Červen ve vědě

Sedm planet u cizích sluncí?

Ještě celkem nedávno bylo pátrání po planetách jiných hvězd hodnoceno jako pošetilost a nedůstojné bádání. A do značné míry právem, vždyť např. ještě loni Gordon Walker z Univerzity Britské Kolumbie ve Vancouveru musel konstatovat, že jeho dvanáctileté pátrání po planetách u 21 blízkých hvězd končí negativně.

A letos už uvažujeme o sedmi oprávněně podezřelých hvězdách. Mezi astronomy se nejvíce diskutovalo už od loňska o hvězdě 51 v souhvězdí Pegasa, na vkus řady astronomů by však její planeta obíhala příliš blízko své hvězdě. Od ledna jsou podezřelé: hvězda 70 v souhvězdí Panny a hvězda 47 Velkého vozu. V dubnu bylo zveřejněno, že planety patrně existují u hvězdy ró v souhvězdí Raka a hvězdy tau v souhvězdí Pastýře. A dále jsme se dozvěděli o velmi pravděpodobném výskytu planet u hvězdy beta v Malíři a u hvězdy Lalande 21185, která má být našemu Slunci čtvrtou nejbližší sousedkou.

Takže 7 nám blízkých hvězd, kolem nichž patrně krouží planety podobné obřím planetám naší sluneční soustavy: 51 Pegasi, 70 Virginis, 47 Ursae Majoris, Rho Cancri, Tau Bootis, Beta Pictoris a Lalande 21185.

Čeká nás pošmourná mezihvězdná cesta?

Sluneční soustava se možná vnoří do končin, které jsou plné prachu a plynu, což by prý mohlo až dramaticky změnit naše životní podmínky na Zemi, tvrdí Priscille Frishová z Chicagské univerzity. Přirovnání k velice hrbolaté cestě, která nás čeká, nemá být nadnesené.

V uplynulých pěti milionech let letěla naše sluneční soustava poměrně prázdným mezihvězdným prostorem mezi dvěma spirálními rameny naší hvězdné soustavy, Galaxie. Ale za několik tisíc let bychom měli dorazit k obálce hmoty, která je vyvrhována z oblasti aktivního tvoření hvězd. Takovéto “bubliny″ plynu a prachu se mohou formovat při vzniku nových hmotných hvězd nebo při výbuchu supernov.

Takže by se mohlo stát, že se ocitneme v mnohamilionkrát hustším vesmíru, než jsme dnes. Prozatím sluneční vítr, proud nabitých částic, stačí ochraňovat Zemi před působením mezihvězdného materiálu. Slunce tak “brání″ oblast svého vlivu, heliosféru, v níž se pohybují i jeho planety. Kdybychom však vletěli do hustšího mezihvězdného prostředí, sluneční vítr by to začal prohrávat, heliosféra by mohla být stlačována až k dráze Země a vnitřní část sluneční soustavy by tak byla výrazně ovlivňována. Značnou změnu by doznalo zemské magnetické pole, atmosféra i klima naší planety. Další pozorování, a to dvojhvězd, které jsou od nás stejně vzdáleny, zdají se potvrzovat tuto domněnku: mezihvězdný prostor absorbuje světlo těchto hvězd odlišně, což se dá objasnit právě odlišnou hustotou okolního mezihvězdného prostoru.

Komety se dělí na...

Kometa Hyakutake na jaře zazářila na obloze. Někoho zklamala, jiného stačila potěšit. Podle Michaela Mummy z marylandského Goddardova centra kosmických letů v Greenbeltu je “prvním přesvědčivým důkazem, že ve sluneční soustavě existují dva odlišné typy komet″.

Spektrum komety Hyakutake vykázalo neočekávané a výjimečně jasné spektrální čáry etanu. M. Mumma s kolegy na základě rozboru osmi současných studovaných komet tvrdí, že jeden typ komet je bohatý na metanol a chudý na etan, druhý typ naopak obsahuje nepatrně metanolu a hodně etanu. Připomeňme, že etan, C₂H₆, je uhlovodík obsažený v zemním plynu. A metanol, CH₃OH – metylalkohol, dřevný líh – je nejjednoduším alkoholem, vznikajícím při suché destilaci dřeva; je zápalný a silně jedovatý.

