Jsme tady taky!

Zde je obrázek, jehož originál byl před 23 lety připevněn na korbu vesmírné sondy Pioneer 10. Dnes je s ní již zhruba 10 miliard km od Země a každým dnem je o dalšího půldruhého milionu km dál, což ovšem na vesmírné poměry je rychlost šnečí. Šance, že to někdo někdy v hlubinách vesmíru objeví, je takřka nulová. Principiálně to ovšem vyloučit nelze a tak lidé, kteří to vymýšleli, neváhali využít této příležitosti k ukojení zvědavosti neznámých mimozemských stvoření sdělením, že jsme tady taky. A co jsme zač. Spíše snad, že jsme tu kdysi byli a co jsme tehdy byli zač. ¹⁾

Všimněte si, co se všechno podařilo do obrázku zašifrovat: kde a kdy to bylo (a to s přesností na planetu a rok), že jsme (byli) nejméně dvourozměrní a nejméně ve dvou druzích, v obou mírně zaoblení, delší než širší, více méně osově symetričtí, nazí, téměř holí, sedmnácti až jednadvacetiprstí. Také, že jsme uměli počítat, měřit, kódovat, šidit, kreslit nejen kolečka a úsečky, ale i křivé čáry, a že jsme věděli něco z elementární atomové fyziky i astronomie.

Je myslím velmi poučné si ten obrázek dobře prostudovat a uvědomit si, co všechno autoři o neznámých příjemcích museli vědomky či nevědomky předpokládat. Především by to mohly být bytosti nejen všímavé, ale i zvědavé. Natolik zvědavé, aby se nevzdaly po prvním marném pokusu o porozumění, a zvědavé způsobem, aby je, podobně jako ty známé tvory v kaluži, zajímalo právě to, co je záměrem sdělení. Mohly by totiž ten obrázek považovat také za rituální objekt, hru, výstrahu, volání o pomoc, čestnou medaili či umělecké dílo.

Musí to ovšem být bytosti vidomé, jejich zraky musí umět vnímat věci tak tenké jako čáry a současně tak velké jako Pioneer 10. Dále jim nesmí být cizí idea komunikace – že něco může být nejen sebou samým, ale i zprávou o něčem jiném. Musí umět odlišit tvary, které by mohly vůbec nést nějakou zprávu, od tvarů jiných a umět si položit otázku, jaký kódovací systém byl použit ²⁾ .

Na právě zmíněných dvou předpokladech stojí další předpoklad: že bytosti ty čáry nejen vidí, ale i čtou, a to různými způsoby: jednou v nich poznají obrysy předmětu (návodem k takovému čtení by mohla být podobnost jisté části kresby s tvarem reálné sondy), jindy je pochopí jako schematickou reprezentaci (řazení planet, směry k pulzarům, trajektorie sondy, ba dokonce různé konfigurace spinů), jindy jako symbol (šipku) nebo kód (binární čísla).

Předpoklad obrazové čitelnosti je nejsilnější. I u některých pozemských kultur se totiž setkáme s neschopností vidět v obrázcích něco jiného než pouhé klikyháky. Ale i u ostatních předpokladů si lze představit – pohrejme si s fantazií – bytosti, které je nesplňují, i když jsou jinak na vysokém stupni nějaké „inteligence“. Absenci zvědavosti známe i u vzdělaných pozemšťanů, zrak může být nahrazen nějakým jiným typem kontaktu s okolím a komunikovat mohou naše bytosti aniž by věděly, že komunikují (třeba pomocí hluboké empatie či telepatie).

Nechci nic tomu obrázku z Pioneera 10 vytýkat – autoři se prostě rozhodli z různých myslitelných civilizací oslovit právě „tvory jako my“, jen myslím, že to v něčem trochu přehnali, když vyrobili směs schémat různého typu, významu a měřítka (k tomu navíc binární kód psaný zleva doprava). Právě volba, ať už vědomá či nevědomá, toho, v čem nám ony bytosti mají být podobné a v čem se smí lišit, svědčí o specifickém pohledu západní poloviny této Země a druhé poloviny tohoto století. V tom je to poučná zpráva o nás pro nás.

Jeden z autorů plakety, Carl Sagan, napsal, že zpráva „je psána v jediném jazyku, který s příjemci sdílíme: v jazyku vědy“ ³⁾ vodíkový atom – Bohrův model (teorie z r. 1913), pulzary (první objeven v r. 1967), devět planet (1930), praktické užívání binární aritmetiky (po r. 1940). Za zvláštní pozornost by stály reakce veřejnosti v době, kdy obrázek obíhal svět na stránkách deníků. Zejména ta dvojice postav nedala lidem spát. Proč jsou oba běloši? Proč se drží od sebe? Proč ta policajtsky zvednutá paže? Je pohlaví toho či oné příliš zvýrazněno či příliš potlačeno? Byly i protesty proti posílání nechutných nahotin do vesmíru či vůbec proti znečišťování kosmického prostoru našimi artefakty. Prostě sedmdesátá léta.

Veškerá tato pozornost však mohla jen prospět. Zdá se totiž, že ona plaketa byla zprávou americkému Kongresu. Více peněz na vědu!

Ať už obrázek je naivní nebo ne, ať už jej lze vykládat jakkoliv, jedno je jisté. Člověk nechce být v propastech vesmíru sám a volá do prázdna: „Jsme tady taky!“ Volá bez naděje na odpověď, ba i bez naděje, že to kdy někdo uslyší. Slyší sám sebe, to stačí.