Zvířata a my

MARIAN STAMP DAWKINS: Through our eyes only? The search for animal consciousness. W. H. Freeman, Oxford 1993; 192 stran

Myslí zvířata tak jako my? Uvědomují si, co dělají? Prožívají vypjaté události s podobným citovým zaujetím jako my? Bývalo prohřeškem proti slušné akademické pověsti věnovat se takovým otázkám vážně. Tohle tabu padlo v sedmdesátých letech, a od té doby se biologové a psychologové snaží prokousat „tam dovnitř“, do vědomí (či podvědomí?) zvířete, a nějakým způsobem nahmátnout, zda se tam děje něco podobného lidskému myšlení (viz též Vesmír 73, 517, 1994/9). Knížka Marian Dawkinsové je kritickou, a přitom zapálenou výpovědí o nadějích a frustraci, o vzrušení, nejistotách a zmatcích tohoto hledání.

Dawkinsová nevidí zásadní problém v tom, jak je vůbec možné nahlédnout do mysli zvířete. Tak jako každý z nás přisuzuje druhým lidem vědomí podobné vlastnímu, poněvadž je vidí podobně – i když ne shodně – jednat, je možné přisoudit myšlení i zvířatům, ovšem je třeba počítat s tím, že shoda je zde vzdálenější a rozdíly mnohem hlubší než mezi jedním a druhým člověkem. Otázka se tedy zužuje na to, zda jiné druhy zvířat jsou ve svém chování dostatečně podobné člověku, aby bylo možno tento argument analogie použít. Jádro knihy – prostřední čtyři ze šesti kapitol – má formu jakési disputace, vršení pozitivních a skeptických argumentů k otázce: Můžeme z chování zvířat věrohodně usoudit, že zvířata – podobně jako člověk – myslí na to, co dělají? Na příkladech etologických pozorování a experimentů od začátku století zakládá Dawkinsová své odpovědi na čtyři otázky: Není chování zvířat jen soustavou jednoduchých instinktivních reakcí, u které by se těžko dalo mluvit o vědomí? Rozhodně ne. Není náš dojem, že zvířata myslí, jenom promítnutím našeho vlastního myšlení do jejich chování? Někdy, na to musíme dát pozor. Myslí zvířata inteligentně? Například, dovedou počítat, rozpoznávat pořadí událostí, odkoukat dovednosti, přisuzovat druhým zvířatům úmysly, podvádět? Ano, to všechno některá zvířata dovedou. A konečně, hrají emoce ve vědomí zvířat podobnou úlohu jako u člověka? Nejspíš velmi podobnou. Ať už je vyvození těchto závěrů více či méně přesvědčivé, jedno je jisté: oněch 150 stránek je kouzelnou sbírkou zasvěceně komentovaných příběhů o chování zvířat, o jeho zarážejících jemnostech a jindy nečekaně jednoduchých vysvětleních, o jeho překvapivých spodobách s chováním lidským. Tahle miniantologie stojí za čtení každému, koho chování zvířat zajímá – a nemusí to být zrovna zájem urputně profesionální, neboť Dawkinsová vypisuje ony příběhy srozumitelným jazykem a v mírném myšlenkovém tempu, se zřejmým potěšením z každého z nich. Nevynechte např. papouška Alexe, kterého jeho opatrovatelka naučila počítat dřevěné tyčky, korky a jiné drobnosti a odpovídat správně na otázky typu: „How many sticks?“ „FIVE sticks.“ Za odměnu dostával Alex příležitost hrát si se správně spočítanými předměty. Alex se však při tom naučil i jiné věci. Součástí tréningu bylo potrestání chybné odpovědi slovem „no!“ a v horším případě odchod opatrovatelky. Některá pokusná sezení teď zůstávají nedokončena, protože když Alex dostane korek, který se mu nelíbí, upustí ho se slovem „no!“ a nemá-li vůbec náladu na počítání hloupých tretek, zamumlá: „I’m going away!“ a ztratí se ze zorného pole kamery.