Z čeho vzniká tato výrazná odlišnost chemického složení komet? Odráží to prý odlišné tepelné poměry, za nichž se komety formovaly. Za teploty nižší než 20 kelvinů se vodík slučoval s oxidem uhelnatým na metanolový led, za vyšších teplot byl výsledkem reakcí etan. Takže sluneční teplo vytvářelo etan v kometách, které se zrodily poblíž Jupitera a Saturnu, zatímco metanol v jádrech těch komet, které vznikaly ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy.

Mikroskopická šupinka za 443 milionů?

Koncem února se i v našich novinách hodně psalo o experimentu, při kterém američtí astronauti vypustili z raketoplánu Columbia italskou družici. Na tom by samozřejmě nebylo nic výjimečného, kdyby družice nezůstala připoutána na 20 km dlouhém laně. Cílem pokusu bylo ověřit ideu výroby elektřiny tak, že vodič – dlouhý kabel – bude protínat siločáry zemského magnetického pole. Pokus probíhal jen šest hodin, pak se lano přetrhlo ve vzdálenosti pouhých 300 m od raketoplánu a družice v hodnotě 443 milionů dolarů zkonstruovaná Italskou kosmickou agenturou zmizela v meziplanetárním prostoru.

Specialistům NASA se nyní patrně podařilo odhalit příčinu přetržení lana. Udeřila do něho mikroskopická částečka kovu, prorazila jednu z ochranných vrstev, kevlar, a vytvořený elektrický oblouk poškodil nejen vlastní vodič, ale i tažné lano.

Ztratit tak drahou družici není jistě příjemné, nicméně představitel Italské kosmické agentury si cení experiment jako částečně úspěšný – prokázalo se, že tímto způsobem lze skutečně v kosmu získávat elektřinu, a to třikrát účinněji, než vědci předpokládali. V lanu vznikal elektrický proud jednoho ampéru.

Ötzi přišel do Alp z jihu

V čísle 3 (s. 172) tento přehled referoval o tom, že ötztalský člověk poputuje k věčnému odpočinku z rakouského Innsbrucku, kde je už léta studován, do Itálie, protože byl nalezen na italské straně hranice. A teď se ukazuje, že i právem svého původu. K místu své smrti v Ötztalských Alpách měl přijít z jižního, italského údolí, patrně z okolí dnešního Vinschgau.

Prokazuje to botanik Jim Dikson z katedry biologie životního prostředí a evoluční biologie Glasgowské univerzity studiem třiceti mechů a játrovek, které byly u Ötziho nalezeny. Nejméně devět z nich roste výhradně v nižších polohách a tak je do výšek Alp musel dávný člověk sám přinést. Zatímco analýza jeho genů i pylových zrn zachycených na oděvu vypovídala, že tento dávný Evropan byl příbuzný lidu tehdejší střední a severní Evropy, mechy ukazují, že asi přišel z jihu. Konkrétně sourubku hladkou a sourubku kadeřavou, které rostou na zastíněných skalních stěnách a kmenech stromů zalesněných údolí, můžeme podnes nalézt asi 20 km jižně od místa, kde Ötzi zahynul. K ledovci mohl dojít za pár hodin, z údolí řeky Innu by mu to trvalo několik dní.

A proč si bral s sebou mech? Mohl sloužit jako vycpávka oděvu, anebo měl posloužit jako toaletní papír... Archeologové pro to nacházejí z antického světa dostatek důkazů.

Kolik má svět vědců

Odhaduje se, že v Japonsku připadá dvakrát víc vědců na jednoho obyvatele než v Evropě. Aspoň to vyplývá z informací publikovaných ve zprávě o světové vědě, kterou vydalo v dubnu UNESCO.

