Lužanští nás mezi sebe přijali, s nimi i zámecký zahradník a jeho žena. Byli jediní, kdo se snažili udržet jakýsi pořádek v zámku a v parku. Jedním z projevů přízně zahradníka Kloučka byl souhlas s tím, abych si zahrál v zámecké kapli na varhany. Nejsou tam varhany ledajaké. Preludoval na ně Antonín Dvořák, harmonizoval na nich svoji nejmilejší píseň „Tisíckrát pozdravujeme Tebe“ a s jejich spoluúčastí tu odezněla 11. září 1887 premiéra jeho „Mše D dur pro sóla, smíšený sbor a varhany“ op. 86, kterou složil na přání Hlávkových k příležitosti vysvěcení zámecké kaple. Říká se jí proto „Lužanská mše“. V Praze byla koncertně uvedena teprve po dvou letech. Samozřejmě hrály na tyto varhany i další významné osobnosti – např. jazykozpytec Josef Zubatý.
Jedno červencové nedělní dopoledne r. 1964 jsem v kapli hrál, a dokonce zpíval. Když jsem dohrál, přišel pro mne a moji paní pan Klouček jednak se zprávou, že na zámek přijel profesor Němec, jednak s jeho výzvou k seznámení. Hned po příjezdu naslouchal mému hraní a chtěl mě poznat. Představili jsme se mu na kůru zámecké kaple. Od onoho dne jsme si pak spolu denně povídali. To mu bylo přes jedenadevadesát, ale byl plný života. Dopoledne jsme chodívali po zahradě a v parku. Kráčel pevným krokem a hůl měl spíš proto, aby ještě více zdůraznil sílu, s kterou se opíral o tuto zemi, a aby jí mohl ukazovat kdekterou rostlinu či kreslit svůj výklad do písku pěšiny. Hodiny, kdy jsme bývali spolu sami, byly naplněny většinou povídáním odborným. Dozvěděl jsem se toho tenkrát mnoho, přestože jsem byl posluchačem bez větších znalostí botaniky. Převáděl své úvahy do ostatních oborů biologických, do výtvarného umění i muziky, filozofie i kuchařství, ke všemu uváděl zpaměti literární citace, názory jiných i vlastní. Když jsme se dostali na medicínu, kdy se naopak dotazoval on a já měl odpovídat, bylo to mnohdy horší než u rigorózních zkoušek. Zajímaly ho otázky vrozených vad, konfrontoval onkologické otázky lidské patologie se stejnými u rostlin, zasvěceně hovořil o problémech výživy.
Byli jsme jako v jiném světě, když vyprávěl o setkání s Einsteinem, s ruským malířem Iljou Jefimovičem Repinem či s ruským fyziologem Ivanem Petrovičem Pavlovem, který získal už r. 1904 Nobelovu cenu za objevy ve fyziologii trávení. Když jsem studoval, bylo Pavlovovo učení jedinou oficiální doktrinou fyziologie a medicíny vůbec, takže jsme jí byli velmi znechuceni. Teprve B. Němec, který si Pavlova vážil a všechno objektivně prokázané na jeho díle uznával, dokázal, že jsem se stal objektivním. Znal mnoho nositelů slavných jmen, kteří vytvářeli moderní vědu. Zažil ještě Dostojevského, Palackého, Wagnera.
Přesto, že byl v Lužanech proto, aby si odpočinul, soustavně pracoval. Připravil si v té době dvě přednášky pro mezinárodní botanický sjezd v Edinburku a studoval odbornou literaturu. Pracovával vždy v zámeckém arkýři nad hlavním vchodem, takže jsme už z dálky vídávali jeho hlavu skloněnou nad stolem.
Večer jsem pana profesora prosíval o vzpomínky na prostředí staré univerzity. Věděl o ní mnoho, i o lékařské fakultě, na které kdysi zkoušíval biologii. Ptal jsem se ho jednou, jak přísný byl při zkouškách. Řekl mi s úsměvem, že na biology býval přísný a nechával je propadat. Těm neznalost nepromíjel. Farmaceuti mohli znát méně a propadli jen někdy. Medika nenechal propadnout nikdy. Chápal, že botaniku moc znát nemusí. Hovoříval vážně i vesele, miloval tradici, dobré mravy a formu. Stál pevně na zemi, duchem však byl vysoko nad ní.
Věřil v Sílu, která je nad námi, ve stvoření světa a života. Když ho jednou v diskusi dopálila slova ne právě vzdělaného správce, ukončil rázně debatu: „Dokud mi někdo stvoření objektivně nevyvrátí, nehodlám o něm pochybovat.“
Pozval nás i do své vily na Smíchově. Měl mysl plnou plánů pro uspořádání mendelovského kongresu. Ukazoval mi Mendelův rukopis, kterého si velmi vážil.
