Duše hraček

Kdysi, a je tomu už hodně dávno, jsem se jedné krásné říjnové neděle při potulování předměstím Londýna (myslím, že to bylo někde u Ravenscourt Park Station) zastavil v domě, na němž byl nápis, který denně přitahoval mou pozornost při cestách metrem, jež tam někde vyjíždí na povrch: Barry Elder’s Doll Museum and Hospital. Laskavostí majitele tohoto muzea panenek, který mne nejspíš pokládal za nějakého cizího novináře, jsem mohl navštívit i nemocnici. Nemocnice byla ve sklepních místnostech, kde se svítilo petrolejkami – prostě hitchcockovko-surrealistický zážitek. Byly tam panenky a medvídci sešlí věkem, udření, slepí, s nemocnými horními cestami dýchacími, ale i po těžkých úrazech či s vleklými kožními chorobami. V zásuvkách byly připraveny k transplantacím nejrozličnější orgány: oči jednotlivé i dvojoči mrkací, dýchání, vzdychání, bručení, vrzání a pískoty, končetiny i klouby, ale i hlavičky. Duše hraček ale v žádné zásuvce nebyly, ty nejsou k mání v žádné nemocnici. Moc vdechnout hračkám duši má jen dítě. Ne ovšem hračkám bezduchým. Ostatně bezduché hračky by vám v Doll Hospital ani nevzali a odkázali by vás na nějaký servis nebo opravnu. A obráceně: hračky s duší se nedají opravit, ty se musí ošetřit a vyléčit. A když to nejde, nic nepomůže; vypustí duši a zemřou. Duše však žije dál a někdy má to štěstí, že se novým vdechnutím převtělí.

Petr Nikl vystavil kdysi zemřelé hračky. Byly z bílého plyše, jak se na takové bytosti sluší, a za každou byla na saténu tužková kresba odpovídající tváře/duše. A udělal jim i hodně trvanlivé pomníčky – sienitové desky, odlehčené velkými kruhovými průduchy a průhledy, s kresbami (tužkou s diamantovým hrotem) tváří/duší.

Petr Nikl dostal loni Cenu Jindřicha Chalupeckého. To je prestižní cena pro mladé umělce, založená v r. 1990 z podnětu Václava Havla, Theodora Pištěka a Jiřího Koláře. Nese jméno předního českého teoretika a kritika umění a literatury Jindřicha Chalupeckého. Z umělců, které jsme zde ve Vesmíru představili, získal tuto cenu r. 1994 Michal Gabriel (viz Vesmír 71, 358, 1992/6). S cenou je spojen studijní pobyt v Headlands v Kalifornii a výstava ve Špálově galerii, kterou kdysi Jindřich Chalupecký řídil. Ta Niklova se konala letos v červnu a naše fotografie jsou z ní. Zadní místnost galerie, kam se sestupuje po několika schůdcích, byla plná duší a dušiček (ostatně výstava se jmenovala Zimní vodník): byly nakresleny na zdi a odrážely se v zrcadlech na podlaze, na něž byla napuštěna voda. A když se voda zčeřila, duše hraček ožily. A vůbec na této výstavě bylo mnoho duší pohádkových bytostí: Zimního vodníka, Velkého žabáka, Převozníka, Mosazného kralevice, Bajaji, Víla (vílina muže) - a samozřejmě a především: Petra Nikla, který jim ty duše vdechl.