V Evropské unii připadají na tisíc obyvatel dva vědci a inženýři z výzkumu, čímž Unie značně zaostává za Japonskem a USA. A nejen to, Evropská unie je v tomto ohledu dokonce i za ostatními zeměmi západní Evropy, Kanadou, Austrálií, Novým Zélandem, a dokonce i za státy střední a východní Evropy. Francie se svými 115 000 vědeckých a technických pracovníků ve výzkumu představuje přibližně průměr zemí Evropské unie.

Celkový počet vědců na světě je podle údajů UNESCO 4 334 100 lidí, což představuje v průměru 0,8 vědce na 1 000 obyvatel. Jednotlivé země tvoří takovýto žebříček: Japonsko 4,1; Izrael 3,8; USA 3,7; země západní Evropy 2,7; Kanada 2,3; Austrálie a Nový Zéland 2,3; východní Evropa 2,2 Evropská unie 2; Rusko 1,6; severní Afrika 0,4; Čína 0,3; Latinská Amerika 0,3; Střední východ 0,3; Indie 0,1.

I Británie šetří na vědě

Ve Spojeném království byly zveřejněny údaje o poklesu vládních výdajů na výzkum a vývoj. Za poslední desetiletí poklesly o více než 1 miliardu liber, z 6 475 milionů liber v r. 1986 na 5 200 milionů v r. 1995, a v příštích čtyřech letech se předpokládá další snížení o 400 milionů liber.

Nejvýraznější pokles zaznamenaly však výdaje na vojenský výzkum. Finance na civilní výzkum a vývoj v institucích řízených ministerstvy se snížily o 355 milionů liber. Např. Ministerstvo zemědělství, rybolovu a potravinářství věnovalo na vědu o víc než čtvrtinu menší částku a odhaduje se, že v příštích třech letech to bude o dalších 13 milionů liber méně.

Mapa dětského hladu

Vžité představy o pozemském hladu byly patrně klamné. Obecně se předpokládá, že děti nejvíce hladovějí v té části Afriky při Sahaře, která se stává stále sušší. Podle údajů Dětského fondu OSN z r. 1996 je v Africe podvyživených dětí 30 %, zatímco v jižní Asii 50 %. Takže každé druhé hladovějící dítě světa se narodilo v Indii, Pákistánu nebo Bangladéši.

V Indii má 53 % dětí nedostatečnou váhu, v Bangladéši je vinou nedostatku potravy opožděno v růstu 67 % dětí. Takže hladovějících dětí najdeme v Americe 4 miliony, na Středním východě a v severní Africe 7 milionů, v oblasti na jih od Sahary 32 milionů, ve východní Asii a oblasti Tichého oceánu 36 milionů a v jižní Asii 86 milionů.

Jak Francouzi vidí svět

48 % Francouzů věří na zázraky, 42 % na existenci ráje, 40 % na neposkvrněné početí Panny Marie, 26 % na peklo a 26 % na ďábla. Francouzi považují za větší prohřešek kouření hašiše než nevěru (54 % a 39 %). 41 % se domnívá, že infarkt začíná intenzivní bolestí uprostřed hrudi, 36 % tím, že ochrne levá paže. 60 % souhlasí s tím, že Francie má vlastnit atomové zbraně, ale 59 % je proti jaderným pokusům. Tyto informace uvádí kniha Stav veřejného mínění v r. 1996. Odpovídají jinému výzkumu veřejného mínění, který publikovala EURECA. Tam se např. dovíme, že 55 % Francouzů je přesvědčeno, že věda v 21. století úplně vysvětlí, jak funguje mozek, 44 % soudí, že budou vytvořeny stroje inteligentní stejně jako člověk a 25 % věří, že se lidé budou v 21. století dožívat až 150 let. Ovšem podle téhož výzkumu si Francouzi myslí, že věda přináší člověku stejně tolik neštěstí jako dobra, 5 % soudí, že toho špatného je víc než dobrého.

