Březen ve vědě

Kometa Schwassmann-Wachnmann 3 se rozpadla

Současná astronomie věnuje kometám mnoho pozornosti, ač ještě v začátcích života dnešní starší badatelské generace se zdálo, že je to oblast vhodná leda tak pro amatéry. A komety se odvděčují řadou pozoruhodných informací.

Ještě jsme nestačili zapomenout na pády jednotlivých částí komety Shoemaker-Levy 9 na Jupiter r. 1994 a už se rozpadla další kometa, Schwassmann-Wachnmann 3. Byla objevena 2. května 1930, přičemž se zjistilo, že jde o kometu krátkoperiodickou, která se ke Slunci přibližuje každých 5 let. Pak se na poměrně dlouhou dobu ztratila a její ledové jádro bylo zpozorováno až v srpnu 1979, a opět se skrývalo po další dva oběhy.

Roku 1989 se ji podařilo znovu nalézt a od té doby občas svým chováním překvapí. Její mimořádnou aktivitu potvrdil v září 1995 Jacques Crovisier z observatoře Paris-Meudon, a to v době, kdy se kometa Schwassmann-Wachnmann 3 přibližovala Slunci; uvolňovalo se z ní značné množství vodních par. Loni v polovině října zářila 1 000krát jasněji, než se předpokládalo. Současný průchod u Slunce se jí nakonec stal osudným. Jádro o průměru 3 km neodolalo gravitačnímu vlivu naší hvězdy a rozlomilo se na čtyři kusy. Astronomové to zpozorovali pomocí teleskopu NTT (New Technology Telescope) v Chile loni 12. prosince. Znovu zvažují, zda by se přece jen neměl realizovat projekt Rosetta, při kterém se plánovalo odebrat právě z komety Schwassmann-Wachnmann 3 pomocí kosmické sondy hmotu k přímému studiu.

„Kometární“ planetka Chiron u Slunce ztichla

Před lety začala bourat striktní vymezení planetek a komet planetka Chiron. Dříve se udávalo, že jde o těleso s průměrem 300 km, nyní se to zpřesnilo na 180 km. Patří do skupiny planetek označených jako Kentauři, což byly pro Řeky divoké mýtické bytosti s horní částí těla lidskou a spodní koňskou. Planetky Kentauři mají svůj původ v Kuiperově pásu za drahou planety Pluto. Mezi mýtickými kentaury vynikal šlechetností a moudrostí Cheirón, znalec lékařského umění. Hvězdných Kentaurů dnes známe šest a asteroid Chiron mezi nimi poznáváme také jako velice originální těleso.

Chironova dráha probíhá mezi drahami planet Saturn a Uran, přičemž trochu Saturnovu dráhu protíná. Objeven byl r. 1977 a jeho oběh trvá 50,7 roku. Gravitační působení planet však může poměrně záhy jeho dráhu výrazně pozměnit.

O svou proslulost se postaral r. 1988, kdy astronomové zpozorovali, že se chová jako kometa. Kolem planetky totiž odhalili kometární obal (komu), vytvářený plyny vypařovanými z jejího povrchu. Na snímcích se dodatečně zjistilo, že už r. 1970, kdy byl Chiron nejdále od Slunce, se z něho poměrně hodně látky uvolňovalo. Zkrátka i v nejvzdálenějším úseku své dráhy od naší hvězdy se tento Kentaur choval jako kometa.

Astronomové proto očekávali, že až se Chiron přiblíží ke Slunci, bude se jako kometa chovat ještě výrazněji. Avšak Chiron nyní mlčí a nevydává ze sebe ani prašné částice, ani plyny. Když letos 8. února, šest dnů před tím, než se Chiron dostal do svého přísluní, Campius a Marcia Riekovi z Arizonské univerzity v Tucsonu tuto planetku studovali, žádnou komu u ní nezjistili. Chiron se choval jako ztichlý gigantický balvan. Objasnění? Už před dvěma lety James Elliot z Massachusettské techniky zpozoroval, že výtrysky na Chironu pocházejí z poměrně velmi malých aktivních oblastí na jeho povrchu. A loni Maria Womacková (za jejímž jménem můžeme tušit nějakého českého Vomáčku) z Pennsylvánské státní univerzity v Erie a Alan Stern ze Southwest Research Institute v coloradském Boulderu zjistili kolem Chirona oxid uhelnatý, vydávaný z plochy menší než jedno procento povrchu planetky.

