Indie a střední Evropa

Snad každý Středoevropan, který nějak přichází do styku s Indií, se někdy zamyslel nad tím, proč tak mnohé v podstatě analogické situace jsou v Indii přec jen jiné než v jeho zemi.

Zájem o poznání Indie má u nás staletou tradici, na úrovni řadových občanů se však styky začaly rozvíjet až po druhé světové válce a po dosažení nezávislosti Indie, neformálně a neorganizovaně teprve v posledních málo letech. Indie dnes není nijak nedostupná a také kontakty s indickými občany na evropské půdě vznikají na daleko méně formální bázi než před desítkami let, zejména kontakty obchodní. Z hlediska českého „objevování Indie“ je lze jen vítat, ať už jsou jakkoli přechodné a neumělé. Každý osobní kontakt s Indy žijícími řadovým občanským životem představuje zdravou protiváhu k náporu „duchovna“ na jedné straně a erotiky na druhé, který hrozí překroutit představu české veřejnosti o Indii podstatně víc než někdejší neustálé zdůrazňování indické bídy a národně-osvobozeneckého boje. Bída v Indii skutečně je a lidé obdaření aspoň minimem sociálního cítění touží ji zmírnit, ať už by k tomu zvolili jakoukoli cestu.

Celý komplex se týká podstatně většího segmentu indické společnosti než „duchovno“ v té podobě, jaká je vytvářena zejména pro export, a také než rafinovaná erotika, na jakou řadový Ind nemá čas ani prostor. Obojí je považováno za výnosný obchodní artikl pro Západ. Bez nadsázky celé indické společnosti se to však týká komplexu tradic jako východisek a pohnutek k jednání a ve své šíři je to takřka neobsáhnutelné.

Často zapomínáme, že i v Evropě máme svoje tradice, které vycházejí zejména z křesťanského světového názoru, ale nesou i prvky předkřesťanské. Ind naráží ve střední Evropě na místní tradice stejně jako Evropan v Indii, ovšem s menší intenzitou. Jedinec často narazí na bariéru tradic sám v sobě, a to ve chvíli, kdy to vůbec neočekával. Takové záblesky tradice v myšlení se projevují téměř v každém osobním styku a příslušníku jiné kultury se jeví jako cosi cizorodého a těžko pochopitelného.

Středoevropan si též mnohdy neuvědomuje, že v Indii žije vedle sebe více souborů tradic, zejména dva: hinduistický a muslimský. V obou případech představuje tradice složitý útvar, jenž se může jevit velmi různě podle toho, z kterého úhlu na něj nahlížíme.

Význam pojmu je dán zněním slova: předává to, co se traduje. Prostřednictvím tradice žije minulost v současnosti – totiž ta část minulosti, která je zachycena v kolektivní paměti určité pospolitosti: národa, náboženské obce nebo jiné velké skupiny. Do náboženské tradice se v průběhu věků vloudily světské prvky, a naopak náboženství prorostlo v Indii do sfér, kde by je Středoevropan neočekával. Mezi hinduizmem a islámem je vzácná shoda pouze v tom – ale není to málo – že oba systémy jsou víc než pouhá náboženství. Určují způsob života a organizaci společnosti. U hinduizmu je to patrno i z jeho soudobého označení v hindštině: hindú dharm, staroindicky dharma. Dharma je soubor povinností, které má člověk plnit, a pro každého jsou stanoveny jinak. Podle indického psychologa Sudhíra Kákara je dharma sociální cement, který drží pohromadě jednotlivce a společnost.

Muslimům určuje způsob života a jednání šaría, tj. Korán plus sunna – zvyklost, obvyklý způsob, což znamená chování Muhammadovo, vzor jím daný, plus hadísy (tradované zprávy o Muhammadově životě a výrocích). Islám představuje komplexní vyjádření způsobu života. Způsob jednání je v obou komunitách určován nejen uvědomělým názorem, nýbrž i souborem podvědomých reakcí a postojů, které mají z velké části původ v minulosti a jsou dány společenským a kulturním prostředím.

