Z odborných časopisů

Leonardo da Vinci psal své deníky zrcadlově částečně proto, aby je nezvaní čtenáři nemohli číst. Náhodný čtenář dnešních fyzikálních časopisů zaplněných odborným žargonem by mohl dojít k závěru, že dnešní učenci objevili, jak dosáhnout téhož a přitom se tvářit, že píší pro normální smrtelníky.

„Skutečně cítíme, že nemůžeme-li vysvětlit co děláme, neměli bychom to dělat,“ vyjádřil své pochopení J. Womersley, jeden z fyziků zabývajících se ve Fermilabu elementárními částicemi. Michael Riordan, autor knihy „The Hunting of the Quark“ (Lov na kvark) to sice vítá, zároveň však varuje: „překládat fyziku do angličtiny není vůbec lehké“. O dobré úmysly jistě není nouze ani u našich autorů.

Science 276, 199, 1997

Podle Lovelockovy hypotézy Gaia ze 70. let život na Zemi udržuje klima v mezích mimo extrémy. Gaiomilové se domnívají, že jedním z možných mechanizmů by mohl být klimatický cyklus, v němž mořský fytoplankton reguluje teplotu na Zemi. Oceánografové T. Bates a Patricia Quinnová (Geophys. Res. Lett., 15. April 1997) existenci tohoto termostatu zpochybnili. Teorie říkala, že fytoplankton produkuje dimethylsulfid tvořící v atmosféře malé částečky, které jako kondenzační jádra pomáhají vytvářet mraky. Měl by to být zpětnovazebný cyklus: mraky by měly ochladit oceán, snížit produkci fytoplanktonu a tedy i produkci dimethylsulfidu. Méně dimethylsulfidu by vedlo k průzračnější atmosféře atd.

Bates a Quinnová k svému překvapení zjistili z analýzy asi 15letého záznamu produkce dimethylsulfidu v tropických vodách Tichomoří, že se mění nepatrně, přestože teplota se mění při oscilacích El Nio velmi výrazně. Autor hypotézy zpětné vazby R. Charlson však přesvědčen není.

Science 276, 1797, 1997

Sluch u savců závisí na zpětnovazebných procesech ve vnitřním uchu v tzv. „kochleárním zesilovači“. Podstatnou roli přitom hrají vnější vlasové buňky – senzomotorické buňky, které přenášejí dále pohyb membrány vyvolaný zvukem. Molekulární základ činnosti vlasových buněk není do detailu znám. Vědělo se, že kochleární zesilovač funguje přinejmenším do kmitočtů 22 kHz, nová měření naznačují, že mez funkčnosti leží blízko hodnoty 25 kHz.

Nature 389, 63–66, 1997

jimi přestaly být. Na výročním setkání americké Toxikologické společnosti počátkem roku v Cincinati se několik sdělení zabývalo mechanizmem toxicity mikroorganizmu Pfisteria piscida. Tento mikrob se stal šířeji známým r. 1993, kdy dvojice badatelů JoAnn Burkholderová a Howard Glasgow na vlastní kůži pocítila jeho schopnost působit na nervový systém: při čištění laboratorních tanků nevědomky inhalovali toxiny, kterými tento mikrob tanky zamořil. Zvraceli, pociťovali pálení v očích, ztrátu krátkodobé paměti, měli potíže se čtením a byli dezorientovaní. (Přitom badatelé nebyli ignoranti: r. 1988 určili mikrob jako hlavní příčinu úhynu ryb v pobřežních vodách!) Toxikoložka Patricia McClellan-Greenová se zabývala částečně vyčištěným extraktem těchto dinoflagelátů obsahujícím jed a na kulturách buněk člověka a myší zjistila, že jed „rozpouští“ buňky i v koncentracích femtogram na mililitr! Naštěstí pro milovníky rybího masa prý účinnost toxinu po několika hodinách klesá.

Další sdělení se zabývalo krátkozrakostí v souvislosti s pesticidy. Popud k tomuto výzkumu rovněž poskytly anály medicíny: od konce 50. do začátku 70. let se v Japonsku vyskytla u školních dětí epidemie krátkozrakosti. Koincidovala s rozšířeným používáním organofosfátů, které hmyz hubí inhibováním enzymu acetylcholinesterázy, jenž se vyskytuje i u lidí. Přestože nebyl proveden žádný definitivní experiment, někteří japonští badatelé tvrdili, že pesticidy způsobují krátkozrakost.

V pokusech s kuřaty prokázal W. Boyes se spolupracovníky vliv široce užívaného insekticidu na vývoj krátkozrakého oka. Nedomnívá se však, že by to již byl definitivní důkaz pro tvrzení japonských badatelů.