Chiron je tedy obalen poměrně tenkou slupkou prachu a ledu. Když se planetka ohřívá slunečním zářením, zmrzlé plyny pod povrchem se začnou rozpínat, ale pevným povrchem mohou proniknout až při určitém vyšším tlaku. Teprve pak dochází k výronům, jakýmsi místně omezeným gejzírům. A Chiron teď mlčí, protože předchozí aktivitou se tlak snížil a ještě nedostoupil takové úrovně, aby opět povrch prolomil.

Hubblův kosmický dalekohled do rukou školáků?

Američtí žáci dostali v březnu na pár hodin k dispozici skutečný Hubblův teleskop. Vědci považují za svou povinnost poskytnout přístroj vytvořený za mnoho milionů dolarů daňových poplatníků i amatérům – astronomům.

A tak byli v minulém roce mladí nadšenci toužící po poznávání vesmíru po celých Spojených státech dotázáni, zda by dali přednost pozorování Jupitera, Uranu, Neptuna nebo Pluta. Dalekohled nabídli školákům na dobu tří oběhů kolem naší planety. Děti se po několik týdnů domlouvaly prostřednictvím Internetu, a nakonec zvítězil návrh pozorovat po dva oběhy teleskopu oblačnost planety Pluta a při třetím se věnovat Neptunu.

Podrobnosti, které uvidí dalekohled na obou planetách, měly být odvysílány ve dvou hodinových televizních pořadech v březnu a v dubnu.

9. února v 10,37 byl vytvořen prvek 112

Mezinárodnímu týmu v Centru výzkumu těžkých prvků v německém Darmstadtu se podařilo vytvořit prvek 112 s atomovou hmotností 277, což znamená, že jeho jádro je tvořeno 112 protony a 165 neutrony.

Prvek 112 je šestým transuranovým prvkem, který byl v Darmstadtu vytvořen od r. 1981, a třetím, který se zrodil v uplynulých dvou letech. Experiment probíhal celkem tři týdny. Proti terči tvořenému atomy olova bylo rychlostí 300 000 km/s „vystřelováno“ na 5 trilionů jader zinku. A v jednom případě se olovo se zinkem slily na atom 112.

Vědci se z nového atomu mohli těšit plnou třetinu tisíciny sekundy, během níž museli prokázat, že atom s pořadovým číslem 112 skutečně vznikl a pak se proměnil v dosud nepojmenovaný prvek 110, který byl objeven před dvěma lety (r. 1994) rovněž v Darmdstadtu, a poté ho ještě bylo možno sledovat v dalších čtyřech proměnách, naposledy jako fermium, tedy prvek 100. Třetina tisíciny vteřiny je pro nové prvky značně dlouhá doba. Fyzikové už desetiletí předpovídají, že prvek 114 by mohl žít velice dlouho, jeho přípravou bychom se dostali na (jak tomu říkají fyzikové) další ostrov stability prvků. Teď zbývá ještě vznik nového prvku 112 ověřit a pak si pár let počkat na jeho jméno...

Zlatý pramen biotechnologických hvězd

Socioložka Lynne Zuckerová a ekonom Michael Darby z Kalifornské univerzity v Los Angeles studovali, do jaké míry jsou pro biotechnologické firmy špičkoví vědci světa zlatou slepicí. Sestavili si soupis nejúspěšnějších světových odborníků v molekulární genetice. Kritériem bylo, že tito badatelé objevili nejméně 40 sekvencí genů nebo publikovali v letech 1976 – 1990 dvacet kvalitních vědeckých prací. Takových úspěšných molekulárních genetiků našli 337.

Zjistili, že 50,2 % z nich působí v USA, 12,6 % v Japonsku, 7,5 % ve Spojeném království, 5,8 % v Německu, 3,6 % ve Švýcarsku, 3,4 % v Austrálii, 2,4 % v Kanadě, 1,7 % v Belgii a 1,2 % v Holandsku. Biotechnologické společnosti, kterým se podařilo některého z těchto 337 badatelů získat ke spolupráci, vyvíjejí více druhů produktů, uplatňují se výrazněji na trhu a zaměstnávají více výzkumníků. A biotechnologická „esa“ spolupracující s průmyslem, dostávávají na výzkum více peněz a tím toho mohou víc objevit...