Evropana často zarazí nebo i vyvede z míry indický postoj k času, k činu. O hodinu více nebo méně nehraje roli, nespěchá se, návštěvy přicházejí se zpožděním a vysedávají donekonečna, jak připadá Evropanovi. Charakteristické je rčení: „Nehleď každou hodinku na hodinky.“ S pojetím času souvisí známá nedisciplinovanost, která působí potíže na stavbách budovaných západními firmami. Zvýší-li se dělníkům mzda, vezmou si s chutí dlouhou neplacenou dovolenou, protože momentálně mají peněz dost a do budoucna nemyslí. Samozřejmostí je dlouhá účast na svatbách venkovského příbuzenstva, kdy se na den návratu do práce také přesně nehledí.

Čas je v hinduistické kultuře symbolizován představou o bohu času Kálovi, jehož jméno je vlastně přídomkem boha smrti. Kál, staroindicky Kála, je bohem neodvratitelného osudu, který dává bytostem zrod a zrání, a pak je pohlcuje. Na lidský čas se tedy nazírá jako na cyklus charakterizovaný vznikem, trváním a zánikem ve věčném koloběhu. Pakliže čas, Kál, stejně všechno pohltí, není kam spěchat a není proč být dochvilný. Postoj k času se odráží i ve způsobu jeho vyjadřování. Hindština má sice zvláštní slova pro označení jednotlivých dnů světlé i tmavé poloviny lunárního měsíce, ale jen jedno jediné slovo pro včera a zítra.

To vše je projevem určité bezčasovosti myšlení. Americký psycholog Warner Muensterberger uvádí velice přízemní vysvětlení, podle něhož k bezčasovosti přispívá způsob, jak se indické batole učí udržovat čistotu: totiž jen příležitostně, nepravidelně, nenásilnou cestou. K pocitu bezčasovosti mohou ovšem přispívat i četné jiné prvky rané výchovy, totiž nepravidelnost a libovůle v denním programu vůbec. Zde vyvstává začarovaný kruh s otázkou, co je vlastně prvotní. Nedostatek smyslu pro přesný čas či pocit bezčasovosti nevpouští do průběhu dne malého dítěte, určovaného dospělými, pravidelnost, a nepravidelnost všeho v raném věku vytváří zase zpětně pocit bezčasovosti.

Co se Evropanovi může jevit jako „indická nespolehlivost“, je spíše nedostatek takového smyslu pro čas, jaký je běžný v Evropě. Nesplněné sliby byly obvykle míněny zcela vážně a s jejich splněním slibující počítá, ale kdy je splní, to se mu nejeví jako závažná otázka. Splnit je může i tehdy, když s tím Evropan už vůbec nepočítá.

Z pojetí času vyplývá i přístup k činu, činnosti. V povědomí většiny Indů, alespoň hinduistů, žije karmanová teorie. Podle ní se všechny činy střádají v duši jako vtisky, které se v příštím jejím vtělení stávají pohnutkami k jednání. Kolik nastřádaných činů má člověk splatit během jednoho života, o tom rozhoduje vyšší moc. Podle toho, jaké činy má splatit, jsou mu určeny země, místo, prostředí, tělo a vše ostatní. Věk, jakého se dožije, je určen tím, v jaké lhůtě mají být činy splaceny.

Zhruba tak řadový Ind cítí své pohnutky k aktivitě, aniž by o tom uvažoval. Praví Bhagavadgíta: „Lepší je konat povinnost vlastní, byť nedokonale, než cizí povinnost dokonale. Kdo koná činy v souladu s vlastní podstatou, ten nepadne do hříchu.“

Nenajdeme tu žádné „Člověče, přičiň se, pánbůh ti pomůže“ a už vůbec žádné „Překonej sám sebe“. Implikace v praktickém životě jsou pak zhruba tyto: uznává-li člověk dharmu a karmu, má vštípenu představu, že pouze určité činnosti jsou pro něho vhodné a přípustné. Získá-li člověk nejlepší úděl v příštím životě přísným dodržováním dharmy v tomto životě, proč by ji nedodržoval?

