Z odborných časopisů

Teoreticky by proteiny mohly být libovolně dlouhé řetězce aminokyselin. Řetězce proteinů však většinou jsou kratší než sto aminokyselin. A pokud se přece jen vyskytují proteiny delší než 200 aminokyselin, jsou – podle Harmena Bussemakera z Rockefellerova ústavu v New Yorku – spíše souborem menších proteinů „slátané dohromady“. Vysvětlit to neuměli ani chemici, ani biologové. Bussemaker a spol. tvrdí, že proteiny delší než 200 aminokyselin jsou tak náchylné k mutacím, že by si v evoluci nezachovaly svou funkci. Ani nás nepřekvapí, že tato práce byla publikována ve fyzikálním časopise Phys. Rev. Letts.

New Sci. 156, No. 2105, p.17

Zbytkové vodiče využívající neviditelných (průhledných) kovů se již používají např. u plochých displejů. H. Kawazoe a spol. z Tokijské techniky připravili nový průhledný materiál – tenký film CuAlO₂ – který je vodivý (byť jeho vodivost při pokojové teplotě je nevalná, asi 1 S.cm^–1). Pro nefyziky poznamenejme, že k tomu, aby materiál byl průhledný, je nutné aby energetický rozdíl mezi zaplněným valenčním pásem a prázdným vodivostním pásem byl větší než 3,1 eV (to je energie modrého fotonu s vlnovou délkou 400 nm). V takovém případě nemůže žádný elektron absorbovat foton viditelného světla, a materiál je průhledný.

Nový materiál je znám již 42 let. O tom, že má vodivost typu p, se ví již přes deset let, avšak teprve Kawazoe a spol. jej připravili jako tenkou vrstvu s vodivostí dostačující pro některé aplikace.

Nature 389, 907–908, 939–942, 1997

Ralph Cicerone z Kalifornské univerzity v Irvine upozorňuje na zavádějící běžně opisované tvrzení „…methylbromid je pro ozonovou vrstvu považován za 50krát destruktivnější než chlor z CFC“ (Nature 389, 290, 1997). Jak to tedy s methylbromidem vypadá? Z atmosféry jej odčerpávají jak oceán, tak reakce s kyslíkovými a vodíkovými radikály ve spodních vrstvách atmosféry, takže jen asi 4 % methylbromidu uvolněného na povrchu Země přežije cestu do stratosféry. A rovněž se sluší připomenout, že lidstvo může mít vliv jen asi na 35 % atmosférického methylbromidu.

Jistě, pokud methylbromid doputuje do stratosférické ozonové vrstvy, je jeho destrukční schopnost vůči ozonu 50krát vyšší než destrukční schopnost chloru.

Nedávno se zjistilo, že methylbromid je z atmosféry odstraňován tak rychle, že patrně k vysvětlení jeho pozorované koncentrace nezbývá než uvažovat o existenci dosud neznámého zdroje. Antropogenního, nebo přírodního?

Nature 389 904, 1997

Dodatek k ruskému zákonu o státním tajemství z r. 1993 stanoví, že všechna jaderná zařízení, která mají význam pro obranu státu, jsou tajná. Zákon je považován za reakci státního aparátu na případ Alexandra Nikitina, námořního důstojníka, který byl v únoru 1996 obžalován ze zrady za detailní popis znečištění moří způsobených ruskou severní flotilou.

New Sci.156, No. 2105, p. 25

Ve stratosférické stopě zplodin startu rakety klesne během 30 minut po startu koncentrace ozonu téměř na nulu. Přitom stopa má šířku 4–8 km! Během dalších 30 minut se obnoví původní koncentrace ozonu. Vzhledem k omezenému časovému rozsahu tohoto poklesu však zplodiny z pevných paliv raket nemohou mít globální vliv na chemii stratosféry.

Nature 390, 62–64, 1997

Cena Alfreda Badera

Od roku 1994 uděluje Nadace Alfreda Badera každoročně cenu jednomu mladému organickému chemikovi (do 35 let) z České republiky (viz též Vesmír 73, 626, 1994/11 a 75, 103, 1996/2). Laureáty vybírá komise České společnosti chemické. Vítěz soutěže bývá vyhlášen na konferenci Pokroky v organické, bioorganické a farmaceutické chemii, která se koná každý podzim na zámku v Liblicích. S cenou Alfreda Badera je spojena laureátova slavnostní přednáška, ručně malovaný diplom a finanční odměna 100 000 Kč.