Mé ženě napsal věnování do dvoudílné knihy Život rostlin: „Rostliny jsou nejpoutavější tvorové na zemi“. Miloval rostliny, byly mu asi opravdu tím nejpoutavějším. Ale pro nás byl nejpoutavějším on.
Byl od mládí bojovníkem za československou samostatnost a národní myšlenku. Již před 1. světovou válkou se hlásil k Národní straně svobodymyslné, která ho r. 1912 vyslala do zemské školní rady. Za války byl horlivým členem v Maffii a byl jedním ze zakladatelů protirakouského týdeníku „Národ“. V letech 1918 – 1920 byl poslancem a 1920 – 1929 senátorem za Národní demokracii, další aktivitu v tomto směru pak odmítl. V letech 1933 – 1936 byl předsedou Národní rady československé. Roku 1935 kandidoval na funkci prezidenta republiky, když se prezident Masaryk rozhodl abdikovat. Agrárníci nechtěli na prezidentském stolci Beneše, kterého Masaryk doporučil. Již dříve prozradil tehdejší ministerský předseda Antonín Švehla (+1833), že by tam viděl nejraději nějakou důstojně vyhlížející poddajnou figuru. Předáci strany zvyklé po léta na rozhodující úlohu byli pojednou bezradní. Nabídli kandidaturu historikovi Josefu Pekařovi, ten ji však odmítl. Vyhlédli si tedy Bohumila Němce, nenápadného akademika bez politických ambicí. Kola politického zákulisí se roztočila a vzápětí se rozběhla kampaň. Na pokyn z Moskvy stáhli komunisté Gottwaldovu kandidaturu a postavili se – s výhradami – za Beneše. Těžší práce byla s Hlinkou, ale nakonec si dal říci, den před prezidentskou volbou se vyslovil pro Beneše. Henleinovští poslanci a pravicoví agrárníci odevzdali bílé lístky a Národní sjednocení jediné hlasovalo pro profesora botaniky. Ten se však v předvečer voleb své kandidatury vzdal.
Je nasnadě, že komunisté nezapomněli. Po r. 1945 byl B. Němec v nemilosti, po r. 1948 zcela zavržen. Nikdy o okolnostech kandidatury na místo prezidenta ani o letech perzekuce v mé přítomnosti nehovořil. Nikdy jsem ho neslyšel postěžovat si. Ale od paní Neubauerové, jeho hospodyně, jsme se dověděli, že to pro něho bylo období těžké jak psychicky, tak materiálně. Život ovšem přináší neočekávaná paradoxní řešení. V 50. letech, kdy jsme se dusili pod politickým tlakem, navštívila ČSAV sovětská vědecká delegace vedená akademikem Sočavou. Prvním, po kom se sháněli, byl akademik Němec. Marně je přesvědčovali, že je nežádoucí. Rychle pro něho tedy poslali auto. Prezident Zápotocký pak podepsal jmenování Bohumila Němce akademikem. Od té doby byl trpně „hájen“, a dokonce mu zvýšili penzi.
Věk mu nepřekážel ani v práci, ani v zájmu o veškeré dění. Hovořil a psal šesti jazyky. Svým rozhledem, silami a pílí stačil všemu mládí. Měl kouzlo osobnosti, jímž si podmaňoval okolí. Ne autoritativně, ale vlídným slovem a hloubkou svého vědění. Nehovořil o svých prioritách a neprosazoval je. Prosadily se vždy samy. Vzbuzoval přirozenou úctu.
Sledovali jsme jeho aktivitu na brněnském mendelovském sjezdu, který byl uspořádán při příležitosti stého výročí zveřejnění výsledků Mendelových pokusů s křížením rostlin (1865), a těšili se na nová setkání s ním. Už jsme se jich však nedočkali. Pan profesor to r. 1965 se svými aktivitami přehnal. Měsíc byl v Jugoslávii v Rovinji, kde dokončil práci o jakési řase. Pak oponentury v Praze, Olomouci a Bratislavě. Někde chytil virovou bronchitidu. Po vyléčení následovalo zmíněné mendelovské sympozium. Později jsem se dozvěděl, že B. Němec jako nestor světových botaniků při oficiálním ceremoniálu vítal všechny účastníky osobně, bohužel u otevřených dveří v průvanu. Choroba se vrátila. Musel do nemocnice. Na III. interní klinice se o něj starali prof. Charvát a doc. Engelbert. Po propuštění odjel k dceři do Havlíčkova Brodu. Vzápětí onemocněl zánětem plic. Ve věku 93 let nemoci podlehl.
