Aféra

Občas se stane, že se ve vědě odhalí podvod nebo podvrh. Pak je z toho aféra, v níž obvykle dopadnou hůř ti, kteří naletěli, než ten, kdo podváděl. Odrůdou podvodů jsou žerty; ty se nejčastěji objevují v dubnových číslech seriózních časopisů anebo v okurkových číslech méně seriózních novin ¹⁾ . Takzvaná „Sokalova aféra“, která od května letošního roku otřásá akademickým světem, nevznikla z podvodu nebo podvrhu, avšak ani z rozmarného žertu. Její původce, profesor fyziky na Newyorské univerzitě Alan D. Sokal, považuje svůj čin za experiment s výchovným účinkem.

Co učinil: znechucen vágností, frázovitostí a libovolností odborných textů, produkovaných postmoderně, poststrukturalisticky a feministicky orientovanými humanitními autory (hlásícími se k akademické levici stejně jako on, což ho zvláště hnětlo), rozhodl se Sokal napsat parodii na jejich způsob psaní. Vytvořil rozsáhlou směsici (správných) tvrzení ze současné fyziky (jako je kvantová teorie gravitace), citátů z oněch postmoderních autorů, zkratkovitých přenosů z jedné oblasti do druhé a zpět, záměn doslovných za metaforické významy a jiných „pravd, polopravd, čtvrtpravd, nepravd a syntakticky správných vět bez jakéhokoliv smyslu“ (jak o tom sám později napsal) a výsledek poslal domovskému časopisu oněch postmodernistů, aby jim dal za vyučenou ²⁾ .

A ti, možná oslněni seriózně působícím článkem profesora fyziky ze seriózní univerzity, možná zmámeni jeho postmoderně se tvářícími a pro ně lákavými závěry (pravda neexistuje, objektivní realita neexistuje, vše, čím se zabývá věda – i fyzika –, jsou čistě jen společenské a jazykové konstrukce, věda by měla být „konkrétním nástrojem progresivní politické praxe“ atd.), to uveřejnili. Na to ovšem Sokal čekal a vzápětí prozradil v jiném podobném časopise, že to byl podvrh, záměrná snaha oslnit, zmámit a demonstrovat jejich lajdácký přístup k věci ³⁾ .

Rozpoutala se vášnivá debata, která se dostala i na stránky denního tisku a živě si mravenčí po internetu ⁴⁾ . Jedni jsou na straně té, druzí na straně oné, a zejména je o čem mluvit, protože vyvoláni jsou duchové Pravdy, Reality, Důvěry, Svobody, Vědy, Kultury, Jazyka, Politiky a kdovíčeho ještě. Možná se k tomu někdy jindy vrátím, pro tentokrát jen jednu menší poznámku o interpretaci textů.

Existuje takzvaná postmoderní literární „kritika“. Podle ní nemusí mne, jako badatele, nad textem (a to nejen básnickým) zajímat ani tak to, co asi měl autor „opravdu“ na mysli, ba ani co text „sám o sobě“ říká, nýbrž něco, co jej překračuje: co mne samotného nad ním volně napadne. Třeba nějaká náhodná souvislost s něčím, co už vím (autor možná ne), nějaká analogie, anomálie, náznak, podoba. Důležité ovšem je, aby z toho nakonec něco bylo, abych z toho něco nového a pozoruhodného vytěžil. Plané hraní smysl nemá – anebo má, pokud po mně přijde někdo další a něco nového a pozoruhodného z mého hraní vytěží sám.

Takto si aspoň (poněkud svévolně, ale v dobré vůli) postmoderní textovou analýzu domýšlím já sám. A vychází mi, že na tom něco je. Nejedna závažná myšlenka měla u svého zrodu překvapení nad souvislostí tam, kde by nikdo předem žádnou sovislost nečekal. A i kdyby čekal, nedočkal by se, protože nestačí čekat, je třeba otevřít oči a mysl.

Otázka nad Sokalovou aférou: je postmoderní textová analýza použitelná i na přírodovědecké texty čtené očima humanitního vzdělance? Anebo naopak: na literární, poetické, esejistické a jinak vágní texty čtené očima přísného přírodovědce?

Vybral-li si Sokal odborné termíny přesných věd jako „komplementarita“, „diskontinuita“, „turbulence“, „ohraničenost“, „časoprostorová pěna“, „struny“, „úplet“ (weave) a škodolibě je přenesl do nepatřičných kontextů ze sociálních, humanitních a kulturních oborů, užil vlastně téže metody objevování. Jen s tím rozdílem, že součástí jeho záměru bylo neobjevit nic, což se mu i skvěle podařilo. Jako parodie by to ovšem bylo ještě dokonalejší, kdyby ve své hře byl důslednější a něco třeba i objevil.

Problém je trochu v něčem jiném. Na rozdíl od přírodních věd a matematiky, nereprezentují badatelé humanitních oborů (jako je například literární teorie, historiografie, politologie, kulturologie apod.) své poznatky povinně vždy jako výsledek přesvědčivého a jednoznačného logického odvozování, jako výsledek výpočtů či protokolů z pozorování. Častěji se u nich setkáme s volnými úvahami, vyhmatáváním souvislostí, hraním si s pojmy, formováním otázek, nabízením hypotéz. Chceme-li porozumět takovému badateli, je svrchovaně důležité, zda mu důvěřujeme nebo nikoliv. Důvěřovat neznamená věřit všemu, co řekne nebo napíše, stačí mít pocit, že tomu věří on sám. Že říká a píše, co si myslí, a že tedy nepodvádí ani nežertuje.

Práce autora, jemuž důvěřuji, čtu jinak, než kdybych mu nedůvěřoval anebo si nebyl jist. Čtu například tak, že kdykoliv narazím na něco divného nebo nesrozumitelného, zamyslím se, jaký by se pro to mohl najít smysl – může to přece být nezvyklá metafora, popřípadě kulhavá metafora, záleží na tom, jak umím číst.

Sokalův článek jsem četl již s vědomím, že jde o žert, a smysl jsem proto nehledal. Smysl ostatně nebyl v onom článku samém, nýbrž v aféře, kterou vyvolal.