A nakolik jsou špičkoví odborníci svázáni v jednotlivých zemích s biotechnologickými firmami? V USA je to 33,3 %, v Japonsku 21,1 %, ve Švýcarsku 20 % a v Holandsku rovněž 20 %. Poněkud horší je to v Belgii – 14,2 %, Spojeném království 9,7 % a Austrálii 7,1 %. Téměř žádné takové vazby na výzkum nezjistili ve Francii, Německu a Kanadě. Pak se ovšem nelze divit, že tyto státy začínají ve výzkumu zaostávat za Amerikou a Japonskem.

A ještě jeden konkrétní výsledek průzkumu: každý otištěný článek vynikajícího molekulárního biologa zvyšuje výnosy společnosti, se kterou spolupracuje, o 10 milionů dolarů...

Uč se počtům od opic...

Makakové startují do života s lepšími vlohami pro aritmetiku než děti. S tímto tvrzením přichází Marc Hauser z americké Harvardovy univerzity. Soudí, že schopnost počítat vznikla ve velmi časné etapě vývoje primátů, možná dokonce jako předstupeň pozdějšího vývoje řeči. Předpoklady pro řeč a počty – gramatiku a aritmetiku – mají mít mnoho společného.

Už r. 1989 Sally Boysenová z Ohijské státní univerzity v Columbusu svými experimenty prokázala, že šimpanzi jsou schopni spočítat až osm předmětů. Ovšem za nesmírného úsilí jak vědců, tak opic.

Dr. Hauser se snažil zjistit, zda naši „zvířecí příbuzní“ prostě vidí banány, nebo si říkají „zde je jeden banán, a když dostanu další, budou zde dva banány“. Rozhodl se proto s kolegy z Harvardovy univerzity a z Radcliffe College v massachusettské Cambridži zkoumat makaky rhesus na portorickém ostrově Canyo Santiago. Opicím – divoce žijícím a nijak necvičeným – předváděl aritmetickou show pomocí plodů lilku. Svými schopnostmi makakové předčili děti až do věku 10 měsíců. Např. „chybné“ odečítání opice velice udivilo... Někteří odborníci soudí, že Hauserovy pokusy ještě nebyly tak promyšlené, aby bylo možno přísahat na jeho závěry: Protože se lidé a makaci rhesus vývojově rozešli před 10 miliony lety, musely předpoklady pro schopnost počítat vzniknout ještě předtím.

Program nadzvukových letadel za 500 miliard dolarů?

Západ se stále snaží udržovat si svá vědeckotechnická želízka v Rusku. 17. března se u Moskvy měly zahájit výzkumné práce na konstrukci druhého pokolení nadzvukových osobních letadel, které by pokročily dál od britsko-francouzského Concorde a sovětského TU 144. Ruští a američtí konstruktéři tu odstartovali šestiměsíční program pokusných letů a experimentování s upraveným letounem TU 144, který byl vyroben v Sovětském svazu v sedmdesátých letech. Své síly by přitom prý mělo spojit osm špičkových leteckých společnosti světa.

Západní experti předpokládají, že v prvních dvaceti letech nadcházejícího století bude svět potřebovat 500 až 1 200 nadzvukových osobních letadel druhého pokolení. Což je úkol nikoli pro jednotlivé firmy, ale pro celý svět. Proto se oněch osm společností, např. Boeing, General Electric či americká NASA, zajímají o účast ruských expertů, kteří mají zkušenosti s vývojem nadvzukového TU 144.

Charakteristiky nového pokolení mají být podle současných představ tyto: TU 144 bylo dlouhé 64,5 m, nový stroj by se měl prodloužit na 89 m, rozpětí křídel zvýšit z 28 m na 58 m, výška z 12,5 na 16,2 m. Vzletová hmotnost by se zvýšila z 207 t na 350 t. Rychlost letu by stoupla z 2 100 km/h na 2 300 – 2 500 km/h. Nový letoun by létal nikoli ve výšce 16 – 18 km, ale 19 km. Dolet by se prodloužil z 6 500 km na 9 200 km a počet míst pro pasažéry by se zvýšil ze 140 na 300.