Letos Baderovu cenu získal Pavel Lhoták za soubor prací o calix[n]arenech,což jsou makrocyklické látky s charakteristickým uspořádáním polyfenolového skeletu. Jejich základní struktura umožňuje získat látky s předem volitelnou a definovatelnou velikostí kavity (molekulární dutiny), které jsou dále chemicky modifikovatelné. Calix[n]areny mají výborné komplexační vlastnosti vůči určitým skupinám látek (iontů i látek neutrálních). Jsou využívány v supramolekulární chemii k syntéze receptorů, senzorů, supramolekulárních struktur, modelů enzymů.

Před více než 3500 lety sepsal Ahmes na jednom svitku matematické problémy, aby čtenářům poskytl „znalost všech obskurních tajemství“. Z tohoto svitku tedy víme, že staří Egypťané psali zlomky ve tvaru nejmenšího možného počtu „reciprokých čísel“ (tj. čísel tvaru 1/n). Ahmes zapsal číslo, které dnes píšeme 2/17, jako následující součet „reciprokých“ čísel: 1/12 + 1/51 + 1/68. Jakkoli nám dnes tento způsob připadá bizarní, Egypťanům umožnil řešit řadu praktických problémů včetně dělení pecnů chleba anebo soudků opojných nápojů.

Greg Martin z Institutu pro pokročilá studia v Princetonu si položil následující otázku: Kdybychom měli 2 soudky piva, kolik kamarádů bychom mohli podělit tak, aby každý dostal jiný podíl typu 1/n a přitom žádný nedostal méně než 1/1000? Odpověď vidíte na obrázku výše (chybějící členy můžete doplnit). Pokud by Ahmesovi stačil papyrus, patrně by dostal křeč do ruky při zapisování tohoto rozkladu. Martin je ovšem špičkový matematik a jeho otázky nebyly formulovány takto prostoduše. Nedávno zesnulý matematický genius Paul Erdös vymyslel jinou úlohu. Matematici zabývající se teorií čísel vědí, že součet čísel 1 + 1/2 + 1/3 + … + 1/n je zhruba roven přirozenému logaritmu n plus 0,577… A Erdösova otázka zněla: Kolik procent čísel menších než přirozený logaritmus n může být zapsáno jako výše popsaný egytský zlomek, tj. jako součet čísel typu 1/m, aniž by se použilo jakékoli číslo větší než n? Doktorand Ernest Croot III z University of Georgia ukázal přinejmenším pro dostatečně velká čísla n, že každé číslo, které je menší než součet 1 + 1/2 + 1/3 + … + 1/n minus 0,2, lze jako „egyptský zlomek“ napsat. Croot svoji doktorskou práci dosud nepublikoval. Avšak matematik Andrew Granville, který je Crootovým školitelem, tvrdí, že Crootův důkaz je „určitě v pořádku“.

Science 278, 224, 1997

Zdá se, že v řadě oborů není příliš velký problém data získat, jako ze získaných dat extrahovat „rozumné“ výsledky. Vedle astronomie mohou sloužit za příklad i vědy o Zemi se svými daty získávanými dálkovým průzkumem pomocí družic.

Operational Linescan System (OLS) je součástí programu Defense Meteorogical Satellite a byl v činnosti přes dvě desetiletí. Všechna data se v digitální podobě archivovala. Jejich počítačové zpracování naráželo na problémy typu, že nebyly pokryty celé oblasti anebo že používané programy většinou neuměly odfiltrovat zavádějící signály. V případě „znečištění noční oblohy světlem“ např. odfiltrovat krátkodobé signály od ohňů a požárů. Právě tak nebylo jednoduché odfiltrovat zastínění povrchu mraky.

C. D. Elvidge se spol. dokázal tyto problémy překonat. Analýzou snímků získaných v letech 1994 a 1995 získal mapy nočních emisí světla a tepla (OLS deteguje nejen ve světelné oblasti, ale i v blízké infračervené oblasti) Ameriky, Asie a Evropy (ta je ukázána na obr. výše). Mapy umožňují pro každou zemi porovnávat osvětlenou oblast a např. zalidnění, emise oxidu uhličitého ap. Zdá se, že zalidnění a emise CO2 korelují s velikostí osvětlené oblasti. Své výsledky publikoval v časopise Glob. Change Biol. 3, 387–395, 1997.

Jedním z vedlejších přínosů této práce by mohla být pomocná ohodnocení příspěvků různých států k produkci skleníkových plynů.

Nature 390, 21, 1997