Z odborných časopisů

Nedocenění a nezaplacení

Britský časopis New Scientist uvádí příklad doktoranda, který si v nabídkách zaměstnání v populárním časopise porovnal dva inzeráty. Jeden nabízel funkci šéfa laboratoře zajišťující čistou a nezávadnou vodu pro velkoměsto. Po kandidátovi se chtělo, aby se vyznal v ultrafialové a infračervené spektroskopii a měl zkušenosti s různými chromatografickými technikami. Jeho roční výdělek měl být 15 800 liber sterlingů. Druhý nabízel funkci obchodního manažera. Schopnost komunikovat by pro kandidáta byla předností. Jeho roční plat měl být 27 500 liber plus různé služební požitky, jako soukromé zdravotní připojištění a služební auto. Koho by překvapilo, že dotyčný student zanechal práce v laboratoři i doktorátu z chemie a místo toho začal dělat doktorát z obchodní administrativy? Dnes říká: „Můj výdělek přes noc stoupl o 40 %, mé pracovní podmínky jsou nesrovnatelně lepší.“

Vědci v Británii vydělávají méně než mnoho dalších profesí: právníci např. studují a pracují zhruba stejně dlouho jako přírodovědci a jejich odpovědnost je občas srovnatelná. Přesto jsou odměňováni lépe. Horní mez toho, co může právník vydělat, je určována, řekněme, jeho vynalézavostí.

Proč jsou vědci placeni tak ostudně?

Profesor fyziky S. Edwards z Cavendishovy laboratoře v Cambridge to vysvětluje zákonem nabídky a poptávky. Kdyby vědců bylo na trhu pracovních sil méně, univerzity i soukromé firmy by je platily lépe. Británie produkuje nejvíce graduovaných lidí ze všech zemí OECD. Ve věkové skupině 25 – 34 let graduovalo 989 lidí v přírodních vědách. Ve vědních a příbuzných oborech však pracuje relativně málo lidí (3 % pracovních sil v Británii proti 7 % v Německu a 9 % v USA). A z hlavních zemí OECD jen v Británii klesl počet pracujících vědců mezi lety 1987 až 1991 (od té doby údajně dále klesá).

Jak to vidí velké společnosti? Ty si naopak stěžují, že obtížně získávají kandidáty vysokých kvalit. J. Hume ze společnosti Glaxo-Wellcome říká: Potřebujeme lidi, kteří jsou dobří nejen akademicky, ale kteří mají i dobré sociální dovednosti. Univerzity sice začínají odvádět lepší práci při přípravě vědců, ale vědci často nejsou schopni komunikovat a spolupracovat. Na semináři Královské chemické společnosti průmysl vyslovil přání, aby chemici měli širší vzdělání i v takových oblastech, jako jsou jazyky a finance. Měli by být adaptabilnější, schopni změnit obor. Graduovaných chemiků by mělo být méně, zato by měli být lepší.

Kapitáni průmyslu nesouhlasí ani s tím, že by vědci byli málo placeni. Doktorand s čerstvým PhD začíná u Glaxo-Wellcome asi s 24 000 librami. A po několika letech zkušenosti má již 27 000 liber, což je blízko platu profesora. Patrně ani vědci samotní nepokládají tento výdělek za nepřitažlivý: na jedno místo na úrovni PhD bývá v průměru 20 žádostí (pozn. red.: na rozdíl od konkurzů v ČR, kde často bývá na jedno místo jeden zájemce).

Všechno se však netočí jen kolem peněz. V Británii nejsou vědci jen špatně placeni, obecně jsou podceňováni. Již zmíněný doktorand říkal: Jestliže jste v Německu inženýrem, máte to na cedulce na dveřích. Tam k technické stránce věcí panuje respekt. V Británii je inženýr něco jako montér se zaolejovanýma rukama.

C. Cradden se domnívá, že technická expertiza bývá v Británii přehlížena, zatímco manažerské dovednosti přeceňovány. Ve většině společností je jedinou možností postupu stát se manažerem, což pro vědce nebývá snadné, ani to většinou není to, co by si přál. A navíc: dobří badatelé jsou někdy špatní manažeři. Některé společnosti proto usoudily, že nemá velký smysl převádět lidi z pozic, kde jsou dobří, a zavedli ještě paralelní platový žebříček.

New Scientist 148, No. 2009, str. 12–13,1995

Pluto z Hubblova teleskopu

Před několika týdny byly poskytnuty tisku tyto snímky planety Pluto, které pořídil Hubblův dalekohled již v roce 1994. Menší snímky nahoře představují Pluto tak, jak jej „viděl“ dalekohled, na větších obrázcích dole je nejvzdálenější planeta sluneční soustavy již po elektronickém zpracování obrazu. Snímky ukazují světlé polární čepičky, o nichž se předpokládá, že jsou tvořeny zmrzlým dusíkem. Světlé i tmavé plochy na rovníku rotují spolu s planetou. Tmavší oblasti jsou nejspíše rozsáhlá pole uhlovodíků, které hůře odrážejí sluneční záření.

Nature 380, 91, 1996

Elektrárna „Druhá solární“

byla spuštěna v Kalifornské poušti Mojave. 2 000 pohyblivých zrcadel soustřeďuje sluneční energii na 91metrovou kovovou věž, která používá k zadržení tepla soli. Roztavená sůl o teplotě 565 °C vyrábí páru pro 10MW parní turbinu. Použité soli, na rozdíl od olejů nebo vody, mají vysokou tepelnou kapacitu, takže zařízení může poskytovat elektrickou energii ještě v době, kdy Slunce již žádnou energii neposkytuje. Science 271, 1061, 1996

Hnutí New Age a věda

Podle časopisu New Scientist údajně přibývá čarodějnic, druidů, ekofeministek a jiných moderních pohanů (pozn. red.: v grafu jsou všechny tyto skupiny dohromady označeny pouze jako moderní pohané). Představují nebezpečí pro „racionální“ veřejnou politiku. Jak vyplývá z šetření, které provedl sociolog Raymond Eve z Texaské univerzity v Arlingtonu, přívrženci hnutí New Age častěji věří v UFO, lochneskou příšeru ap. Odmítají mnohé židovskokřesťanské hodnoty a věří, že se vracejí k „bílé magii“ praktikované před příchodem křesťanství. Mívají feministické a ekologické sklony. V některých otázkách zastávají opačná stanoviska než kreacionisté (např. v otázce potratů, transplantací tkání ze zárodků k léčení takových chorob, jako je Parkinsonova nemoc). Podobně se rozcházejí i v názorech na genové inženýrství (viz graf). Jinak ale s kreacionisty sdílejí v zásadě odmítavý postoj k vědě (věda způsobuje odklon od duchovních hodnot, vědci mají nebezpečnou moc ap.).

Příslušníci hnutí New Age jsou často velice vzdělaní a vlivní. Co z toho vyplývá pro vědce: Raymond Eve se domnívá, že „antipatie k vědě a příklon k pseudovědeckým pověrám nepramení nutně v ignoranci, lenosti nebo mentální zaostalosti“. Je přesvědčen „že chceme-li skutečně vniknout na jejich území, měli bychom naslouchat mají-li co říci o vědě, jejím chování a konečném vlivu.“

New Scientist 149, No. 2020, str. 10