Záludnosti lidové etymologie

Lidovou etymologii chápeme jako bezděčný anonymní proces vedoucí k nesprávné interpretaci slova. Podnětem k mylnému výkladu bývá podobnost s jiným slovem, zpravidla užívanějším. Například staročeské veždajší (od veždy) se chybně četlo vezdajší a poté, co proběhla staročeská změna aj v ej, vezdejší. Proto se začalo pociťovat jako příbuzné s příslovcem zde.

Nejsnáze lidové etymologii podléhají jinojazyčné výpůjčky. Často se mění forma slova. Tak třeba hřbitov vzniklo ze staročeského břítov (souvisí se staroněmeckým frídhof; Fried – mír, Hof – dvůr) přikloněním ke hřbít (souvisí s hrabat).

Slovo rozhřešit (z rozrěšiti – uvolnit, rozvázat; asi kalk z lat. absolvo) se přiklonilo ke grěch, grěšiti (grěch – omyl chyba, souvisí s latinským errare).

Stává se také, že se forma slova nemění, ale reinterpretuje se význam. Peklo bývá všeobecně spojováno s péci (hříšníci se tam pečou na ohni), srovnání s původními tvary v ostatních jazycích však nasvědčuje tomu, že jde spíš o výpůjčku z lat. picula – smůla. Ani masopust zřejmě nesouvisí s půstem, i když je tak vykládán i ve slovnících, nýbrž s pustiti, viz latinské carni(s)privium, z caro – maso, privare – zbavit se, zprostit. Vůbec je pozoruhodné, kolik změn ve slovní zásobě lidová etymologie způsobila. (Naše řeč 78, 239, 1995/5)