Proč se jazykověda zabývala víc psaným textem?

Snad je to silou tradice, snad tím, že donedávna byl k záznamům mluveného textu obtížnější přístup (neznal-li člověk těsnopis), hlavní příčinou ale asi bude sociální postavení psaného textu ve srovnání s textem mluveným. Psané slovo je jazykem zákonů, oficiálních projevů, školních učebnic, odborných publikací, beletrie či soukromé korespondence slavnostního rázu (ta všednodenní už téměř “vyhynula″, kdežto na vánoční přání se zmůže každý).

Jaké je sociální postavení mluveného slova? Čekali bychom, že jeho ″reprezentačním sídlem″ bude rozhlas, tedy médium na mluveném slově založené, ale chyba lávky – on se i v rádiu psaný text reprodukuje častěji, než by člověk čekal. Kde tedy mluvený jazyk "bydlí"? Především je řečí rodiny (pokud spolu její členové nekomunikují prostřednictvím vzkazů načmáraných na sáček od mouky), řečí místní hospody nebo samoobsluhy, popřípadě chumlu namíchnutých lidí v přeplněné tramvaji.

A tak i když umíme mluvit dřív než psát a namluvíme toho víc než napíšeme, i když ještě dost lidí na světě jen poslouchá nebo mluví, ale nečte ani nepíše, zkrátka i když je mluvená řeč primární, napsalo i namluvilo se toho o ní v jazykovědě zatím méně, než se napsalo a namluvilo o řeči psané.