V první a poslední kapitole knížky Dawkinsová píše o některých obecných otázkách, řekněme, mravních, filozofických a metodologických, které problém myšlení u ne-humánních zvířat otvírá. Nečekejte však nějaké těžké čtení, radikálně nové náhledy či vůbec přesněji vypracovaná rozlišení. Přes ontologické otázky ležící v jádru problému se Dawkinsová přenáší s lehkou elegancí, jako když si omezuje vědomí na „prostě bezprostřední uvědomování si, které se vyskytuje v mnoha podobách a jehož podstata je pro nás stále ještě záhadná″. V etických glosách užívá za měřítko snadno srozumitelnou směs užitečnosti s hedonizmem: „Kde by byla morálka, kdybychom nevěřili, že co jsme udělali, způsobilo stavy zvané ,bolest‘, ,štěstí‘, ,smutek‘ u jiných myslících lidských bytostí?“ A píše-li o biologických fenoménech, drží se starého známého darwinovského kánonu v podobě „všecko slouží k přežití a rozmnožení“ – tedy i vědomí, jinak by tu nebylo.

Takový přístup je docela přiměřený, jestliže jde – jako zde – jen o úvod a závěr reportáže o současném stavu empirického zkoumání v této oblasti; ostatně ono empirické zkoumání se takových jednoduchých premis skutečně přidržuje. Má-li však tento výzkum pokročit dál, vnucuje se otázka, jak dlouho je možno s tak povrchním, ba ledabylým porozuměním pro vědomí vystačit? Dawkinsová sama v závěru knihy předvídá, že uznáme-li vědomí u zvířat za biologický fenomén, může to zcela změnit způsob, jakým věda o životě zvířatům, a zejména jejich chování rozumí. Vyhlašuje také, že vědomí u zvířat by se mělo stát zrovna tak součástí biologie jako studium krevních barviv nebo stavby nohy. Začneme-li tento program uskutečňovat, narazíme hned na začátku na úkol dojít základního porozumění, co to je vědomí, jaká je jeho struktura, jak ta souvisí se strukturou chování a s jinými, „tělesnějšími“ biologickými rysy zvířete. Ne že by žádné takové porozumění nebylo dosud vypracováno. Problémem je, že by jej biologové museli přijmout od humanitních věd, ba dokonce především od filozofie, a to je pro ně psychologicky velmi obtížné. Většina biologů pohlíží na filozofii se směsí despektu a úcty, jako na něco, co kolísá mezi iluzorním žonglováním se slovy a úchvatně melancholickým nahlížením bídy světa a nás samotných, v čem je ale nemožné najít pevný závěr, který by bylo možno převzít a rozvinout jinak než na čistě privátní úrovni. Diskutovat filozoficky nad hotovými výsledky experimentu, to může být pro biologa ušlechtilý, povznášející způsob relaxace po tvrdé experimentální práci, ale zabudovat vědomě a otevřeně nějaké filozofické rozlišení do předpokladů etologického zkoumání, to je existenciálně vážný krok, ke kterému není snadné se odhodlat.

Máme-li jen velmi nejasné tušení, o čem mluvíme, říkáme-li „vědomí“, stojí na vodě celý argument analogie neboli „metoda kritického antropomorfizmu“, jak se tomu teď v etologii někdy říká. Ve zjednodušeném schématu argument zní: chování zvířete se podobá chování člověka, a proto vědomí zvířete bude podobné vědomí člověka, ovšem s kritickým rozlišením míry podobnosti v každém jednotlivém případě. Jak nám ale tato figura může pomoci, když nás struktura lidského vědomí, ze kterého analogii odvozujeme, dohromady nezajímá a nechceme vědět nic z toho, co na ní jiní rozeznali? Dawkinsová se v jistém rozsahu (jednoho odstavce) zmiňuje jen o jednom explicitním pokusu porozumět vědomí – knize Daniela Dennetta Consciousness Explained. Tahle kniha je však spíše brilantním vypracováním jednoho nového argumentu (vědomí je jakési po mozku rozptýlené kreativní pandemonium a ne „karteziánské divadlo“, kde by byly všechny vědomé události nazírány) než shrnutím toho podstatného, co filozofie na vědomí rozpoznala. Máme-li začít vědomí u zvířat zkoumat, je třeba nejprve rozlišit jeho podstatné struktury: vztah vědomí a světa, vědomí a času, úsilí vědomí o identitu, ale i jeho bezprostřednější způsoby, jako je každodenní sdílení okolí s druhými, citové prožívání, život v rytmu spánku a bdění atp., a přiřadit je strukturám v chování zvířat. Koneckonců to, že zvířata subjektivně události svého života nějak prožívají, je celkem evidentní – už třeba ze skutečnosti, že se jim zdají sny. Ptáme se spíše, jak se vědomí u zvířete toho kterého druhu podobá našemu, jak mu můžeme rozumět a jak je máme ctít. Otázka po vědomí u zvířete je nutně exkurzem do struktury vědomí. K tomuto cíli je přirozeným prvním krokem nasbírat zkušenosti o tom, v čem se podobá a v čem se liší chování jednotlivých druhů zvířat a člověka. Knížka M. Dawkinsové je užitečným shrnutím takových empirických poznatků. Jejím omezením je, že tuto podobnost poměřuje třemi, jak se zdá arbitrárně vybranými, kritérii: Je zvířecí chování dost složité, dost chytré, dost usilovné? Odkud však vzít měřítka, která by výzkum nasměrovala k oněm podstatným, a nikoli jen náhodně nalezeným podobnostem a rozdílům?