Bez zajímavosti není indický pohled na evropské pojetí činnosti a času. Praktická brožura pro indické turisty „Jak cestovat po Evropě“ obsahuje kapitolu nadepsanou „Technizace“. Kapitola začíná: „Základní mantrou Evropanů je málo spoléhat na dharmu a více na karmu. Skoro všichni muži a ženy jsou stále v činnosti. Evropa je na vzestupu, protože pochopila význam času. Rychlá chůze a málomluvnost nedílně patří k tamnímu životu. Při pravidelných činnostech jako převlékání, chystání se do práce, nastupování do autobusu lidé vůbec nemarní čas... Na ulicích je vidět buď mladé lidi, nebo úplně staré. Pojem středního věku vymizel. Aktivita a elán udržují všechny lidi mladé...“

V mezikulturních vztazích nejrůznějšího druhu dovede střízlivého Středoevropana, tíhnoucího k realistickému pesimizmu, vyvést z míry indický optimizmus, jevící se Evropanovi jako nezřízená nepochopitelná důvěřivost. I optimizmus je jedním z vysvětlení tzv. „indické nespolehlivosti“. Indický partner snadno slíbí něco, co nezávisí zcela na něm. Nenamáhá se cokoli zjišťovat nebo zajišťovat, prostě věří, že záměr dobře dopadne a že mu jiní umožní slib splnit. Druhou stránkou této mince je, že snadno vezme vážně např. zcela zdvořilostní pozvání, vyslovené konvenčně a mimoděk v proudu řeči.

Indický psycholog vysvětluje tento rys mentality opět zkušeností získanou v nejranějším dětství, kdy dítě není nikdy ponecháno samo sobě, ale vždy je mu k dispozici matka nebo jiný člen širší rodiny. Neexistuje časná výchova k samostatnosti. Dítě v prvním období života nepozná řadu drobných frustrací, kdy by něco požadovalo a nedostalo. Získává tedy zkušenost „Mají mě rádi, tudíž si lásku zasluhuji“, a ne „Musím si zasloužit, aby mě měli rádi“. Nejranější dětství poskytne pevnou základnu pro důvěru, že okolí neublíží, ba bude ochraňovat. V dospělosti pak člověk přistupuje k jiným bez rezervovanosti, bez nedůvěry, se základním životním pocitem, že ho budou mít nebo by aspoň mohli mít rádi, že mu vyjdou vstříc. Ani řada pozdějších zklamání tento základní životní pocit nemění.

Až nerealistickým optimizmem pramenícím z období permisivity v raném dětství se dá vysvětlit také vysoká pohotovost uzavírat přátelství nebo spíše vidět přátelství v každé i náhodné a povrchní známosti, bez zábran se takto získaným známým svěřovat i s intimními záležitostmi a totéž očekávat od protějšku. Evropanovi může taková situace připadat trapná, mezikulturně nezkušený Ind se cítí evropanskou rezervovaností zaskočen a zklamán, světa znalejší Ind má o Evropanech už utvořeno vlastní mínění, že jsou chladní a vzdálení.

Ind na druhé straně těžko chápe věčné evropanské obavy ze špatných konců. Opět najdeme zajímavý postřeh v brožuře pro indické turisty: „I při politickém bezpečí jsou tam lidé pod tlakem nespokojenosti a neznámého strachu.“ Evropanský neklid a věčné obavy z čehosi se Indovi jeví jako typický rys evropské mentality.

Středoevropanovi je nápadná indická družnost oproti evropskému individualizmu. Samozřejmě záleží na povaze jednotlivce, ale průměrnému Indovi se průměrný Evropan nutně jeví jako samotář. Nápadná je indická příbuzenská soudržnost. Co by Evropan považoval za nedostatek soukromí a přeplněný byt, považuje většina Indů za normální způsob bydlení, a ne vždy jen z hmotných důvodů. I když byt přeplněný není, necítí jeho obyvatelé zpravidla potřebu uchylovat se každý do svého koutku, takže, dle evropských měřítek, častěji než v Evropě všichni obývají všechno. Vyhraněná touha po soukromí je rys evropské kultury a nebude splněna, přijme-li Evropan dobře a upřímně míněné pozvání k delší návštěvě v indické rodině – pro takový případ je záhodno aspoň se předem obeznámit s prostředím, do něhož je zván. Jinak se může přihodit, že se všichni členové rodiny kvůli hostovi uskrovní do nemožnosti – totiž do nemožnosti z evropského hlediska – ale hosta bude stejně unavovat nedostatek soukromí.

