Zapomínat se nesmí

Jan Šmarda: Řada protagonistů a horlivých sloužících tehdejšího režimu (a obdobně i koryfejů politiky KSČ z období po srpnu 1968) žije stále mezi námi a dává o sobě slyšet. Kde je ona pomyslná dělicí čára mezi tím, nač lze pohlížet jako na špatnou, leč mrtvou minulost a s dávkou velkorysosti zapomenout, a tím, co zapomenuto ani odpuštěno být nemůže a ani nesmí?

Josef Svoboda: Zapomínat se nesmí, nemá-li se podobná zkušenost v budoucnu opakovat. A mně se zdá, že se u nás i ve světě na minulé půl století temna, nebo, moderněji řečeno, malé doby ledové u nás, a tři čtvrtě století v Rusku rychle zapomíná. Rodiny stovek popravených a tisíců o svobodu a zdraví připravených spoluobčanů onoho „nejpokrokovějšího společenského zřízení na světě“ nemohou zapomenout. Snad mohou jen odpustit svým osobním trýznitelům, pokud tito jednotlivci nějak naznačí, že je jim něčeho líto, a myslí to upřímně. Někdy v roce 1972 jsem se v Kanadě, ještě jako postgraduální student, zúčastnil přednášky známého českého komunistického agenta a stranického prominenta, který po r. 1968 také odešel na západ. Hned mu bylo nabídnuto místo profesora na významné univerzitě, přestože se nezřekl své platformy socializmu a neomluvil se za léta služby opresivnímu režimu. Zde, na svobodném kontinentě, hovořil o socializmu „s lidskou tváří“ a sklízel hlučný potlesk. Přihlásil jsem se o slovo a řekl jsem, že tento člověk byl jedním z utiskovatelů národa a mým nepřímým věznitelem. Neuvěřitelné, i zde je opět ve funkci učitele a já stále jen v postavení studenta. Nevyrušilo ho to ze zpupného klidu: „Bad luck!“ zasmál se a přítomné publikum mu znovu zatleskalo.

Na sluhy a posluhy bývalého režimu, pokud nemají na svědomí konkrétní zločin, je nutno pohlížet jako na odzbrojené žoldáky. Brzdí vývoj a kalí vodu, ale kromě některých z nich s vyšším posláním nejsou opravdu nebezpeční. Čas se o ně postará. Nebezpečnější jsou zlé návyky. Přežívají, a jako tělesný hmyz nechtějí mnohé opustit. Špatné příklady ze Západu také nepomáhají situaci zlepšit.

/Z rozhovoru J. Šmardy s J. Svobodou/