Kouzlo odkouzlených kouzel

Kdysi dávno, ještě jako student, jsem se vetřel na přednášku, která byla určena studentům medicíny. Byla to přednáška v rámci boje proti tmářství, tedy osvětová, a jejím cílem mělo být odhalování podvodů, zkrátka ‚čáry kouzla zbavené‘. Byla to kouzelná podívaná. Vystupovali tam profesionální kouzelníci, kteří předváděli svá kouzla – se zavázanýma očima poznávali vzdálené předměty, propichovali si části těla, z ničeho nic vytahovali zajíce, šátky, cigarety, karty, a současně tato kouzla odkouzlovali: ukazovali, jak se to dělá. Odešel jsem zcela okouzlen. Salonní triky a estrádní kousky bledly před skutečným kouzlem rafinovanosti a vynalézavosti kouzelníků, v úžasu před nesmírnou dřinou vynaloženou například na pouhé zmizení karty. Ale nevybledly zcela: zůstalo kouzlo, jak je to vůbec možné, že nás tyto kousky okouzlují. Vždy jsem žasl nad naivitou, s jakou se přijímá ‚vysvětlení‘, že je to záležitost ‚psychologická‘. Že třeba některé léčebné postupy (např. placebo) fungují proto, že spočívají na víře a důvěře pacienta k lékaři. To není přece vysvětlení, to je magický trik, že pojmenováním problém zmizí. Myslím si, že každý skutečný vědecký objev, každé vysvětlení je okouzlujícím odkouzlením. Právě to odlišuje opravdového vědce od osvětáře: pro osvětáře to takovým odkouzlením končí, pro vědce začíná. Osvětáři ohrožují vědu mnohem více než pavědáři.

Tak a teď odkouzlíme oba reprodukované Mirvaldovy obrazy. Pokud byste ale pak řekli – a tomu nevěřím – aha, protože už vím, jak je to udělané, konečně tomu rozumím, pak – promiňte mi tu tvrdost – vám poslední dvě stránky obálky Vesmíru nejsou určeny. Začněme ‚kaňkáží‘. Za ní se skrývá jiné, dobře známé kouzlo: pozorování nahodilých a ‚věčných‘ pohybů mikroskopických částic, například tuše, ve vodě, tedy Brownův pohyb. Odkouzlilo se to nárazy molekul, čímž se odhalila kouzla do těch dob nevídaná. A Vladislav Mirvald to dělá takto: na hodně namočený list papíru nanáší na ‚vhodných‘ místech ve ‚vhodném‘ pořadí ‚vhodně‘ velké kapky tuše – a nechá uschnout (nebo také napřed zmrznout – pak jsou to ‚zmrzláže‘).

A ty ‚undulační válce‘ na obraze na poslední straně? Vladislav Mirvald hovořívá o pomstě deskriptivní geometrii; myslím si ale, že by se dalo hovořit i o pomstě deskriptivní geometrie: desítky a desítky hodin se zatajeným dechem, aby nic neukáplo a nic se nerozmazalo, nanáší kružítkem akrylové barvy podle předem přesně stanoveného plánu, kroužek za kroužkem. Základem tohoto plánu je nějaká křivka, na našem obraze křivka Rombergova. Hle, jak se toto kouzlo dělá: Potřebujete k němu tkaničky, gumičky, provrtanou korkovou zátku, propisovačku. Uděláte z toho síťku na hlavu tak, aby korková zátka byla na temeni, do jejího otvoru vsunete svisle propisovačku, uděláte několik dřepů, stoupnete si na židli a požádáte někoho, aby vám nad hlavou přidržel desku s papírem. Propisovačka na ní opíše fyziologickou křivku, které se říká Rombergova. Obalíte undulačními válci a je to.

Je to?