Stroj, se kterým se experimentuje, létal po dva roky na lince Moskva – Taškent a pak už trvale zůstal v hangáru. Američtí specialisté se prý divili, jak snadno šlo letadlo po tak dlouhé přestávce oživit. TU 144, které se stane létající laboratoří, dostává nové motory i moderní řízení. Za půl roku se má uskutečnit na 32 americko-ruských pokusů. Konstrukce druhé generace nadzvukových osobních letounů by měla svět přijít na 500 miliard dolarů.

Fyzika nepříjemně stárne i v Americe?

Podle studie čtyř amerických fyziků trpí jejich věda bolestí, nad kterou naříkáme i my – stárnutím ústavů a kateder, což by v budoucnu mohlo ohrozit vitalitu fyziky. Průměrný věk amerických profesorů fyziky prý stoupá v posledním dvacetiletí každoročně o 8 měsíců. A tak r. 1992 byl řádný americký profesor fyziky stár v průměru 54 let.

Krize zachvátila i spodek hierarchické pyramidy. Zatímco r. 1960 získávalo stálé místo ve svém oboru s „definitivou“ 50 % fyziků, kteří dosáhli titulu PhD, v sedmdesátých letech se to poštěstilo jen 8 % mladých pracovníků. Nyní musí odcházet polovina novopečených PhD mimo obor – tedy mimo katedry fyziky i fyzikální laboratoře průmyslových firem.

Dalším projevem krize americké fyziky má být to, že se od r. 1973 nezměnilo rozložení vědců do jednotlivých fyzikálních disciplin. Jde o zneklidňující strnulost, nedostatečný přísun fyziků do nových perspektivních oborů, jako biofyzika, výzkum nových materiálů, vědy o Zemi a informatika. A tak zatímco fyzika příliš mnoho mluví o potřebě interdisciplinarity, ve skutečností se jí vzdaluje.

Úkol budoucnosti je tedy: omladit americké katedry fyziky na univerzitách a rozhojnit studium k dosažení titulu PhD v nových fyzikálních směrech.

Rysové to nikde nemají lehké

V časopise Nika můžeme číst ironický titulek „Hurá na zlého rysa!“. Polemika mezi myslivci a ochranáři o úloze a postavení rysa ostrovida u nás neutichá. Připomeňme, že v letech 1982 – 1989 bylo v rámci Projektu Lynx vysazeno na Šumavě 18 rysů ze slovenských Karpat. Podle Niky mohlo žít r. 1995 v Čechách 70 až 100 rysů na území Blanského lesa i na části území Klatovska, Plánicka, Prachaticka, Českobudějovicka a Českokrumlovska. Rys se měl objevit např. už i v Písecké pahorkatině.

Našim myslivcům se zdá, že je rys ostrovid v jižních Čechách přemnožen. Téhož názoru začínají být i příslušné úřední orgány v Norsku. Lovci se tam letos těší, jak si zaloví, aby uchránili norské ovce a soby. Světová ochrana přírody však má značné obavy, protože rys je nadále zvířetem celosvětově ohroženým.

Podle sčítání rysů z r. 1990 jich v Norsku žije na čtyři sta. Roku 1994 byl povolen odlov 40 zvířat a r. 1995 už 54. Letos by se měl tento počet zvýšit na 79. A kdyby se ukázalo, že rysů žije v Norsku ještě výrazněji více, mohl by prý počet povolení k odstřelu rysa vzrůst na 103. Počet rysů je však stěží vyšší než 500. Inspektoři hospodářských zvířat tvrdí, že rysové zabili za rok 1995 celkem 5 460 ovcí, za což uhradila norská vláda zemědělcům 23 milionů korun (přibližně našich 100 milionů Kč). Protože rysové napadají i soby, sílí také tlak chovatelů těchto zvířat na zvýšení kvót odstřelu.