Francouzská Akademie věd publikovala zprávu, v níž shrnula výsledky výzkumu prováděného r. 1993. Vyplývá z ní, že 55 % Francouzů je přesvědčeno o přenášení myšlenek, 46 % vysvětluje povahové rysy astrologickým působením, 24 % věří na věštkyně a 29 % neudělá krok bez nahlédnutí do horoskopu. 40 % vysokoškoláků a 30 % učitelů věří na paranormální jevy.

Města – ráj, nebo očistec?

Od 3. do 14. června se v Istanbulu sešla prý poslední obří konference Organizace spojených států tohoto století: Habitat II. Navazovala na konferenci o problémech lidských sídlišť, která se sešla ve Vancouveru před dvaceti lety. Zpráva OSN o situaci městského obyvatelstva byla dost poplašná. Bulletin Světové banky aktualit, vycházející ze zprávy Životní zdroje světa 1996 – 1997, je seznamem kalamit, které nás mají ohrozit v příštích padesáti letech. Městské obyvatelstvo vzrůstá denně o 150 000 lidí, takže za dvacet let bude na planetě 33 metropolí, v nichž bude žít více než 8 milionů lidí. Roku 2010 by měl počet motorových vozidel přesáhnout 800 milionů, čímž se zhorší znečišťování ovzduší ve městech. V témže roce bude trpět 300 milionů Afričanů podvýživou a r. 2050 bude polovina světového obyvatelstva žít v zemích s nedostatkem vody...

Konference Habitat II prý nedokázala zodpovědět základní otázky: Je rychlý růst měst na Zemi prospěšný, nebo škodlivý? Je životní styl ve městech horší než na venkově? Jsou města prospěšná tím, že umožňují život velkému množství lidí, aniž by příliš poškozovali životní prostředí? Nebo se jejich vinou umocňují negativní jevy jako nezaměstnanost, bezdomovectví, vzrůstající chudoba, stále se zvyšující propast mezi bohatými a chudými, vzrůst zločinnosti, zvyšující se znečištění a nepřítomnost zeleně, nedostatečné zásobování vodou aj.?

Nepotlačitelné kouření

Navykli jsme si tvrdit, že v Americe je kouření už nemoderní a, řečeno slovy Bernarda Shawa, nadešla doba, kdy toho slušní muži už všichni zanechali... A že za nějaký ten čas nebudou Američané kouřit.

Všechno ale může být jinak. Zpráva atlantského Centra pro kontrolu nemocí konstatuje, že ačkoli je v USA protizákonné prodávat mladistvým do 18 let cigarety, jsou volně v prodeji. A počet mladých kuřáků stoupá! Procento středoškoláků, kteří kouří, se zvýšilo z 27,5 % v r. 1991 na 34,8 % v r. 1995. 90 % dospělých amerických kuřáků potvrzuje, že se naučili kouřit ve věku nižším než 18 let.

Nezletilí kuřáci přiznávají, že koupit si cigarety není žádný problém. Třetina z nich si běžně kupuje kuřivo v obchodech, třetina kouří cigarety dospělých a třetina požádá někoho staršího, aby cigarety koupil. Pouze 2,2 % získá cigarety z prodejních automatů, ačkoli vládne představa, že to je hlavní pramen kuřiva pro nezletilce; právě o zákaz těchto prodejních automatů se nyní v USA vede velký boj.

Reflexe fyzika

Jak žít dál? Tak nazval svůj článek v ruském tisku akademik Vitalij Ginzburg, kdysi významná hvězda na stránkách novin. Svého času byla u nás ve vědecké obci známa jeho knížka “O fyzice a astrofyzice. Jaké problémy jsou nyní zvláště významné a zajímavé″ z počátku sedmdesátých let. Vědělo se o něm, že je to přemýšlivý fyzik s netypickým přehledem.

