Recenze na čtvrtou aneb o pravidlech hry

Zdá se mi, že poslední dobou nějak ubývá literatury o životě a přibývá literatury o literatuře. Není proto nijak zvlášť překvapující, že se na stránkách Vesmíru objevují články, jako je Stárkův (viz 76, 673, 1997/12). Jeho obsah lze shrnout jako recenzi recenze knihy, která je sama recenzí čili kritickým přezkoumáním cizího díla. Za „cizí dílo“ můžeme dosadit úhrn vědecké literatury přinejmenším od Ptolemaia po současnost, a to, že jde o přezkoumání svrchovaně kritické, naznačuje už titul recenze v pořadí třetí: Podvod ve vědě. Při obsáhlosti časového záběru nás moc nepřekvapí, že neslavně proslulé případy amerického psychiatra Breuninga v 70.–80. letech našeho století a o něco dříve Sira Cyrila Burta, který měl jen to štěstí, že pochybný původ některých jeho závěrů byl odhalen až posmrtně, představují pouhou špičku ledovce a že případů „podivných“ až podvodných vědeckých postupů se v historii najde víc. (O C. Burtovi v článku sice není řeč, ale stojí za to jej připomenout, už proto, že se mu obsáhle věnuje např. S. J. Gould v knize Mismeasure of Man, jejíž český překlad zanedlouho vyjde v Edici 21 Nakladatelství Lidových novin.)

Ve Stárkově článku vystupují i takoví velikáni, jako byli Ptolemaios, Galileo Galilei či sir Isaac Newton – vedle již zmiňovaného Breuninga a vedle německého algologa a genetika Franze Moewuse. Moewusův případ (zdaleka ne tak jednoznačný, jak by se ze Stárkova článku zdálo, a podrobně rozebraný v knize australského historika vědy J. Sappa Where the truth lies: Franz Moewus and the origins of molecular biology, která rozhodně stojí za přečtení) je zajímavý mimo jiné i proto, že se v něm setkáme s kouskem povědomé historie ve spojitosti s Moewusovými kolegy a konkurenty z pražské německé univerzity Pringsheimem, Ondraczekem, Mainxem a Czurdou – a zároveň i s několika pozdějšími nositeli Nobelovy ceny včetně Stárkou zmiňovaného J. D. Watsona. Stojí snad za připomenutí, že Watsonova nepublikovaná seminární práce z r. 1948 není „zpochybněním Moewusových výsledků“, ale zpochybněním Moewusovy interpretace výsledků, což je něco docela jiného. Hle, jak snadno se může posunout smysl slov, předávají-li se z recenze do recenze jako tichou poštou! (Watsonovi zpracování kritického přehledu o práci tehdy ještě váženého německého badatele vyneslo vynikající posudek od školitele, který mu možná ve svých důsledcích otevřel dveře do laboratoře H. Kalckara, odkud nespokojený stipendista zanedlouho utekl do Cambridge, a poté spolu s přítelem Crickem objevil strukturu DNA ... Dá se spekulovat dokonce i o tom, zda by Watsona vůbec bylo napadlo zabývat se genetikou, kdyby nebyl četl Moewusovy práce.)

Ať už byl Moewusův případ jakkoli rozporuplný (není vůbec jasné, zda Moewus, který se až do konce života pokoušel dokázat svou nevinu, „po celé čtvrtstoletí úspěšně podváděl“, zda zfalšoval jediný pokus v zoufalé snaze zachránit ohroženou kariéru, na níž závisela hmotná existence nejen jeho, ale i jeho ženy, nebo zda se pravda – jak je již obvyklé – nachází někde mezi), jedno je jisté. Podobně jako Breuning, Burt či neblaze proslulý Paul Kammerer (o jehož osobní tragédii píše A. Koestler v knize The case of the midwife toad), byl Franz Moewus přinejmenším obviněn z přímého falšování výsledků, tedy z činu naprosto nepřijatelného ve vědeckém světě kteréhokoli místa a doby. Z čeho však Stárkova „recenze na třetí“ viní Ptolemaia, Galileiho a Newtona?

Z hlediska dnešní doby je samozřejmě nepřípustné necitovat použitou literaturu nebo činit závěry, které nejsou podloženy daty. Je ale třeba si uvědomit, že ještě dlouho po Ptolemaiově době nebyla potřeba citovat prameny nijak samozřejmá; mám podezření, že citace slavných autorit měly mnohdy spíše dodávat váhy tvrzením citujícího než vyjádřit uznání citovanému. (Stačí si uvědomit, kolik dochovaných klasických děl je anonymních: po nejednom filozofovi se dochovaly jen záznamy jeho bezejmenných žáků.) Otázka zní, zda měl Ptolemaios – sám autorita – zapotřebí zaštiťovat se jinou autoritou, ještě k tomu pokud bylo Hipparchovo dílo v tehdejší nevelké vědecké obci obecně známé... Ani Galileo Galilei si nezasluhuje obvinění z podvodu jen proto, že některá ze svých tvrzení, jež posléze vešla do učebnic, dokládá vahou svého přesvědčení místo experimentálním důkazem (i tak se totiž jeho výrok, citovaný L. Stárkou, dá vykládat). Profesoři medicíny ještě za jeho života běžně přednášeli anatomii, aniž kdy pitvali mrtvolu, ohánějíce se autoritou tisíc let starého Hippokratova a Galénova učení. Experiment a bezprostřední pozorování zkrátka od antiky po renezanci nebyly tou nevyhnutelnou nutností, kterou jsou dnes, a spekulace byla veskrze legitimním nástrojem vědeckého bádání. Ostatně – proč ne, pokud svět existoval v souladu s boží moudrostí, jejímž obrazem byla i moudrost lidská? Proč by lidský rozum nemohl pochopit to, co božský vytvořil? Proč konečně nemohlo být teoretikovo přesvědčení důkazem, který činí všechny pokusy zbytečnými? To až novější doba vytvořila pravidla hry zvané věda tak, jak je známe dnes. Ptolemaios o nich neměl ani tušení a Galilei sice stál u zrodu moderní vědy, ale přece jen ještě jednou nohou ve středověku.