Morten Jodal z „Word Wide Fund for Nature“ v Oslu soudí, že ze 116 000 ovcí, které loni zahynuly na přírodních pastvinách, jich padlo rysům za oběť nejvýše 5 %. Díky vládní podpoře počet ovcí v Norsku vzrostl na 2 000 000 kusů. Dříve se ovce chovaly jen na západě státu, kde rysové nežijí. Jenže právě na západě rostou jedovaté lilie, které ovce mohou sežrat. Proto, když se stáda začala rozrůstat, začali chovatelé raději pást v horských oblastech, které jsou ovšem domovem rysů. Odborníci říkají, že populační exploze rysa je ve skutečnosti velmi mírná, a varují před tím, že když se setká přirozené snižování stavu se zvýšeným odstřelem, může to mít pro osud rysa v Norsku tragické následky. (Vzpomínám si při této příležitosti na české myslivecké hlasy z osmdesátých let, že se u nás tak nebezpečně přemnožily labutě, že je nutno je střílet, aby nám nezničily přírodu...)

Příběh jednoho psího kosmonauta

Pamatuji se na jméno jednoho ze sympatických kosmonautů, kteří byli vysíláni do vesmíru před člověkem jako pokusná zvířata. Po první Lajce, sibiřské lajce, která zakončila svůj vesmírný život tím, že se v umělé družici Země po skončení pokusu udusila, protože tehdy se umělá kosmická tělesa ještě neuměla vracet, startovala do vesmíru mnohá další zvířata. V Americe opice, v Sovětském svazu psi.

Roku 1966 tak byli vypuštěni v Kosmosu 110 dva psíci – Větříček a Uhlík. Až po třiceti letech jsme se mohli dočíst o psím osudu Větříka. Jeho příběh by mohl být předlohou dojímavého filmu, jaké známe o „navracejících se“ psech.

Donedávna ho lidé mohli vidět vycpaného v Ciolkovského muzeu kosmonautiky v Kaluze. Větříček se vydal do vesmíru proto, aby se ověřil dlouhodobý vliv kosmu na organizmus vyššího tvora v době, kdy se připravoval 18denní let Nikolajeva a Sevasťjanova. Proto byl pokus se psy plánován na 22 dnů, o čtyři dny delší. Z psince přivezli na výběr 30 voříšků, bezejmenných pokusných zvířat. Neměli jména, nikdo netušil, odkud přišli. Vybrali nakonec dva. Větřík se hodil postavou i povahou, zápor měl jediný – trpěl plynatostí, ovšem čím se ve svém předchozím životě chudák živil... Začali mu říkat šlechticky Pair. Na zasedání státní komise konečně dostal i jméno pro veřejnost – Větřík.

Na svou cestu do kosmu asi nevzpomínal v dobrém. Skafandr, ve kterém byl po celou dobu letu, měl tak špatně přizpůsobený, že se 22 dnů stále bolestí drbal. Když ho po návratu vyndali z kontejneru, neměl vůbec žádnou srst. Oba psi byli natolik zesláblí, že je vědci na tiskové konferenci před kamerami museli stále podpírat. Pak došlo na operaci – Větříkovi vyňali z žaludku trubku, kterou mu byla během letu přiváděna potrava. Této péče se mu dostalo především proto, že v zařízení bylo 40 gramů platiny. To představovalo hodně peněz, a tak když se stalo, že jeden z pokusných psíků s platinou v břiše utekl, hledali ho po okolních dvorech všichni šéfové ústavu...

Paira odložili po operaci do ústavního vivaria. Za tímto vznosným slovem se skrývala zamřížovaná klec. Jeden z pracovníků ústavu, který ho připravoval k letu, projevil k němu soucit a tak psík získal právo žít pod stolem v jeho laboratoři. Neobtěžoval a tak ho dokonce pouštěli z místnosti. Dokonce bájili o tom, že mu opatří i psí nevěstu, aby viděli, jak vypadají štěňata otce, který pobýval v kosmu, ale nějak se to nevydařilo.

Pairovi záhy vypadaly zuby, možná následkem odvápění organizmu během letu, a salám, kterým byl živen, už nedovedl rozžvýkat. A tak jeho experimentátor mu ten na kost tvrdý ruský salám předkousával a žvýkat pomáhalo i další osazenstvo laboratoře. Po 12 letech života pod stolem Pair umřel stářím. V ústavu se podařilo získat peníze a vycpaného Paira-Větříka, jehož fotografie po letu proletěly celým světem, umístili v muzeu. Nyní tam už není, někam ho vyhodili...