psí víno, vlčí mák, hadí kořen, husí noha, vraní oko, čapí nůsek aj.

K právě uvedeným příkladům se dají snadno dodat další, obdobné, jako hadí mord, zaječí jetel, vlčí hubičky, mochna husí, šanta kočičí a další. Jsou to dvojslovné názvy (ať už odborné nebo lidové) rostlin a jednu složku názvu, přívlastek, tvoří přídavné jméno odvozené od jména nějakého živočicha. Tato adjektiva se tvoří příponou -í (vlk – vlčí, husa – husí) a můžeme je tvořit od názvu kteréhokoli živočišného druhu. Čeština tu má tedy k dispozici slovotvorný postup takřka neomezeně produktivní, což je jistě velmi výhodné. Takováto adjektiva se ovšem vztahují k živočišným druhům, nikoli k jednotlivým živočichům. Řekne-li někdo, že se ze zahrady ozývá ptačí zpěv, nemá na mysli nějakého určitého ptáka, ale ptactvo vůbec. Naproti tomu K. H. Mácha ve známém verši „hrdliččin zval ku lásce hlas“ (nikoli hrdliččí zval ...) zřejmě užitím tvaru přivlastňovacího adjektiva s příponou -in jako by onoho ptačího pěvce individualizoval.

Z oné takřka neomezené produktivnosti ovšem vyplývá, že nezáleží na tom, zda jde o název původem domácí nebo cizí, běžný nebo řídký, tedy nejen psí, vraní, včelí atd. atd., ale též antilopí, orangutaní, leopardí, moskytí, delfíní, a patrně bychom neváhali utvořit podle potřeby i adj. lemuří, koalí, pandí, amébí aj. Nerozhoduje samozřejmě ani velikost živočichů, ani jejich druh: dynosauří, mamutí, sloní – bleší, vší, trilobití.

Tento druh adjektiv se objevuje i v mnoha ustálených spojeních, zejména v názvech povahy kulinářské: ovčí sýr, tresčí játra, žabí stehýnka; srnčí hřbet, kohoutí hřebeny, vosí hnízda; býčí krev.

Existuje také řada pevně ustálených frazeologických obratů či úsloví, v nichž je užito jmen živočichů v adjektivní podobě v přeneseném smyslu, většinou v platnosti přirovnání. Např.: kočičí zlato/stříbro, kočičí hlavy, husí kůže, hroší kůže, psí věrnost, psí život, jepičí život, ...

Tvoření těchto adjektiv má i některé své nepravidelnosti. Tak např. od jmen několika nejběžnějších domácích zvířat nastupují místo nich adjektiva zakončená na -ský nebo -ový: koňský, volský, kravský (zřídka i kraví), vepřový (zřídka i vepří), skopový, avšak býčí, kobylí, hřebčí, prasečí. Ostatně adj. prasečí je zajímavé tím, že má před příponou -í souhlásku -č- (podobně jako jehněčí, kozlečí), kdežto u adjektiv od ostatních zvířecích jmen patřících ke vzoru „kuře/kuřete“ se objevuje souhláska -c-: kuřecí, telecí, štěněcí, káněcí a ovšem též zvířecí.

Je zajímavé, že tvoření těchto adjektiv přesahuje jednak do oblasti bytostí lidských: člověčí, dívčí, holčičí, klučičí (obě poslední jsou utvořena poněkud nepravidelně příponou -ičí, podobně jako kočičí), knížecí, hraběcí, jednak do oblasti názvů některých bytostí fiktivních, nadpřirozených apod.: upíří, dračí; obří, trpasličí, skřítčí, rusalčí, vílí, patří sem i adj. boží a méně častá andělí, ďáblí, čertí.

Nakonec ještě dodávám, že existují, byť ojediněle, i přesahy těchto adjektiv do oblasti věcí neživých. Tak např. jeden spisovatel, když chtěl naznačit nesmírnou žíznivost svého hrdiny, užil výrazu houbí žízeň, přičemž měl na mysli zřejmě onu pórovitou schránku houby mycí, mocně nasávající tekutinu. A nedávno jsem našel zajímavý příklad v jednom z úvodníků našeho časopisu. Čte se v něm: „Zkuste chvíli pozorně sledovat jednotlivé padající vločky – krajina za nimi se v tu ránu ztratí ... Dobrá, nyní přepněte zrak či pozornost právě na tu krajinu v pozadí – a hle, rázem se vynoří stromy či domy či auta, zatímco vloččí individualita se rozplyne.“ Snad se nemýlím, řeknu-li, že vločky jsou v dané souvislosti autorem vynalézavě pojaty jakoby nějaký druh živých jedinců. Jak vidět, je čeština jazyk slovotvorně neobyčejně bohatý a tvořivý.