Doposud etologové očekávali, že antropologie se bude učit z jejich poznatků. Vždyť přece člověk je také zvíře a zákonitosti chování zvířat musí platit – nejspíš v nějaké pokřivené podobě – i pro něj. Má-li však etologie postoupit dále k poznání zvířecího vědomí cestou jeho porovnávání s vědomím lidským, nezbude jí než odložit svůj ostych a začít se učit od (filozofické) antropologie, jakkoli je pro ni tato věda nechutně lidská.

Snad je možná i jiná cesta, kterou se etologie může dopracovat k vyzrálému tázání po struktuře myšlení, totiž prostá důslednost v dosavadním směru zkoumání. Dawkinsová se v knize po darwinovsku opakovaně ptá, jaká je funkce vědomí, jaký úkol zvládá vědomé zvíře efektivněji, vychytraleji, prozíravěji než zvíře nevědomé. Ačkoli se sama zdráhá vyřknout nějakou jistou odpověď, přece naznačuje dvě zajímavé možnosti, kdy vědomí přináší výhodu: ve složitých sociálních situacích, kdy vědomí umožňuje přenést se do pozice druhého a zkoumat ji z hlediska „co bych já udělal na jeho místě“; a v situacích, kdy se dramaticky změní životní situace zvířete a kdy je třeba přestavět celou interpretaci okolního světa. Koncepty jako „osobní identita“ a „svět“ tak poznenáhlu vyvstávají i uvnitř současného etologického výzkumu jako možné základní struktury vědomí.

Ať tak či onak, poslední kniha Marian Dawkinsové dává tušit, že problém myšlení u zvířat se stane jedním z velkých jednotících témat výzkumu chování příštích let. Je to také nová příležitost k tomu, aby biologické a filozofické zkoumání usilovalo na konkrétním poli o nalezení společné řeči.

Studium problému vědomí u zvířat a práce Marian Dawkinsové osobně pěkně ilustrují ještě jeden zajímavý vztah, totiž vztah malých a velkých témat ve vědě. Rostoucí zájem etologie a biologie vůbec o subjektivní prožívání u zvířat je určitým zadostiučiněním pro jednu její méně nápadnou větev, tzv. aplikovanou etologii. Ta se zabývá chováním domácích zvířat a patřívala k přehlíženým oborům, protože se zabývala svými dosti technickými problémy a stála stranou „velkých“ etologických témat, jakými jsou sociobiologie, behaviorální ekologie, studium komunikace či neuroetologie. Když se koncem šedesátých let zdvihla první silná vlna odporu proti moderním způsobům ustájení, byla aplikovaná etologie postavena před úkol stanovit, kdy se zvířatům daří v umělém prostředí dobře a kdy v něm strádají. Nezbylo jí, než se vážně zabývat otázkou, jak zvířata tu či onu situaci prožívají z jejich hlediska. Byla to právě Marian Dawkinsová, která začala v sedmdesátých letech uskutečňovat pokusy se slepicemi zaměřené explicitně na otázku: jak moc slípce záleží na určitém prvku prostředí, řekněme na přítomnosti hnízdní budky nebo substrátu umožňujícího popelení, či na sociálním partnerovi? Tyto pokusy a jejich ohlas v aplikované etologii přispěly nemalým dílem k tomu, že toto téma pak proniklo do dalších etologických oborů a dnes možná připravuje jednu z důležitých proměn celého vědeckého oboru. Není malých témat ve vědě.