Myslím, že ani „na domácí půdě, kde etické cítění je minulostí i současností silně otupeno“, si nemůžeme dovolit obviňovat předky, že se neřídili „pravidly hry“, která vytvořili jejich potomci (také) z jejich zkušenosti. A už vůbec bychom si neměli dovolit klást komukoli za vinu to, co L. Stárka uvádí jako příklad Newtonových prohřešků proti dobrému vědeckému mravu. O co vlastně jde?

1. Newton teoreticky odvodil rychlost zvuku, aniž se ji snažil změřit. (Einstein také spočítal teorii relativity napřed jenom na papíře.)
2. Když pak kolegové či konkurenti měřit začali a každému vyšlo něco jiného, jal se měřit sám a – světe div se – vyšla mu hodnota blízká tomu, co spočítal (leč neodpovídající tomu, co umíme změřit dnes; nelze však popřít, že se trefil blíž než konkurence).
3. Jenže konkurence nezahálela a posléze se dobrala hodnoty, která by i dnes obstála jako úspěšné řešení úlohy základního fyzikálního praktika, ale rozhodně neobstála jako potvrzení teoretického výpočtu. I nezbylo Newtonovi, než se k tomu nějak postavit. To jest tak, že se poohlédl, kde by mohl kterou empirickou konstantu upravit, znásobit či vydělit – a aspoň ze Stárkova podání se zdá, že nijak nezastíral, že to činí. Naopak: dal si záležet na tom, aby vymyslel přijatelnou fyzikální interpretaci pro úpravy výpočtu (ale tentokrát se netrefil, jak posléze ukázal Laplace).

Ať se dívám jak se dívám, nic závadného tu nevidím. Ba naopak: nejeden z našich současníků by se možná v Newtonově situaci v bodě 3 zachoval sice nemravně, leč pragmaticky a použil by váhy své nemalé autority k tomu, aby přesvědčil svět, že dobře měřil on a ne konkurence. Newton – pokud učinil jen to, co mu přisuzuje L. Stárka či jeho prameny – se zachoval přesně podle pravidel hry, protože pravidla samozřejmě připouštějí zavedení empirické konstanty tam, kde se bez ní nelze obejít. Dodnes se například fyzikové dohadují, co je to tření, ale empirický koeficient tření docela dobře funguje. I Ludolfovo číslo π je empirická konstanta, a nic na tom nemění skutečnost, že z něho známe čím dál tím víc desetinných míst. Ale dá se koeficient tření nebo π opravdu označit za „falšující faktor“? (Mimochodem: anglické sloveso „to fudge“ znamená falšovat, předstírat, napodobovat, blábolit bez zřejmého smyslu, substantivum „fudge“ pak značí lepkavé, mazlavé cukroví na způsob tureckého medu či karamelky. České „falšování“ má přece jen o něco užší význam, blíž k zlovůli než k zoufalému předstírání, že to sklíčko v mosazném prstenu je vlastně starý rodinný rubín, který už před lety skončil v zastavárně. Myslím, že překladem Westfallova termínu se cosi ztrácí.) Tedy: zdá se mi, že na rozdíl od Breuninga a Moewuse (kteří se nejspíš dopustili podvodu dle pravidel doby minulé i dnešní) i od Ptolemaia a Galileiho (jejichž jediná „vina“ podle Stárky a spol. spočívá v tom, že se ve druhém a šestnáctém století po Kristu neřídili pravidly, která dozrála nejdřív ve století osmnáctém), Newton se zde možná dostal do řečí nevinně.

Těžko říct, kdo za to může, protože „tichá pošta“ funguje (a zkresluje) dosti spolehlivě, jak už jsme si ukázali na případu Franze Moewuse. Lehké je však vzít si poučení. Především: posuzujme druhé podle toho, jak dodržují pravidla vlastní hry, ne ta naše. I tak je někdy těžké posuzovat (např. jak to vlastně bylo s Moewusem?). Za druhé: když už píšeme recenze recenzí, nebo dokonce recenze recenzí recenzí, musíme počítat s tím, že někdo napíše ještě recenzi na čtvrtou.

Což tímto činím.