Evropské máločlenné domácnosti připadají Indovi smutně vylidněné. Typická otázka i při náhodném seznámení zní: „Kdo všechno je u vás doma?“ Odpověď zpravidla vyvolá zklamané a litující: „Jenom?“ Politování se dočká zejména ten, kdo prozradí, že bydlí sám. Bydlet sám v mládí může vyvolat podezření z nevázaného života a z rozchodu s rodiči z bůhvíjakých důvodů. Ve středním věku se očekává rodinný život a bydlí-li sám starší člověk, stává se předmětem soucitu, že ho asi všichni opustili.

Skupinovost patří v Indii k předním rysům života. Jednotlivci je nadřazena rodina, rodině kasta, kastě náboženská obec. Člověk musí někam patřit. I v širší rodině má každý své pevné místo, dané příbuzenským vztahem k ostatním. Na evropský vkus příliš všetečné otázky, kladené v Indii při každé příležitosti, mají svůj tradiční význam, který si tazatelé dnes už ani neuvědomují. Např. při delší společné cestě bylo nutno zjistit, zda je z rituálních kastovních důvodů vůbec přípustné s tím kterým člověkem společně jíst. Z toho vyplynul pocit potřeby všechno se o náhodném společníkovi dovědět a stal se samozřejmostí, zvykem, druhou přirozeností, i když požadavek rituálního odstupu je již dávno řadově porušován.

Čnít do prostoru a nikam nepatřit se toleruje v Indii jakžtakž Evropanovi, ale Indovi sotva, a ostatně si to málokterý přeje. Samota je vnímána jako něco velmi tísnivého a strach ze samoty se považuje za nejsamozřejmější věc. Neschopnost snášet delší dobu samotu je opět dána dětstvím, stráveným většinou ve vícegeneračních rozvětvených rodinách. Dnešní mladá generace vyrůstá už zpravidla v menších rodinách, ale teprve dlouhý čas ukáže, zda skupinové cítění a myšlení poněkud ustoupí individuálnímu.

V již citované indické brožurce čteme: „Stín osamělého života je v Evropě vidět všude...“ A dále: „... nevázanost mládeže a osamělost starých se stává ve všech těchto zemích kletbou,“ což je zmiňováno jako podstatný rys evropského způsobu života, nápadný Indům právě tak, jako je Středoevropanovi nápadná indická družnost a snaha se shlukovat. Charakteristické je výrazivo: stín, kletba. Evropský individualizmus je Indy většinou až takto pateticky vnímán a budí v nich děs.

Ve styku se zcela malými dětmi je Evropan v Indii často vyveden z míry naprostou nesystematičností výchovy. Dítě spí, kdy chce, jí, kdy chce, vše je mu dovoleno – pro Evropana až nesnesitelně.

V Indii žije tradice malého boha Krišny, legenda velice lidská, připomínající křesťanskou legendu. Zatímco se však Ježíšek sladce usmívá v jesličkách – a právě to Evropan podvědomě očekává od malého dítěte – překypuje malý Krišna rozpustilostí. Tohoto Krišnu spatřuje lidové povědomí v každém malém děcku a počítá s tím, že se dítě bude chovat jako malý Krišna. Zlom nastává někdy po pátém roce věku dítěte. Evropan si změny všimne, ale zůstává mu těžko pochopitelná. Severoindické pořekadlo praví: „Zacházej se synem prvních pět let jako s králem, dalších deset let jako s otrokem a potom jako s přítelem.“ Pořekadlo vychází z ájurvédského dělení dětství na etapy, kdy chlapec procházel kolem pátého roku věku obřadem „počátku vědění“ a v 8 – 12 letech „úvodem do světa dospělých.“ Těžko říci, do jaké míry jsou tato tradiční stadia dnes dodržována vědomě, ale změna postavení dítěte v rodině, a to dost náhlá změna, patří ke způsobu života. Mezi muslimy je obdobným mezníkem obřízka, posunutá v Indii obvykle také do období kolem 5. roku věku, a po 9. roce by v ortodoxní rodině měly děti začít respektovat pravidla segregace žen.