Letos bude Ginzburgovi sedmdesát let. Krátce před prezidentskými volbami publikoval zpověď vědce, který byl oficiálně uznáván, odměňován, který dlouho věřil v komunistické ideály navzdory zkušenostem z vlastního života. V úvodu píše: “Nyní, když jsem na konci svého života pochopil veškerou nesprávnost komunistické ideologie i praxe, chci pouze pomoci druhým lidem, aby neopakovali staré chyby, aby nezůstávali slepí a hluší k faktům nepříliš vzdálené minulosti.″

Můžeme mít pochybnosti o poučitelnosti lidí, ale výpověď Vitalije Ginzburga stojí za přečtení. Jeho život byl v ledasčem typický, ale zároveň i výjimečný. Hlavní tón byl dán tím, že je židovského původu, což v Sovětském svazu bylo závažné předurčení. Otec byl inženýrem ze staré školy, který nevstoupil do komunistické strany. Mladý Ginzburg neznal z rodiny nebo z okruhu známých ve třicátých letech nikoho, kdo by byl uvězněn. Žil v atmosféře všeobecého vychvalování “velikého Stalina″. Úspěchy komunizmu se mu zdály být očividné: byla zlikvidována nezaměstnanost, negramotnost a, jak tvrdí Ginzburg, ve třicátých letech se výrazně neuplatňovala státní rasová diskriminace – antisemitizmus. Proto Ginzburg dobrovolně r. 1937 v 21 letech vstoupil do Komsomolu a r. 1942 do komunistické strany. V době, kdy německá armáda bojovala na Volze, těžko hledat důvody členství v kariérizmu. Ginzburg se dvakrát dobrovolně hlásil na frontu, ale tehdy platil pokyn, aby vědce, kteří neprošli vojenskou přípravou, do armády nebrali.

Roku 1942 se stal doktorem věd a byla mu nabídnuta profesura na Univerzitě v Nižném Novgorodu. Tam se seznámil s ženou, kterou si r. 1946 vzal. To byl tehdy velmi neobvyklý čin z toho důvodu, že jeho žena nebyla normální sovětskou občankou, ale vyhnankyní. Její otec, inženýr a komunista, byl poslán r. 1939 do gulagu na sever. Tehdy se ještě lidé odvažovali prosit za zatčené známé a tento muž jich měl dost. Nakonec ho převezli k novému vyšetřování do Moskvy a odtud do Saratova, kde ze války zemřel ve vězení hlady, patrně na stejné cele jako genetik Nikolaj Vavilov.

Ginzburgova budoucí žena byla jako dcera “nepřítele lidu″ rovněž zatčena a vpletena do vykonstruované studentské teroristické skupiny, která chtěla na Arbatu zavraždit “velikého vůdce a učitele″. Když se ukázalo, že okna bytu vedou do dvora, nikoli na ulici, nakonec ji propustili a pouze poslali do vyhnanství, se zákazem pobytu ve městech. Kupodivu za válečného chaosu mohla dojíždět na univerzitu a tam se seznámila s Ginzburgem.

Ti nejoficiálnější vědci, jakými byli předseda Akademie věd SSSR Sergej Vavilov a Dmitrij Skobelcyn, se pokoušeli vydobýt Ginzburgově ženě právo pobytu v Moskvě, ale zcela marně. Vitalij Ginzburg se ocitl ve složitém postavení. Člen strany, který ztratil třídní cit tím, že se oženil s vyhnankyní, navíc Žid a posléze kosmopolita a ″nizkopoklonnik″, což bylo tehdy velice záhubné obvinění. “Nizkopoklonnici″ se hluboce klaněli zahraniční vědě a zároveň “umenšovali″ vlastní hodnoty a zájmy sovětské země. Nešlo pouze o nadávku, nálepku, ale o důvod k tragickým “čestným soudům″. A za takového vědeckého vyvrhele byl Ginzburg oficiálně označen 4. října 1947 ve vlivném sovětském časopise Litěraturnaja gazeta. Octl se např. ve společnosti významného genetika A. Žebraka, jehož život byl tragicky zničen. Ginzburgovi byla odmítnuta profesura v Gorkém, byl zbaven členství ve vědecké radě Fyzikálního ústavu Akademie věd. Život a práci mu zachránila vodíková puma!