Znovu se zamýšlím nad úvodními větami první kapitoly Života rostlin: Mezi Venuší, hvězdou mládí a lásky, a Martem, planetou války, obíhá kolem Slunce Země, naše kolébka i hrob. Její sousedé jako by byli symbolem osudu života, který na jejím povrchu kypí: Láskou vzniká, bojem se vyvíjí a zaniká.
B. Němec vyplnil celým svým životem tento úděl. Setkání s ním pro mne znamená setkání životní, kterých se přihodí za život jen několik. Od r. 1964 vzpomínáme na pana profesora v každém roce jaksi „navíc“, když kvetou řeřichy. To bylo tak: Při jedné procházce lužanským zámeckým parkem jsme kráčeli kolem zahradní vázy, z které padaly desítky žlutých, sytě oranžových, až červených květů řeřich. Pan profesor se zastavil, utrhl několik květů, každý pečlivě vyfoukl (jsou v něm vždycky maličtí černí broučci) a potom zchroupal. Vysvětlil nám, že květy řeřichy jsou výtečné chuti, ve Francii se z nich dělá salát a zdobí se jimi maso a Napoleon I. si je tak oblíbil, že je za ním museli posílat zvláštními kurýry při jeho válečných taženích. Také mi pan profesor ukázal klokočí, o kterém jsem do té doby jenom slyšel, že si z jeho plodů dělaly venkovské ženy růžence. V lužanském zámku keř klokočí rostl. Nasbíral jsem na něm v létě r. 1964 dostatek plodů a navlékl je na pevnou nit. Mám je dodnes. Právě tak jako vzpomínky na jednoho z nejkrásnějších lidí, které mi osud dopřál poznat. 1)
Poznámky
PROF. PHDR. RNDR. H.C. BOHUMIL NĚMEC
(*12. 3. 1873 Prasek u Nového Bydžova, 7. 4. 1966 Havlíčkův Brod)
Pocházel z rodiny sedláka. V dětství býval často nemocný, takže se pro pořádnou práci nehodil a rodina se rozhodla dát ho na studia. Vystudoval novobydžovské gymnázium. V letech 1892 96 studoval na Filozofické fakultě přírodní vědy u zoologa prof. Františka Vejdovského. Roku 1895, před ukončením studií, dostal místo asistenta v Botanickém ústavu české univerzity, kde se jeho druhým učitelem stal prof. Ladislav Čelakovský. Tam setrval do své habilitace r. 1899. L. Čelakovský byl klasickým popisným botanikem. Umožnil však, aby B. Němec vnesl do botaniky dynamické experimentální metody a zkušenosti získané při studiu zoologie. B. Němec se stal docentem anatomie a fyziologie rostlin. R. 1901 rozhodla komise o zřízení ústavu pro anatomii a fyziologii rostlin, a Němec byl jmenován jeho prozatímním správcem. R. 1903 byl ustanoven mimořádným a 1907 řádným profesorem.
Roku 1908 se stal členem České akademie věd a umění, 1922 Královské české společnosti nauk a 1953 ČSAV. V akademickém roce 1919/20 byl děkanem Filozofické fakulty a 1921/22 rektorem UK. Jeho jméno je spojeno i se založením Přírodovědecké fakulty r. 1922. Byl členem zahraničních vědeckých společností. Linnéova společnost v Londýně zvolila během 175 svého trvání za své členy jen dva Čechy J. E. Purkyně a Bohumila Němce. Do výslužby odešel B. Němec v 66 letech, r. 1939. Při té příležitosti mu byl udělen čestný doktorát Přírodovědecké fakulty.
Roku 1923 obnovil populárně vědecký časopis Vesmír, který pak dlouho redigoval. V letech 1923 1927 vydával vědecké periodikum Studies from the Plant Physiological Laboratory of Charles University, r. 1959 založil časopis Biologia plantarum, 1930 1943 byl šéfredaktorem Ottova slovníku naučného nové doby a 1956 1959 ředitelem Encyklopedické kanceláře ČSAV.
Vydal mimo jiné Anatomii a fyziologii rostlin (1907) a Učebnici anatomie a fyziologie rostlin pro farmaceuty a přírodopisce (1945), kterou napsal společně se svými žáky Silvestrem Prátem a Janem Kořínkem.
O autorovi
Josef Koutecký
Doporučujeme
Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?
Do srdce temnoty 