Předmanželské vztahy mladých lidí nejsou v Indii věc neznámá, ale ani žádoucí a nepočítá se s tím, že by vedly ke svatbě. Ostatně i Krišna, když dospěl, měl milenku Rádhu, ale nikdy si ji nevzal.

Otázku sňatků domluvených rodiči a příbuznými a sňatků „z lásky“ rozebírá indická socioložka Madhu Kíšvarová. I vzhledem k tomu, že je to přesvědčená feministka, stojí její názory v indickém kontextu za povšimnutí. Vůbec se totiž nepřimlouvá za prolomení tradice domluvených sňatků. Evropanovi zní nejspíš cize konstatování: „Zatímco přítomnost mnoha členů rodiny radujících se z uzavřeného sňatku může přispět k radosti dvojice a posílit její vzájemná pouta, nedostatek rodičovské opory a účinné komunikace mezi oběma rodinami může ohrozit blaho manželství.“ Tedy žádné „jen ty a já“.

Stále zde promlouvá skupinovost jako podstatný rys indické mentality. Vzájemné rodinné a kulturní zázemí může být při indické roztříštěnosti na kasty a podkasty tak rozdílné, že manželství uzavřené pouze na bázi individuálního porozumění může narazit na potíže pro Evropana těžko představitelné. Život oddělený od širší rodiny se může projevit jako další riziko. Není důvodu nevěřit Madhu Kíšvarové, tvrdí-li při svých bohatých sociologických i poradenských zkušenostech, že v nukleární rodině v Indii začnou dva jednotlivci jeden druhého brzy dusit, zatímco rozšířená rodina pocit dusna mírní nebo mu ani nedovolí vzniknout. Tento názor ovšem nutně zarazí individualistického Evropana s jeho touhou po soukromí a s jeho zkušeností, že společné bydlení s rodiči bývá i příčinou rozvratu.

Na rozdíl od křesťanství, které ponechává jedinci větší možnost volby jak si zařídit soukromý život, regulují hinduizmus i islám život člověka do sebemenších detailů. Tam, kde náboženství přikazuje zakládat rodinu, nelze nic přenechat náhodě. V Indii k tomu navíc přistupuje kastovnictví se všemi svými pravidly exogamie a endogamie. Pak už teprve nelze nic přenechat náhodě. Vzhledem ke všem těmto okolnostem nevede ani v myslích mladé generace přímka od známosti ke svatbě. Nepočítají tolik se svým vlastním rozhodnutím jako s rozhodnutím starších. Vznikne-li předmanželský vztah a starší generace se o něm dovědí, pocítí zpravidla především stud, že se něco takového děje právě v jejich rodině, a to zejména, nezůstala-li věc utajena. Pozoruhodná je potřeba nějak vysvětlit, odůvodnit existenci předmanželských vztahů. Dillíská psycholožka vysvětluje jejich poslední dobou častější výskyt tak, že zejména děvčata hledají nějaký vztah, protože citově strádají. Matky pracují, rodiny se zmenšily, dívky hledají únik ze samoty. Známost tedy není považována za samozřejmost odpovídající věku, jak je tomu v Evropě.

Řadový málo informovaný Ind však snadno sklouzne do představy, že navazování intimních vztahů patří v Evropě téměř ke společenské konvenci, jelikož shlédl řádku filmů, které v něm tento dojem vzbudily. Objasnění, že je tomu poněkud jinak, vítá pak mnohý s údivem a někdy s neporozuměním. Kusé a náhodné informace napáchaly často větší zlo než neinformovanost.

Poznání tradičních hodnot druhé strany je v každém případě prvním krokem k pochopení a pochopení pomáhá odstranit potíže v osobních kontaktech, pocházející z postojových rozdílů. Ty se ani při sebelepší snaze, ani z nutnosti bezezbytku odstranit nedají, na to je lidský život příliš krátký. Vzájemné pochopení proč se druhá strana chová právě tak a ne jinak, proč se chová na pohled tak podivně, má však praktický význam pro každého, kdo přichází do kontaktu s lidmi z jiné části světa, ať už z povinnosti, nebo z vlastního, třeba i toužebného přání.