V Sovětském svazu se po válce usilovně konstruovala atomová puma. Zvažovala se možnost vytvořit vodíkovou bombu. A v této chvíli byl zapotřebí i třeba takový Igor Tamm, budoucí laureát Nobelovy ceny, který jako bývalý menševik byl na tom velice špatně, a ten si do svého týmu přibral i Ginzburga. S první základní myšlenkou teorie vodíkové pumy přišel Andrej Sacharov, s druhou Ginzburg. Nicméně přesto nesměl vstoupit na tajné pracoviště v Arzamasu 16, zůstával v tzv. podpůrné skupině v Moskvě. Za svou ženou mohl stále jen dojíždět...

Rok 1952 mu přinesl další ohrožení. Ginzburgovi přestali tisknout vědecké práce – začalo se chystat masové vysídlování Židů z měst, ale to už naštěstí umíral Stalin... Přitom za výbuch atomové pumy 12. srpna 1953 získal Ginzburg státní vyznamenání! Z ideové slepoty procitl až po Chruščovově projevu o Stalinově kultu r. 1956. Protože si “pustil pusu na špacír″, byl dán opět pod dozor KGB. Známí se mu vyhýbali, nesměl ani na vědecké konference. Až svobodnější atmosféra šedesátých let mu na čas umožnila cestovat na konference do zahraničí, a několikrát i s ženou, což bylo neuvěřitelné. Pak mu však začala zase “škodit″ jeho blízkost k Andreji Sacharovovi, jenž pracoval v Ginzburgově oddělení Fyzikálního ústavu Akademie věd SSSR. Přišel rok 1989, Vitalij Ginzburg se stal poslancem, r. 1991 vystoupil z komunistické strany a zanechal jakékoli společenské aktivity.

Ginzburg popírá tvrzení, že věda v Sovětském svazu rozkvétala. Dobrou pozici podle něho měly jen fyzika a matematika. Biologie, která se ve dvacátých letech začala úspěšně rozvíjet, byla zlikvidována, později utrpěly kybernetika i kosmologie, ještě více ekonomie, historie, literární věda.

Ginzburg připomíná i chystané zasedání Ústředního výboru KSSS, které mělo rozdrtit idealizmus ve fyzice, Einsteinovu teorii relativity a kvantovou fyziku. Stalin však zasedání těsně před jeho zahájením zrušil. Nejpravděpodobnější důvod prý byl, že na jedné ze schůzí projektu atomové pumy odpověděl Igor Kurčatov na Berijův dotaz, že “bez teorie relativity a kvantové mechaniky nelze bombu zkonstruovat″. Berija prohlásil, že nejdůležitější je bomba a vše ostatní je hloupost (tedy i likvidace idealistického bloudění ve fyzice). “Fyzika, matematika a některé další vědy byly podporovány pouze proto, že byly nezbytné k vytvoření bomb, raket a další vojenské techniky a k rozvoji průmyslu... Vzpomínám si, jak po výbuchu amerických atomových pum nám několikanásobně zvýšili plat. A na vedoucí významných projektů přímo dopadal zlatý déšť... Ale člověk není živ pouze chlebem, vcelku byl náš život trpký.″

A dnešní názor V. Ginzburga? “Demokracie není ideální řád. Navíc mnoha svými projevy je kapitalizmus přímo hrozný. Potíž je v tom, že v tzv. socialistické společnosti sociální rovnost existovala pouze na papíře. Ve skutečnosti v ní vládlo bezpráví, lež, despocie, zvůle a teror.

Ekonomická základna “socializmu″ naprosto selhala – země s nejbohatšími přírodními zdroji upadla do naprosté bídy. Země, která vyhrála válku a za toto vítězství zaplatila miliony životů svých občanů, se dožila toho, že musí dostávat humanitní pomoc od svého času poraženého a zničeného Německa. Tato země se zrodila z popela díky tomu, že v ní byl fašizmus vystřídán demokratickým zřízením a že jí pomohly další demokratické státy. Demokracie prokázala, že je schopna zdokonalovat svou vládu, léčit nedostatky kapitalizmu, vytlačovat rasizmus. Rozsudek historie je zela zřejmý.″