Z odborných časopisů

Denní dávka vitaminu C

by neměla přesahovat 200 mg a nikoli tisíce miligramů, jak věřil nositel Nobelovy ceny Linus Pauling ve svých pozdních letech. Ve studii publikované v Proc. Nat. Acad. Sci. se uvádí, že denní příjem nad 400 mg nemá význam, a dokonce že dávky nad 1000 mg by mohly být škodlivé.

K podobným závěrům dospěla skupina francouzských expertů, která stanovila nové limity pro mnohé volně prodávané doplňky stravy (viz obr. obrázek). Francouzi se snaží podobné limity prosadit i v rámci Evropské unie. “Když dojde na vitaminy, vyskytuje se naprostý nedostatek kritického myšlení,″ říká hygienik Pierre Louisot, podle nějž lidé věří každé malé studii, která vychvaluje schopnost vitaminů a minerálních látek zabránit takovým chorobám, jakou je např. rakovina. Lidská výživa je založena na křehké rovnováze, a pokud je tato rovnováha narušena, vyskytují se vedlejší účinky. Poradce vlády Jean-Jacques Bernier říká: “V minulých desetiletích byla preventivní péče o zdraví módou a lidé zkoušeli všechny možné léky včetně vitaminů. Pokud se berou pravidelné dávky dlouhodobě, projeví se rizika. Nyní nacházíme toxické účinky u stále nižších dávek.″

Nature 380, 663, 1996; New Sci.149, No.2016, str.8

Podzemní cesta vodního cyklu

Co dodává soli a sedimenty oceánům? Standardní učebnicová odpověď praví, že jejich zdrojem jsou zvětralé horniny přinášené primárně řekami. V posledních letech byly k vysvětlení chemické rovnováhy mořské vody přezkoumávány i jiné zdroje. Objevem bylo hlubokomořské zvětrávání čerstvých bazaltů hydrotermální recirkulací podél středooceánských hřbetů. Přehodnocen byl spad prachu a stopových prvků. A nakonec průsak vody porézními horninami a sedimenty. Ten byl podezříván již dříve, avšak chyběly kvantitativní údaje. Zjištění, že průsak může být hlavním chemickým zásobovatelem oceánů, by nemělo překvapit, jestliže uvážíme, že 97 % rezervoárů vod na Zemi tvoří spodní vody. Dříve se odhadovalo, že průsak do oceánů může činit 0,01 až 10 % povrchového přítoku. Bližší kvantifikace byla obtížná, protože není znám hydraulický tlak ani další charakteristiky prostředí. Pomohly však radioizotopy. Moore měřil množství ²²⁶Ra v pobřežních vodách. Dospěl mj. k závěru, že všechny říční zdroje (uvažoval i uvolňování radia ze sedimentů) mohou vysvětlit nanejvýše polovinu radia v pobřežních vodách, a tedy, že podmořský průsak musí činit alespoň 40 % toho, co přinesou řeky. Abychom vysvětlili naměřenou koncentraci ²²⁶Ra, musí kromě průsaku fungovat i účinná hydrologická výměna brakické vody mezi sladkovodními a zasolenými rezervoáry v pobřežní zóně. Nature 380, 579-580, 612-614, 1996

Kolik je ptačích druhů aneb taxonomie ptáků od Linnéa k DNA

Taxonomové se patrně budou muset vyrovnat s tím, že se počet ptačích druhů zdvojnásobí: z nějakých 10 000 přinejmenším na 20 000. Tento závěr obhajovali někteří taxonomové na setkání Avian Taxonomy from Linnaeus to DNA, které se konalo 23. 3. 1996 v Londýně. Analýza DNA totiž zkomplikovala intuitivní chápání toho, co je druh. Dosud taxonomové “věděli″ co je ptačí druh, i když komentátor časopisu Nature cituje Darwina z r. 1859: “Žádná definice [druhu] dosud neuspokojila všechny přírodovědce; přesto každý přírodovědec nejasně ví, co tím míní, když mluví o druhu.″ Debata taxonomů není čistě akademickou rozpravou: zdvojnásobení ptačích druhů by velice zkomplikovalo mezinárodní ochranu volně žijících zvířat. Kdyby se zavedly nové druhy s charakteristikami, jež lze obtížně zjišťovat v terénu, zkomplikovalo by se uplatnování současné legislativy přijaté k ochraně druhů.

Nature 380, 666-667, 1996

Zemřeli

11. března sir Charles Oatley (*1904), který je naší fyzikální veřejnosti znám skanujícím elektronovým mikroskopem, patrně nejdůležitějším přístrojem vynalezeným po 2. světové válce.

18. března zemřel Colin S. Pittendrigh (*1918), zakladatel cirkadiánní biologie. Učil v Princetonu, kde se kromě pamětihodných úvodních kurzů biologie zapsal i otevřením této univerzity pro ženy (dnes samozřejmost). V biologii byl jeho přínosem náhled, že mnohé rytmy u živých organizmů jsou projevem endogenních biologických oscilací, které jsou synchronizovány prostředím. Přestože nám to dnes připadá zcela samozřejmé, bylo to přijímáno jen velmi pozvolna.

Nature 380, 670, 1996; 381, 24, 1996

Černobyl ve všech pádech

23. března přinesl New Scientist (vol. 149, No. 2022, str. 4) informace o obsahu izotopu ¹³⁷Cs v mase ryb žijících v blízkém jezeře Kojanovskoje (viz obr.). Odhaduje se, že v okolí Černobylu bylo deponováno stroncium a plutonium s aktivitou asi 380 terabecquerelů (380.10¹² Bq). Srážky a záplavy tento radioaktivní materiál splachují do řek a jezer.