Science 276, 201, 1997

Polymery, které reagují na stimuly změnou svých vlastností, se zkoumají jako potenciální nosiče léků. Typický termocitlivý polymer N-isopropylacrylamid nepřipadá jako nosič léku v úvahu, protože je toxický a není biodegradabilní. Chemici z Utažské univerzity v Salt Lake City syntetizovali na teplo citlivý biodegradabilní hydrogel z polymerů odvozených z monomerů etylen oxidu a kyseliny mléčné (L). Vodný roztok těchto kopolymerů přechází z gelu do solu podle teploty. Jestliže do něj vpravíme lék a ohřejeme na asi 45 ^oC, vytvoří sol a je možné ho do organizmu vpravit injekčně. V organizmu se rychle ochladí na teplotu těla a vytvoří gel, který působí jako matrice uvolňující lék.

Nature 388, 860, 1997

přešli první Američané Behringovu úžinu. Dosud se vyskytuje domněnka, že ji přešli v zimě, kdy úžina zamrzla. Mořské vrty na okrajích šelfu však svědčí o tom, že vůbec nemuseli čekat na zimu: v období před 14 000 lety jim zde totiž mořská hladina pochodovala před očima. Na obrázku nahoře je zachyceno jak vypadal obrys pevniny, když hladina moře byla o 200 m níže, než je dnes, spodní obrázek zachycuje výšku mořské hladiny za posledních 14 500 let.

Science 277, 71–74, 1997

Těžba kovových rud (obsahujících cín, zinek, měď, olovo, antimon, vizmut, stříbro, zlato, kadmium, arzen ad.) je pro bolivijský průmysl nesmírně důležitá. Staré hornické oblasti leží ve východní části andské plošiny, z níž veškerá voda stéká do řeky Pilcomayo. Hornictví produkuje obrovská kvanta odpadů, zejména rtuť používanou k extrakci stříbra amalgamační metodou. V listopadu a prosinci 1996 začaly v řece Pilcomayo v západním Chaco hynout ryby. Místní lidé sice občas nacházejí (a jedí) ryby udušené v bahně, jenže tyhle neměly bahno v žábrách. Zato měly začervenalé oči a další příznaky otravy těžkými kovy. Analýza pilcomayské vody ukázala značné obsahy olova, arzeniku, rtuti a ostatních těžkých kovů, ale paraguayské úřady se rozhodly tato znečištění ignorovat a odpad proniká do Pilcomaya dál.

Chaco je rozlehlá planina v Jižní Americe, zabírající část Argentiny, Paraguaye a Bolivie, je to tedy záležitost tří (dost zaslepených) zemí a tím je problém ještě složitější. Jedovaté usazeniny se stále rozpouštějí a tečou spolu s řekou Pilcomayo do řeky Asunción a s ní do Parané a do Platy v Buenos Aires. S tím vším souvisí epidemie cholery (z pití říční pilcomayské vody) a různé problémy se stravováním, někteří lidé kolem řeky jsou totiž odkázáni hlavně na své rybí úlovky.

Nature387, 118, 1997

Je smutnou ironií, že ze záznamů o vybíjení velkých populací velryb se můžeme něco dovědět o rozsahu zalednění v Arktidě v dobách, kdy ještě neexistovalo družicové monitorování. Většina velryb byla totiž ulovena v blízkosti ledové hranice, neboť během australského jara a léta se tam velryby shromažďovaly kvůli potravě. Analýza rybářských záznamů tak vedla k závěru že během let 1950 až 1970 došlo k velkému ústupu arktického mořského ledu. Příčina tohoto ústupu není známa. Zajímá nás to mj. proto, že pokryv polárních oblastí ledem má velký vliv na klima. Led má vyšší albedo než otevřený oceán, takže mění energetickou rovnováhu polárních oblastí. Led také lépe tepelně izoluje a tak snižuje přenos tepla ze spodních oceánských vod do studené polární atmosféry. Nature

Novozélandská vláda v červenci zamítla použití králičího kaliciviru (RCD) k regulaci počtu králíků. Farmáři to však odmítli vzít na vědomí a nákazu virem na Nový Zéland importovali. Inspirovaly je k tomu zprávy o úniku viru z pokusu na australském ostrově Wardang (viz Vesmír 75, 136, 1996/3) a povzbudil je bezpochyby rovněž fakt, že novozélandské zákony nezakazují vypuštění organizmu do přírody. Jak známo Austrálie se posléze rozhodla virus k regulaci počtu králíků ve velkém měřítku použít.

Nature 389, 10, 1997

Asi polovina všech primárních nádorů obsahuje mutace alely p53. Badatele zabývající se zhoubnými nádory vzrušil objev dalšího genu potlačujícího zhoubné bujení: je jím gen p73 (Cell 90, 809–819, 1997 z 22. srpna). Těšme se na velký článek od našich molekulárních genetiků.

Nature 389, 122-123, 1997