Desáté výročí černobylské katastrofy však nenechalo lhostejným ani odborný tisk. Černobylská katastrofa poskytla (bohužel) jedinečný experiment. Když už se stala, pak jde o to, co nejvíce se z ní poučit. Technické lekci z katastrofy se věnovala již poměrně malá pozornost. Odborný tisk se zabýval epidemiologickými a biologickými důsledky. Časopis Nature 25. dubna zveřejnil hned dvě původní práce týkající se genetiky lidí a zvířat. Obě dvě nastolily více otázek než přinesly odpovědí. Zjistily mnohem vyšší výskyt mutací, než se předpokládalo ze studií následků atomových výbuchů v Hirošimě a Nagasaki. Jednou z hypotéz je, že mutace indukují nízké chronické dávky ionizujícího záření, zatímco akutní dávky záření mutace neindukují. K těmto výsledkům se ještě vrátíme komentářem odborníka.

Nature 380, 665-666, 683-686, 707-708, 1996

Vysokoteplotní supravodivost

Zcela ve stínu černobylské katastrofy zůstalo jiné výročí – deset let od objevu vysokoteplotní supravodivosti. Před 10 lety A. Müller a G. Bednorz publikovali svůj objev vysokoteplotní supravodivosti ve slitině lanthanu-barya-mědi a kyslíku (kritická teplota 38 K). O rok později již bylo dosaženo kritické teploty 93 K. Roku 1993 bylo dosaženo kritické teploty až 164 K u sloučenin rtuti. Milníky v aplikacích mohly být: r. 1992 motorek o výkonu 0,03 hp, r. 1995 supravodivý transformátor a vlákno s vodivostí 1 milion A/cm². Letos byl vyroben 50m supravodivý kabel a předveden motor o výkonu 200 hp. (Pozn. red.: 1 hp = 0,7457 kW)

Přes nesporný pokrok v experimentech nepanuje v teorii vysokoteplotní supravodivosti žádná shoda, což je na fyziku pozoruhodná situace.

Science 271, 1804-1806, 1996

Vakcinace – 14. května 1796

Ani nepřekvapuje, že naši žurnalisté mezi atraktivními událostmi typu “nemoci šílených krav″ nechali 200. výročí první vakcinace proti variole, nemoci známé lidově jako černé neštovice, bez povšimnutí. Stojí za připomenutí, že v 18. století na černé neštovice v Evropě umíralo 200 až 600 tisíc lidí ročně a pouhé jméno nahánělo hrůzu. Ve zkratce: 14. 5. 1796 očkoval Edward Jenner (1749 – 1823) osmiletého Jamese Phippse látkou, kterou získal z “pustulí″ služky Sary Nelmesové. Ta se při dojení krav infikovala kravskými neštovicemi. Vakcina se ujala a onemocnění u Phippse proběhlo mírně. 1. července provedl Jenner kontrolní pokus a infikoval hocha “materií neštovic lidských″. Obávaná nemoc nepropukla. Dovede si někdo představit podobný postup dnes?

Pro pořádek ještě připomeňme, že přes Jennerovo členství v Royal Society a pověst badatele publikování jeho práce o neštovicích zamítl prezident Královské společnosti sir J. Banksem a sir E. Home.

Připomeňme ještě zapomenuté účastníky dramatu: Williama Woodvilla (1752–1805) a Georga Pearsona (1751–1828). Woodvill napsal již r. 1796 přehled “The History of the Inoculation of the Smallpox in Great Britain ...″. Nepotvrdil okamžitě Jennerova tvrzení, částečně i kvůli odmítavé reakci lékařů. Avšak když v lednu 1799 propukla epidemie kravských neštovic na farmě Thomase Tannera, byl schopen vakcinovat mnoho místních obyvatel. To byla ve skutečnosti první rozsáhlá klinická zkouška, která Jennerovo pozorování jednoznačně potvrdila. Přestože vztahy mezi Jennerem a Woodvillem byly chladné, oba lékaři spolu komunikovali, a dokonce r. 1800 vydali společnou publikaci. Zpětně nazíráno se Woodvillovi nedostalo zaslouženého uznání hlavně pro jeho těsné vztahy s ambiciózním vědcem Georgem Pearsonem, který si nejen činil osobní zásluhy o vakcinaci, ale dělal vše, co bylo v jeho moci, aby Jennerovy nároky na prioritu popřel.

Nebýt Woodvilla, zůstala by Jennerova publikace patrně nepovšimnuta a nebyly by možná ani pozdější Jennerovy publikace napsány.

Nature 381, 18, 26, 1996

Penězi používanými na výzkum nízké kvality posílit kvalitní výuku

doporučuje zpráva Research capability of the University System, vypracovaná společně Královskou společností, Britskou akademií a konferencí Lékařských fakult. “Nevidíme žádný smysl požadovat jednoduše na vládě více peněz,″ říká předseda pracovní skupiny D. Harrison. Návrh je pokusem udržet na uzdě snahu některých univerzit podporovat výzkum i když je jasné, že nemůže být prováděn efektivně. (Zpráva kupodivu nedoporučuje přesunout peníze z nekvalitního výzkumu na kvalitní.) Výuka by měla získat vyšší ocenění a neměla by být chápána jako chudá příbuzná výzkumu. Současné vládní škrty v univerzitních rozpočtech znamenají pro výzkum, a zejména pro výuku velký tlak: průměrný poměr počtu studentů na jednoho zaměstnance vzrostl mezi lety 1989 a 1994 z 11 na 15. ¹⁾ Nature 380, 571, 1996